Autor fotografie: Erwin Franzen / Flickr|Popisek: Mudžáhidi v provincii Kúnar roku 1987
Na konci roku 1987 byla sovětská vláda rozhodnuta dovršit afghánskou válku. Sovětští vojáci byli připraveni se stáhnout z Afghánistánu, do níž Sovětský svaz podnikl invazi v roce 1979.
V roce 1978 se k moci v Afghánistánu dostala silně prosovětská socialistická Lidově demokratická strana Afghánistánu. Začala okamžitě provádět klasické komunistické reformy včetně kolektivizace. V důsledku toho čelila neorganizovanému a roztříštěnému odporu obyvatelstva. I přes nízkou nebezpečnost těchto incidentů vláda neustále volala po pomoci ze strany Sovětského svazu. Ten ji zpočátku poskytoval v utajení až do prosince roku 1979, kdy oficiálně začala invaze vojsk komunistické velmoci.
Vývoj války v Afghánistánu
Na počátku operace Bouře 333 bylo dobytí prezidentského paláce jednotkami SPECNAZ a KGB a výměna na vedoucím postu představitele Afghánistánu. Už v lednu 1980 bylo na okupovaném území 80 000 sovětských vojáků. Ti poměrně rychle obsadili všechna velká města, logistická centra a klíčové body země. Přesto ji neměli pod kontrolou, Mudžáhidi byli zpočátku neorganizovaní a především se snažili si zachránit vlastní životy. Nebyli dostatečně vyzbrojení k bojům proti pravidelné armádě a stahovali se do hor. Situace se velmi brzy stala patovou. Sověti sice ovládali klíčové body země, ale neovládali jí.
Kreml proti Mudžáhidům v horách začal postupovat velmi brutálně. Velmi rychle se staly symboly války především dvě zbraně: sovětský bitevní vrtulník Mil Mi-24 a americký protiletadlový komplet MANPADS Stinger. Agresor útočil s helikoptérami na horské afghánské vesnice velmi brutálně a nešetřil vůbec nikoho. Mudžáhidé se neměli čím bránit do té doby, než jim Američané přes Saudskou Arábii a Pákistán začali dodávat právě Stingery. Tyto zbraně začaly Sovětskému svazu okamžitě působit velké ztráty v letectvu. Konflikt byl brutální, což koneckonců dokazuje i bitva o kótu 3234 v roce 1987.
Do roku 1987 žádná z afghánských provincií nebyla pod plnou kontrolou Mudžahedínů, nicméně v prosinci 1987 byla část afghánských ozbrojených sil blokována ve městě Chóst. Poté, co z něho odjely sovětské jednotky, afghánští vojáci ztratili kontrolu nad městem a nad strategicky důležitým spojením měst Chóst a Gardéz. To bylo nyní v držení afgánských Mudžahedínů. Sovětské velení se rozhodlo nezahálet a dostat zpět pod kontrolu afgánských sil město Chóst a silnici mezi touto aglomerací a oblastí okolo osídlení Gardéz. Sověti za tímto účelem vymysleli operaci Magistrála, protože očekávali, že Mudžahedíni napadnou karavany se zásobami na této cestě. Právě útoky na konvoje na hornatých cestách byly nejčastější taktikou afghánských rebelů, kteří se nikdy nesmířili se sovětskou intervencí v roce 1979.
Boj o kótu 3234 v afghánských horách
Aby Sověti zajistili bezpečnost těchto cest, zaujali strategické pozice na vyvýšených místech. Z hlediska dalších bojů pak byla důležitá především kóta 3234. Na její obranu byla vyslána 9. rota z 345 samostatného parašutistického pluku. Rota se skládala z 39 parašutistů vedených velitelem Viktorem Gagarinem a měla zajišťovat krytí sovětským jednotkám. Nicméně právě 9. rota se ocitla pod palbou, protože sovětské jednotky se začaly mezitím stahovat z Afghánistánu. Výsadkáři se tak ocitli v izolaci a Mudžahedíni na ně začali zběsile útočit v neustále se opakujících vlnách.
Afghánští rebelové, kterých bylo odhadem asi 300, zahájili útočné manévry 7. ledna 1988 na pozice parašutistů, kdy ,,hlavní roli" hrály především minomety. Ostřelovali nejen kótu 3234, ale i oblasti okolo. Rota utrpěla první ztráty. Mudžahedíni sice byli odraženi a dočasně se stáhli, aby však zaútočili znovu, tentokrát ze dvou směrů. Další útok byl rovněž odražen, když Mudžahedíni ztratili 15 mužů a 30 z nich utrpělo zranění. Sověti však při útoku přišli o mladého seržanta Vjačeslava Aleksandrova.
Sovětští vojáci museli být stále ve střehu, protože útoky Mudžahedínů prakticky nepolevovaly. Další útočná vlna přišla odpoledne a večer, ale opět neuspěla s cílem zabrat strategicky důležitou kótu. Nejprudší útok pak přišel těsně před půlnocí. Mudžahedínům se podařilo vylézt na úbočí kopce ze tří směrů a v některých oblastech dokázali prorazit sovětskou obranu. V pátek 8. ledna 1988 pak došlo ke dvanáctému útoku Mudžahedínů a sovětským výsadkářům už začalo docházet střelivo. Znatelná byla i únava z neustálých bojů a parašutisté se začali připravovat na nejhorší.
Měli však štěstí, protože jim přišla na pomoc průzkumná četa Alexeje Smirnova. Četa pak podnikla protiútok na pozice Mudžahedínů a v podstatě rozhodla celou bitvu o kótu 3234. Sovětská rota tak přežila zdánlivě nemožné, protože afghánští rebelové byli skvěle organizovaní a byli i velmi dobře ozbrojení. Ztráty sovětských výsadkářů činily 6 mužů, na straně afghánských rebelů přibližně 100.