Sovětská likvidace německých tanků zahrnovala i taranování. Tiger jako cíl

Probíhalo na moři, ve vzduchu, ale také na zemi a rovněž ve druhé světové válce. Řeč je o taranování (ramování, beranění).

Pojem ramování (beranění) si spojujeme nejčastěji s prorážením trupu lodí, a to přibližně od dob starého Řecka. V novodobé historii pak ramování ožilo s velkými světovými konflikty - první a druhou světovou válkou. Co se týče vzdušného či leteckého taranování, v novodobé historii ji používali například Rusové za první světové války, nicméně se ,,aplikovala" i za druhé světové války. Ruští piloti tuto taktiku použili, když došla munice a nebyla už jiná zbraň k dispozici než sražení nepřátelských strojů většinou za cenu ,,hrdinné smrti".

Zde pro zajímavost uveďme, že jako jediná žena v historii měla Jekatěrina Zelenkova v roce 1941 taranovat německý messerchmitt. Píšeme záměrně ,,měla", protože tento čin zpochybňují někteří historikové.

Tak či onak během druhé světové války se nebojovalo konvenčními zbraňovými prostředky, ale ve vybraných případech přišlo právě na řadu taranování, které praktikovali mimo jiné Sověti. Ramování nepřátelských vozidel - nejčastěji tanků - se odehrálo většinou v zoufalých podmínkách a bezvýchodných situacích, kdy byla zbraňová výbava vyřazena z boje. Alen nejen v těchto situacích docházelo k tomuto manévru.

Sovětské posádky byly instruovány během války, jak v takové situaci provést úspěšné taranování ,,vozidla na vozidlo", které bylo jinak velmi riskantním manévrem a nezřídka končilo smrtí posádky, která je uskutečnila.

Taranování je během druhé světové války zaznamenáváno přibližně od roku 1941. Během klíčové bitvy o Moskvu se střetl v jedné z bitev blízko vesničky Denisicha sovětský lehký tank BT-7 se dvěma německými středními tanky Panzer III. Jeden německý tank skončil v plamenech, nicméně zbýval ještě druhý a sovětskému tanku došla právě průbojná munice.

Posádka sovětského tanku se rozhodla Panzer III s vědomím všech rizik z toho vyplývajících taranovat, což také řidič BT-7 Pjotr Trajnin záhy učinil. vozidla byla od sebe prakticky 200 metrů, když BT-7 vyrazil vstříc svému německému nepříteli. Následoval prudký náraz, nicméně riskantní manévr v tomto případě uspěl, sovětský tank nebyl vážně poškozen, nicméně se objevil další tank Panzer III, aby ,,kolegům" v nesnázích pomohl. V tom okamžiku vyrazil sovětský tank vstříc dalšímu taranování tentokrát na druhý německý tank.

Jakéhosi pomyslného vrcholu pak ramování dosáhlo v bitvě u Kurska v roce 1943, největšího tankového střetu v dějinách. Takových případů bylo zaznamenáno okolo 50. V jednom případě se proti sobě postavili tank T-34 a německý Tiger. Na známé stanici Prochorovka se rozhodl ,,do toho jít" poručík Ivan Gusev, který v plné rychlosti narazil do Tigeru. Nepřátelský tank se ocitl sice v mžiku v plamenech a nebyl schopen další jízdy, ale posádku sovětského tanku to stálo život. To poručík Afanasij Fjodorov měl o poznání větší štěstí.

Když jeho tank T-34 spatřil nepřátelský Tiger, o taranování bylo poměrně rychle rozhodnuto. Řidič T-34 se rozjel proti německému tanku, prudce do něj narazil a doslova mu odtrhl část pásů. Posádka Tigeru se snažila rychle dostat pryč z poškozeného stroje, ale Sověti využili momentu překvapení a nepřítele postříleli. V tomto případě se tak taranování vyplatilo, protože sovětský T-34 vyšel ze střetu prakticky nepoškozen.

Sovětské posádky sice byly cvičeny na to, jak ,,správně" provést taranovací manévr, ale nebyli instruováni k tomu, jak ramovat také německé obrněné vlaky. I k těmto případům totiž docházelo. Asi nejznámější případ byl z roku 1944, jenž se odehrál v jihovýchodním Bělorusku. Sověti sváděli tuhou bitvu o železniční stanici. Když se jeden z tanků T-34 ocitl v plamenech a jeho zbraňové systémy prakticky vyřazeny z boje, odhodlala se posádka, která sestávala již jen ze dvou bojeschopných lidí - poručíka Dmitrije Komarova a řidiče Michaila Buchtujeva k riskantnímu kroku - taranování obrněného kolosu. Nebylo s nadsázkou řečeno už co ztratit.

Tank se rozjel prudkou rychlostí a narazil do obrněného vlaku, důsledkem čehož byly vykolejeny tři jeho vagony s kulomety a další zbraňovou výbavou. Řidč Buchtujev náraz nepřežil, Komarov však zázračně přežil, dokázal vylézt z tanku, dostat se ještě do přilehlého lesa, kde ztratil vědomí. Měl štěstí, protože jej nenašel nepřítel, ale jeho kamarádi.

Ramování tanků tak s sebou přinášelo na jedné straně velké riziko, na straně druhé se v mnoha případech vyplatilo. Nejinak tomu bylo i během druhé světové války, zvláště v bitvě u Kurska, ale i dalších bojích. Případy neúspěšného taranování pak daly vyniknout sovětské odvaze položit život v bezvýchodné situace.

Zdroj: Russia Beyond

Tagy