Rusko patřilo ke státům, které si jako první uvědomily potenciál nové námořní zbraně. Jako mnohé další mocnosti zakoupilo osvědčenou americkou ponorku Holland (Američeskij Goland), a počátkem 20. století disponovalo jako první na světě ponorkovou flotilou a postupně třemi: v Baltském a Černém moři a na Dálném východě. V porevolučním chaosu nyní již sovětské ponorkové loďstvo poněkud zaostalo, ale během 30. let ztrátu velmi rychle dohnalo a do války vstupovalo početně silnější než ponorkové loďstvo německé Kriegsmarine s více než 160 čluny v aktivní službě.
Před druhou světovou válkou a během ní vzniklo v SSSR devět tříd ponorek. Sériová výroba člunů probíhala nicméně v podmínkách a způsobem, jež se projevily v nízké spolehlivosti a technické úrovni. To vedlo k vysokým ztrátám nejen působením nepřítele, ale i kvůli nehodám. Rozdíly oproti německým ponorkám spočívaly mj. a především ve strategickém určení: zatímco Němci hodlali navázat na pochmurné tradice neomezené ponorkové války z let 1917-1918 a své čluny stavěli pro dlouhé mise na otevřeném oceánu, sovětské ponorky byly, až na výjimky, výrazně menší a určené především pro příbřežní nasazení a službu v omezených prostorách Baltského a Černého moře.
Ve službě se druhé světové války dožily čtyři lodě třídy Američeskij Goland neboli třídy A s krásnými jmény: Kommunist, Marxist, Politrabotnik a Mettalist. První třídou ponorek postavených po revoluci z roku 1917 byla třída D ("Děkabrist") s člunem D-1 spuštěným na vodu v listopadu 1928 a dalšími pěti v roce 1929. Ponorky měly výtlak 934 t na hladině, 1361 t pod hladinou, a dva dieslové a dva elektrické motory jim dávaly rychlost 14,6 uzlu na hladině a 9,5 uzlu pod hladinou. Na svou kategorii byly silně vyzbrojené deseti torpédomety, a 100mm a 45mm kanónem. D-1 byla ztracena v listopadu 1940 kvůli nehodě během cvičné mise. Tři ponorky byly potopené během války nepřítelem; D-5 bude vyřazena ze služby v 50. letech, a D-2 Narodovolec je od roku 1989 v Petrohradě přístupná jako muzeum.
Následovala třída L ve dvou skupinách: L-1 až L-6 byly lodě určené pro Baltské a Černé moře, spuštěné na vodu v letech 1931-1932. Kromě šesti torpédometů byly čluny vybaveny také dvěma vypouštěcími minovacími šachtami se zásobou dvacet min; jinak se lodě svými parametry příliš od předchozí třídy nelišily. Šešt člunů druhé skupiny (L-7 až L-12) z let 1935 a 1936 se silnějšími elektromotory bylo určeno pro Tichomoří. Námořnictvo bylo s výkony těchto ponorek spokojeno, a v letech 1936-1938 a poté ještě 1939-1941 vznikly další dvě skupiny (L-13 až L-19 pro Tichomoří, a L-20 až L-25 pro Baltské a Černé moře); se silnějšími dieselovými motory dosahovaly na hladině rychlosti až 18 uzlů. Celkem sedm ponorek třídy L ("Leninec") bylo během války ztraceno, ostatní vyřazeny ze služby v průběhu 50. let. Ponorka L-16 se stala v říjnu 1942 u oregonského pobřeží obětí japonské ponorky I-25.
Nejrozšířenějším typem mezi středními ponorkami sovětského námořnictva byla třída Šč ("Ščuka"), jichž vstoupí od roku 1933 do služby 88 kusů v několika sériích, dvě poslední pak po skončení války. S výtlakem necelých 600 t na hladině a přes 700 t pod hladinou a rychlostí podle síly instalovaných dieslových motorů 12-14 uzlu byly tyto ponorky se šesti torpédomety výrazně menší než předchozí třídy, a zaznamenaly během války také dramatické ztráty. Především Baltské, Černomořské a Severní loďstvo přišlo o celkem 35 lodí. Naopak počtem nejmenší byly zajímavé ponorky třídy P („Pravda“) – původně školní lodě s výtlakem 1200/1870 tun budou během války využívané převážně jako transportní.
Zřejmě nejznámější akcí sovětských ponorek je potopení německé lodi Wilhelm Gustloff ze 30. ledna 1945. Dosáhla jej ponorka S-13, jež náležela ke třídě neoficiálně nazývané „Staliněc“, a měla poněkud paradoxně německý původ, protože tyto ponorky byly podle sovětské objednávky vyvinuté společností Deutsche Schiff und Maschinebau AG v letech 1933-1934. Vzniklo bezmála 50 kusů, z nichž 18 bude během války ztaceno.
S ohledem na specifické požadavky služby nalezly v sovětském námořnictvu velké uplatnění malé ponorky, a z nich nejpočetnější třída M („Maljutka“); v jednotlivých výrobních sériích poněkud rostly od 158/198 tun výtlaku k 281/351 tunám s se silnějšími motory vzrůstala také jejich rychlost z původních 13/7 uzlů k 15/10 uzlům. Výzbroj tvořily dva příďové torpédomety, k nimž od série XV z v roce 1944 přibyly také dva záďové. Celkem bylo do služby před válkou a během ní uvedeno 111 jednotek, a dalších třicet pak ještě během let 1945-1947, přičemž v letech 1941-1945 jich bude 33 ztraceno.
Naopak největšími ponorkami sovětského námořnictva v letech 1939-1945 byly ponorky třídy K, jež vznikly úpravou člunů třídy P; šlo o oceánské křižníkové ponorky („Krejsernyje“) s výtlakem 1490 t na hladině a 2600 t pod hladinou, velmi slušnou rychlostí 22,5 uzlu na hladině a 10 pod hladinou, vyzbrojené šesti příďovými a čtyřmi záďovými torpédomety a dvěma 100mm děly. Byly projektovány pro službu v arktických vodách a díky své velikosti poskytovaly v rámci možností na ponorkách nevídaný komfort posádce. Dvanáct člunů vstoupilo do služby v letech 1940-1944 a pět z nich bylo ztraceno.
Celkem přišlo sovětské námořnictvo během druhé světové války přibližně o třetinu ze tří stovek nasazených ponorek. Za tuto poměrně vysokou cenu potopily 45 lodí v Baltském moři, 35 lodí v Severním moři, 45 lodí v Černém moři a 4 lodě Japoncům během krátké války v létě 1945 (tedy krátké války, kterou formálně ukončila až společná deklarace v roce 1956).