Autor: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: B-37 při zkouškách
Stalin měl s Hitlerem společného leccos a v oblasti vojenství to byla mj. slabost pro mohutné zbraně. Podobně jako Hitler, i Stalin toužil po tom, aby jeho námořnictvo disponovalo co nejmohutnějšími bitevními loděmi. Zatímco Německu se nedostávalo surovin, Sovětskému svazu chyběly především zkušenosti se stavbou velkých válečných lodí, a potýkal se také s nízkou kvalitou zpracování. To se projevilo při konstrukci lodí samotných, ale výsledky vývoje hlavní zbraně určené pro tyto lodě byly překvapivě slibné.
Původně měly lodě třídy Sovětskij Sojuz nést devět 460mm děl - podobně jako japonská třída Jamato. Vývoj takové zbraně ale ani nebyl v Sovětském svazu seriozně zahájen. A nebylo divu. Jakkoli ještě na přelomu 19. a 20. století patřilo carské Rusko mezi světové námořní mocnosti, porážka v rusko-japonské válce a následně převrat během první světové války je o tuto pozici připravily. Ve 30. letech byly nejsilnějšími námořními děly v činné službě 305mm děla vz. 1907 ve věžích starých bitevních lodí třídy Gangut, resp. Okťabrskaja Revolucija z let 1914-1915. Zatímco námořní velmoci postupně přicházely s ráží 356, 380/381, 406/410 a dokonce 460 mm, představa, že v SSSR na zelené louce vyprojektují bez zkušeností rovnou největší ráži, byla poněkud optimistická.
Ve výčtu ruských námořních projektů sice nalezneme zbraně v ráži o dva palce menší, tedy 406 mm, ale nešlo o původní ruskou konstrukci. Šlo o dělo vyprojektované britskou společností Vickers v roce 1914, určené pro připravovanou třídu moderních bitevních lodí pro Černomořské loďstvo. Jejich stavba byla ovšem s vypuknutím první světové války zrušena, a jediný prototyp děla ani neopustil Velkou Británii.
Pro lodě třídy Sovětskij Sojuz byl původní záměr záhy nahrazen děly právě této ráže. A podobně jako v roce 1914, i nyní bylo třeba zahraniční pomoci. Sovětský svaz ji hledal a našel v Itálii. Což je z obecného úhlu pohledu poměrně pikantní, protože projekt nové zbraně vzniká v roce 1937, tedy v době španělské občanské války, v níž SSSR a Mussoliniho Itálie podporovaly každý jinou stranu konfliktu. Z technického hlediska nicméně nešlo o špatnou volbu. Moderní italská námořní děla se mohla pochlubit skvělými parametry co do dostřelu a průraznosti. Poněkud hůře na tom byla z hlediska přesnosti, resp. rozptylu, a nevýhodou pak byla relativně nízká živnost hlavně. Dělo ráže 406 mm přitom v arzenálu italské maríny nenajdeme. Největší ráží bylo 381 mm děl vz. 1934, jimiž byly osazeny věže bitevních lodí třídy Littorio.
Nové sovětské dělo ráže 406mm označené jako B-37 vz. 1937 se mělo vyznačovat v obecné rovině podobnými parametry. Výroba byla zahájena v roce 1939 a do června 1941 bylo vyrobeno a takřka před dokončením dvanáct kusů. S německým útokem na SSSR byly další práce zastaveny, podobně jako byly ostatně zrušeny projekty výstavby bitevních lodí, pro něž byla děla určena (stavba lodi Sovětskaja Bělorossija byla zastavena již v polovině roku 1940, protože bylo zjištěna nízká kvalita 70 tisíc již použitých nýtů). Jedno z děl přesto prošlo zkušeními střelbami. Jejich výsledky byly ovlivněny nízkou kvalitou munice a prachové nálože. Dělo samotné však bylo hodnocené dobře, byť nedostatečnost munice vedla k příliš velkému rozptylu. A dočkalo se i nasazení - bude využito při obraně Leningradu.
Dělo mělo délku 50 ráží (stejnou jako 16palcová děla Mark 7 z výzbroje americké třídy Iowa; a vetší než starší britská děla stejné ráže třídy Nelson nebo japonská 410mm děla lodí třídy Nagato s délkou 45 ráží) a byla schopná vypálit 1,75 - 2,6 rány v minutě podle náměru (nabíjelo se s náměrem 6°). Protipancéřový projektil vážil 1108 kg, hmotnost prachové nálože činila 310 kg. Udávána je životnost hlavně 300 výstřelů s doporučenou úsťovou rychlostí 830 m/s (která výrazně překonává všechny konkurenty) s tím, že po 150 ranách klesá o 4,5 % a při 300. výstřelu již o 10 %. To byly navzdory očekávání dobré hodnoty, a padlo i doporučení zvýšit úsťovou rychlost na 870 m/s, což by se ovšem kromě vyšší účinnosti promítlo nepochybně do výrazně nižší životnosti. Při náměru 45° činil dostřel děla úctyhodných 45,6 km (americké dělo Mark 7 střílí maximálně na 38,72 km, a sovětské dělo překonává i japonský typ 94 lodí třídy Jamato s maximálním dostřelem 42 km).
Italské zkušenosti zde sehrály pozitivní roli. Projekt bitevních lodí Sovětskij Sojuz se potýkal s nepřeberným množstvím jiných problémů. Včetně toho nejdůležitějšího a společného všem podobným: v moderní námořní válce by byly tyto drahé prostředky beztak odsouzeny do druhořadé podpůrné role. Jejich éra již zanikla, což záhy potvrdí průběh druhé světové války. Nicméně čistě technicky, pokud by lodě byly dokončeny a pokud by byl vyřešen problém s nekvalitní municí, což by jistě byl, pak jejich hlavní výzbroj by svými parametry byla na světové špičce a více než konkurenceschopná.
Zdroj: navweaps.com