Autor fotografie: The U.S. National Archives / Picryl|Popisek: Mig-25 nalezený poblíž al-Taqqadum u Bagdádu
V srpnu roku 2003 bylo v irácké poušti nalezeno několik „pohřbených” letounů MiG-25. Americká armáda zprvu nechápala důvod tohoto činu, který byl známý až několik měsíců od začátku operace Irácká svoboda.
V rámci operace Irácká svoboda vtrhla v březnu 2003 armáda Spojených států Amerických v koalici s Velkou Británií do Iráku ovládaného jeho prezidentem a diktátorem Saddámem Husajnem. Důvodem k útoku bylo podezření amerických tajných služeb na přítomnost zbraní hromadného ničení a teroristů organizace Al-Káida na území Iráku. Cílem operace tak bylo vytvořit v Iráku stabilní vládu, která odmítne použití a vývoj atomových zbraní. Po skončení invaze se tyto domněnky však ukázaly jako nepravdivé a vlastně neopodstatněné.

Tajemství zakopaných sovětských MiGů-25 v irácké poušti
Hned v začátcích operace byly ze strany Američanů při bojích použity stíhací útočné letouny F-117 Nighthawk jako první využívající některé z prvků stealth. Poprvé byly letouny F-117 Nighthawk nasazeny v americké invazi do Panamy v roce 1989, ale díky svým výsledkům byly vyslány také do operace Pouštní bouře. Zde dosáhly veškeré mise F-117 80% úspěšnosti a ani jeden ze strojů neutrpěl téměř žádné poškození nebo ztráty. Od začátku 80. let bylo vyrobeno pouze něco málo přes 60 letounů F-117 a bombardér je schopen nést přibližně 2,2 tun pum, mezi nimiž může být i atomová bomba B61.
Američané však byli záhy po začátku operace a nasazení svých bombardérů F-117 velice překvapeni, když na útoky jejich špičkových letounů zareagovala pouze írácká protivzdušná obrana. Tato skutečnost se zdála být velice zvláštní, protože irácké letectvo totiž do roku 1991 disponovalo jedním z největších leteckých arzenálů jihozápadní Asie s více než 700 převážně sovětskými bojovými letouny. Při americko-britské operaci v roce 2003 se však do vzduchu nevznesl ani jeden z těchto strojů. Důvodů bylo hned několik.

Mezi letadly, které měl mít Irák k dispozici měly patřit poměrně schopné sovětské MiG-29 a francouzské Mirage F-1. Také vojenské letecké základny a ranveje byly v průběhu devadesátých let modernizovány. Nikdo proto nedokázal pochopit, proč Irák nepoužije tento svůj více než bohatý a rozhdoně ne nepřipravený válečný arzenál. Zdůvodnění irácké taktiky však přišlo záhy již v srpnu 2003, kdy americká armáda začala nacházet desítky sovětských letounů MiG-25 zakopaných v irácké poušti.
Zakopané letouny na začátku milénia přestaly stačit konkurenci
Ruské letouny MiG-25 byly v polovině 60. let navrženy v moskevské dílně Mikojan-Gurevič a celkem jich bylo v následujících dvaceti letech vyrobeno více než 1 186 kusů. Záchytný stíhací letoun MiG-25 určený pro let ve velké výšce byl posledním letadlem, který Michail Gurajevič navrhl před svým odchodem do důchodu. MiG-25 se stal strojem, jenž při svém odhalení na konci 60. let vyvolal v amerických armádaních kruzích nemalé zděšení. I přesto, že byl letoun od 70. do 90. let nasazen v řadě válečných operací a dokázal zamezit množství průzkumných letů proslulého amerického SR-71A nad Sovětským svazem, již ve střetech s americkými letouny F-15 s nimiž létali zkušení izraelští piloti na začátku 80. let, se stroj ukazoval jako nedostatečný.

Izraelskému pilotu Benjaminu Zinkerovi a jeho kolegům se ve stíhačích F-15 proto již v únoru 1981 podařilo nad Galilejským jezerem nejprve zachytit a následně již nad libanonským územím zneškodnit syrský MiG-25. Jednalo se tak o první Mig-25 sestřelený izraelskými stíhači, avšak podobných soubojů se v příštích letech mezi syrským a izraelským letectvem uskutečnilo hned několik. Na počátku nového milénia proto stroje již těžko dokázaly čelit moderním americkým stíhačům a to i přesto, že dva proudové motory Tumanskij R-15B-300 byly schopné dovést MiG-25 k maximální rychlosti dosahující 2,5 Mach (3 430 km/h). Letoun byl totiž přes svou vysokou rychlost nepříliš dobře manévrovatelný.

Husajnův plán se zakopáním letounů nevyšel
Ve světle těchto informací se proto záhada se zakopanými stroji MiG-25 začala rychle odkrývat. Saddám Husajn a velitelé iráckého letectva si totiž byli dobře vědomi nedostatečnosti sovětských strojů, které se měly utkat s neporovnatelnými americkými stíhači, a proto se rozhodli letadla ukrýt v irácké poušti. Představitelé Iráku totiž nechtěli, aby letadla přišla do rukou nepřátel, především Američanů. I přes usilovné snahy letouny skrýt se však nakonec zamýšlený plán nepodařil a spojenci zakopané letouny nakonec stejně nalezli.
Důvodem Sadáma Husajna a vedení írácké armády k zakopání letounů v poušti byl předpoklad, že po skončení invaze do země budou moct být stroje zmodernizovány a opět znovu použity. Letadla proto byla ukryta poblíž základen al-Taqqadum a al-Assad, stroje byly zbaveny veškeré vnitřní avioniky a munice a již jako holí draci následně čekali připraveni na pozdější použití v době, kdy se Saddám Husajn opět vrátí k moci.
K tomu však již nedošlo, protože Husajnův režim byl Američany svržen a diktátor označen za válečného zločince. Saddám Husajn byl následně postaven před soud, kde čelil obvinění ze zločinů genocidy, vražd a mučení civilistů. V listopadu roku 2006 byl diktátor shledán vinným a odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán o měsíc později. Část munice a vybavení letounů byly nakonec vedle draků letadel nalezeny také a následně byly tyto součástky rozebrány spojeneckým letectvem.