Smyšlená historka, která přinesla pilotovi Viktoriin kříž. Sám byl sestřelen v prvním boji

Smyšlená historka, která přinesla pilotovi Viktoriin kříž. Sám byl sestřelen v prvním boji
Autor fotografie: Bundesarchiv, Bild 101I-669-7340-27 / Blaschka / CC-BY-SA 3.0|Popisek: Letouny Me 110 - za smyšlený sestřel získal britský pilot Eric James Brindley "Nick" Nicolson Viktoriin kříž
21 / 04 / 2022, 16:30

Nejvyšší britské válečné vyznamenání, tzv. Kříž královny Viktorie, byl udělován za ty nejodvážnější válečné činy. Jeho asi nejznámějším držitelem je Acting F/Lt Eric James Brindley "Nick" Nicolson, který jej obdržel za sestřelení Me 110 v době, kdy byl jeho vlastní letoun a on sám v plamenech. Problém je, že to není pravda, což sám moc dobře věděl a vyznamenání převzal skromně jménem všech pilotů.

Jeho kolega P/O Thomas „Ginger“ Neil o něm oprávněně tvrdil, že šlo o mluvku squadrony: „Bylo to skoro srandovní. Nick, který nám celé týdny vykládal, jak vše dělat, sestřelen hned v prvním boji!“. Celá sekce pod jeho velením v té době takticky chybně stoupala do slunce zpět ke zbytku své squadrony, když byla zasažena zezadu palbou Hptm. Heinze Bretnütze z 6./JG 53, který si v čase 14.36 a 14.37 nahlásil Nicolsona (P3676/GN-A, červený 1) a S/Ldr Erica Bruce „Whizzyˮ Kinga (P3870/GN-C).

Třetí ztrátou byl P/O Martyn Aurel King (P3616/GN-F, červený 2), který zahynul, když mu jeho padák v 1500 stopách náhle zplihl a on prudce dopadl přes korunu vysokého stromu na zahrádku jednoho domku v Clifton Road č. 30 v Shirley, což je předměstí Southamptonu. Zde pak zamřel v náručí pana Freda Poolea, bydlícího v sousedství. Když klesal, stříleli po něm vojáci z místní protiletadlové baterie a příslušníci Home Guard. Jeho přemožitelem byl buď Bretnütz nebo Oblt. Helmut Wick ze 3./JG 2.

Vraťme se však zpět k Nicolsonovi. Když těžce zraněný, popálen kolem celé hlavy, krku, obličeje, rukou, zraněn do oblasti oka a levé nohy střepinami, diktoval svou výpověď S/Ldr Johnu Grandymu, nalezneme v ní to nejpodstatnější: „Od velitele žluté sekce jsem slyšel o zahlédnutí nepřítele a okamžitě poté byl v kokpitu zasažen čtyřmi po sobě jdoucími kanónovými střelami, které poškodily stříšku, prorazily rezervní nádrž a zasáhly mi nohu a stehno. Okamžitě jsem dal nohy na sedadlo přitáhl, nos stačil dolů a provedl střemhlavou pravou zatáčku. Uviděl jsem Me 110 klesající pod stejným úhlem a sbližujícím se kurzem a zahájil palbu z přibližně 200 yardů a střílel, dokud jsem vydržel žár.

Poté jsem s obtížemi opustil letadlo a po pádu nějakých 5000 stop jsem zatáhl za lanko padáku. Členy místní domobrany jsem byl těsně před přistáním střelen do zadku. Reflektor byl zapnutý, ale nemohu přísahat, že tlačítko palby bylo v pozici zabezpečeno nebo odjištěno. Svědci na zemi tvrdili, že Me 110 kličkoval a zamířil prudce dolů, když Hurricane zahájil palbu“. Toť vše.

V bojovém hlášení se píše, že nárok na pravděpodobně zničený Me 110 je nepodložený. Jak se tedy mohlo stát, že tento mluvka a neúspěšný pilot, který se nechal sestřelit kvůli své vlastní taktické chybě nejen sám, ale zavinil zásahy na letounu P3870 a zabití P/O Kinga, získal nejvyšší britské vyznamenání a je oslavován po celém světě až do dnešních dnů? Odpověď je celkem jednoduchá, měl štěstí na okolnosti.

Na podzim se jasně vykrystalizovala situace, kdy muži v pozadí a okolí Hugha Trencharda, zakladatele RAF, usilovali o změnu ve vedení stíhacího letectva. ACM Hugh Dowding, kterého se chtěli zbavit, potřeboval nutně nějaký pozitivní impuls v médiích, který by mu pomohl v očích politiků, právě proto se nestaral o reálnost Nicolsonovy historky, přidělili mu z prstu vycucané jisté zničení Me 110 a 15. listopadu v The London Gazette oznámili udělení Viktoriina kříže, což se objevilo i v knize operačních záznamů jeho 249. Squadrony. Dne 25. listopadu zamířil společně s matkou a manželkou Muriel za králem Jiřím VI. ve 12.30 do Buckinghamského paláce.

Příště se podíváme na opačný případ, kdy z nepochopitelného důvodu král neudělil Viktoriin kříž pilotovi RAF, který si ho skutečně zasloužil, když splnil přísahu až do konce.

 

Autor: Mgr. Tomáš Bouzek, vojenský historik

            

 

Tagy článku

-->