Autor fotografie: Unknown author / Public Domain / Wikimedia Commons|Popisek: SU-14 Trial 1934
Ambice Rudé armády, poháněné snahou o technologickou dominanci, vedly k vývoji jednoho z nejimpozantnějších samohybných děl své doby SU-14. Tento obří stroj měl spojit brutální sílu s pohyblivostí, a tak přinést novou dominantu do vojenského světa.
V roce 1933, na pozadí rostoucího napětí v Evropě a snahy o modernizaci Rudé armády, se v moskevských kancelářích začal rodit jeden z nejambicióznějších projektů vojenské techniky své doby SU-14. Rudá armáda intenzivně hledala způsoby, jak upevnit svou moc a zajistit bezpečnost proti potenciálním hrozbám. Stalinova industrializace dramaticky měnila sovětskou krajinu, přičemž těžký průmysl a vojenská výroba hrály klíčovou roli. Sovětský svaz usiloval o smazání technologické propasti mezi západoevropským a sovětským vojenským inženýrstvím, což vedlo k hledání inovativních řešení.
Jakmile se Svaz rozhodl vstoupit na cestu vývoje těžkých samohybných děl, vznikla potřeba skloubit neuvěřitelnou sílu s potřebnou mobilitou. Myšlenka nového těžkého samohybného děla byla jasná: vytvořit stroj, který by mohl přenést devastující palebnou sílu na jakékoli bojiště, a přitom zůstat dostatečně pohyblivý pro přesun podle potřeb fronty. Těžký tank T-35, monumentální konstrukce s pěti věžemi, a střední tank T-28 se staly základem nového projektu. Tyto platformy poskytovaly nejen mechanickou spolehlivost, ale také ukázaly cestu, jak integrovat těžké dělostřelectvo na pásovém podvozku.
Vývoj SU-14 a počáteční nezdar
Vedoucí osobností projektu se stal P. I. Sjačentov, talentovaný šéfkonstruktér známý svou inovativností a odvahou přinášet nové nápady. Sjačentov a jeho tým inženýrů v Kirovově závodě č. 185 začali pracovat na prototypu, který měl být nejen technologickým skvostem, ale také praktickým nástrojem pro sovětské vojáky. První prototyp, označený jako SU-14, byl dokončen v roce 1934. S délkou platformy téměř 10 metrů a váhou 47 tun se tento 7 až 8místný kolos vyznačoval impozantní silou. Jeho hlavní výzbroj tvořilo dělo B-4 ráže 203 mm, které dokázalo vystřelovat téměř 50 kilogramové granáty na vzdálenost až 25 kilometrů. Tento mohutný arzenál byl doplněn dvojicí kulometů DT ráže 7,62 mm, poskytujících další útočnou vartiantu. Na svou dobu to byla nevídaná kombinace dosahu a destruktivní síly.
Testování v letech 1934–1935 však přineslo zklamání. Pohonnou jednotkou SU-14 byl zážehový dvanáctiválec M-17T o výkonu 298 kW. Přestože se tato pohonná jednotka zdála být dostatečně silná na papíře, skutečné testy odhalily nedostatky. Převodovka a motor nebyly schopny poskytnout potřebný výkon pro tak těžký stroj, což vedlo k problémům s mobilitou a spolehlivostí. Nejvyšší dosažená rychlost měla být údajně 22 km/h. Pancíř o tloušťce pouhých 10–20 mm poskytoval pouze základní ochranu, což bylo další výzvou pro konstruktéry. Navzdory těmto technickým obtížím byl první prototyp důležitým krokem vpřed. V této fázi se tým konstruktérů rozhodl pro zásadní přepracování prototypu, a tím došlo k vývoji vylepšené verze označené jako SU-14-1.
Druhý pokus SU-14 a Stalinův zásah do projektu
V roce 1936 se zrodil druhý prototyp s označením SU-14-1, který měl ambici napravit nedostatky svého předchůdce. Tento stroj byl vybaven novou převodovkou a silnějším motorem M-17F s výkonem 500 kW, čímž se výrazně vylepšily jeho schopnosti a pohyblivost v terénu. Přepracování podvozku přispělo k lepší stabilitě a ovladatelnosti. Nejzásadnější změna však přišla ve výzbroji. Místo původního děla B-4 byl nyní hlavní zbraní kanon M1935 (Br-2) ráže 152 mm, který poskytoval lepší balistické vlastnosti a vyšší přesnost.
Pancéřování SU-14-1 bylo zesíleno, což zvýšilo hmotnost vozidla na 64 tun, ale zároveň poskytlo lepší ochranu posádce. Během zkoušek prototyp najezdil téměř 800 kilometrů a vše naznačovalo tomu, že se jedná o spolehlivý a výkonný stroj připravený na nasazení. Už se zdálo, že SU-14-1 bude brzy zařazen do výzbroje Rudé armády, nicméně osud měl jiný plán. Stalinovy čistky, které v té době probíhaly, zasáhly i do tohoto slibného projektu. Šéfkonstruktér P. I. Sjačentov, klíčová postava stojící za vývojem SU-14, byl označen za „zrádce lidu“ a následně zatčen a popraven. Tento dramatický zásah znamenal konec pro další vývojové práce na obou prototypech, které byly nakonec uskladněny a jejich potenciál zůstal zatím nevyužitý.
Válečné nasazení SU-14
V roce 1939, kdy Sovětský svaz zahájil útok na Finsko a začala tzv. Zimní válka, si velení Rudé armády vzpomnělo na uskladněné prototypy SU-14. Rudá armáda měla obrovské problémy s prolamováním silně opevněných finských pozic a to byl hlavní důvod pro rozhodnutí opět nasadit těžká samohybná děla. Oba prototypy byly vybaveny radiostanicí 12RT a dočkaly se výrazného zesílení pancéřové ochrany. Další pancéřové plechy o síle 30–50 mm měly lépe chránit obsluhu děla při útocích na objekty finské Mannerheimovy linie. Prototypy byly přeznačeny na SU-14-2. Nicméně, úpravy a modernizace se protahovaly a obě samohybky byly k akci připraveny až 20. března 1940, což bylo příliš pozdě na to, aby se stihly zapojit do bojů proti houževnatým Finům. Po ukončení Zimní války v březnu 1940 byly oba stroje přesunuty na tankový polygon Kubinka, kde sloužily jako cvičné cíle a experimentální platformy.
Na konci roku 1941, v kritickém období operace Tajfun, kdy německé jednotky postupovaly směrem k Moskvě, byly improvizované osádky SU-14-2 zapojeny do ostřelování německých pozic. Tato operace představovala zoufalý pokus využít veškeré dostupné prostředky k obraně hlavního města. První prototyp SU-14 byl sešrotován v roce 1960, avšak druhý se dochoval do dnešních dní a je vystaven v muzeu v Kubince jako památka na jednu z méně známých, ale technicky fascinujících kapitol sovětské vojenské historie. Projekt SU-14 odhalil nejen technické, ale i organizační a politické výzvy Rudé armády. Tým P. I. Sjačentova čelil tlakům z vojenského a politického vedení, které požadovalo rychlé výsledky. Byla to doba, kdy se rozhodovalo nejen o osudu jednoho stroje, ale také o směru celého sovětského vojenského výzkumu a vývoje.
Zdroje: TankHistoria, Youtube -Oceloví Giganti