Sovětský jaderný bombardér mohl vydržet ve vzduchu po dobu, než zemřela posádka na ozáření

Pokusy postavit letadlo na jaderný pohon probíhaly nejen v USA, ale i v SSSR. Týmy jaderných inženýrů se od roku 1955 snažil přestavět letoun Tu-95M. Nový letoun nesoucí název Tu-119 (TU-95LAL), byl charakteristický svým malým hrbem na trupu, kde vyčníval reaktor, který se nevešel celý do trupu letadla.

Bylo provedeno přibližně 40 zkušebních letů na samotný jaderný pohon. Dle zápisů zkušebního pilota tohoto letadla však nebylo dbáno na dostatečné odstínění posádky a navíc byl vypouštěn do ovzduší kontaminovaný vzduch. Ze dvou zkušebních posádek přežili jen 3 muži.

Některé zdroje uvádí, že letadlo mohlo zůstat ve vzduchu přibližně 48 hodin nebo po dobu, kterou byla posádka schopna přežít radiaci vyzařovanou reaktorem.

Mimo Tupoleva pracovala na výzkumu atomem poháněných letadel i kancelář Mjasiščeva. Její program byl zahájen v květnu roku 1955 a cílem mělo být vytvoření nadzvukového letounu M-60. První návrh byl dokončen roku 1956. Mezitím kancelář Ljulky navrhla motor s přímým cyklem, který by dosahoval tahu přes 20 tun. Vzlet a přistání by byly provedeny pomocí standartního paliva a po dosažení potřebné letové hladiny by se motory přepnuly na jaderný pohon. Navrhovaná rychlost byla 2 Machy. Posádka by byla usazena v olověném štítu a reaktor by byl v zadní části letadla. Po rozsáhlém výzkumu byly provedeny odhady, že by s vhodnými reaktory bylo možné provozovat bombardér s maximální rychlostí 2 machy, operačním doletem 25 000 km a dostupem 20 km.

V roce 1959 došlo ke zrušení tohoto programu ve fázi návrhu. Mjasiščev se paralelně zabýval vývojem dalších letadel s jaderným pohonem, ale vše bylo ukončeno v návrhové fázi. Neřešitelným problémem inženýrů se tedy v SSST stal, tak jako v Americe, problém s odstíněním posádky před radiací a přetížený letoun. Proto i zde byl vývoj jaderného letadla v roce 1969 zastaven.

Zdroj: atominfo.cz