Autor fotografie: By Kanakukk (Harald Kivinurm) - Own work by the original uploader, CC BY-SA 3.0|Popisek: První vlna deportací byla už v roce 1941
V noci na 25. března 1949 začala deportační operace, během níž bylo sovětskými úřady deportováno na Sibiř více než 22 000 Estonců. Z toho 70% byly ženy a děti do 16 let.
Jedna z deportovaných, Ellu-Eesi Uppin, vzpomínala o 73 let později pro server Communist Crimes, jak byla její rodina deportována a jaký byl život na Sibiři.
,,Moje matka vyprala prádlo pozdě večer. Byla vyčerpaná, ale nešla spát. Seděla za stolem a zdřímla si, když zaklepali na naše dveře, a pak nás odvedli," vzpomíná Ellu-Eesi Uppin, které bylo pouhých devět let, když byla deportována z rodného města Valga.
Její matka otevřela dveře a úředníci vstoupili do místnosti. Bylo přečteno rozhodnutí o deportaci. Na balení jim dali asi dvě hodiny. Maminka vzala na Sibiř šicí stroj, který se v následujících letech velmi osvědčil. ,,Zachránil nás před extrémním hladem, kterým bychom bez tohoto šicího stroje trpěly," řekla.
Ellu-Eesi, její matka a její dvě sestry byly naloženy do náklaďáku a odvezeny na železniční stanici Keeni, kde byla rodina nucena nastoupit do vlaku. Otec byl zatčena kolem roku 1945 za údajnou spolupráci s německými úřady během německé okupace Estonska (1941-1944).
Začala cesta po železnici do Novosibirské oblasti. Ellu-Eesi vzpomíná, jak vlakový vůz vypadal: „Byl to obyčejný dobytčí vagón s palandami a malou pecí uprostřed,“ řekla. Pamatuje si, že jí bylo dovoleno jít ven během zastávek vlaku jednou denně, když dostali polévku. Během cesty zemřelo mnoho lidí.
,,V našem vagónu zemřel novorozenec. Rodiče se samozřejmě snažili smrt dítěte utajit, protože všichni zemřelí byli vyhozeni z vlaku," vzpomíná.
Po dvoutýdenní cestě dorazili, lidé byli vyhnáni z vlaku. Museli jsme zůstat celou noc venku v mrazu. „Byla ještě zima a sníh, i když už byl duben,“ vzpomíná. Ráno přijeli jezdci s povozy a odvezli lidi do JZD. Jejich rodina byla odvezena do JZD nacházejícího se asi 150 km od Novosibirsku. Přestěhovali jsme se do domu, kde jsme museli celá rodina sdílet jeden pokoj.
S Estonci se na Sibiři zacházelo dobře a vztahy s místními byly dobré. ,,Obecně byli místní obyvatelé velmi přátelští a milí, ale někteří byli tak zlí jako jinde," řekla.
O několik let později si moje matka koupila chatrč postavenou z hlíny a hnoje. Uvnitř nebyla voda ani záchod. Stěny neudržely teplo a podlaha byla ze zeminy. Ellu-Eesi si dobře pamatuje, jak se chata jednoho roku zřítila během jarní povodně. Matka a její starší sestra musely dům přestavět. Během této doby musela Ellu-Eesi pracovat jako náhrada za svou matku v JZD.
Děti na Sibiři obvykle nemusely pracovat, takže mohla místo toho chodit do školy. Hlad ji ale donutil přes léto pracovat na poli svého JZD se sestrou. Život v JZD byl bídný. Protože strojů bylo málo, muselo se vše dělat ručně.
„Moje matka musela pracovat celý rok. Musela pracovat o víkendech a svátcích. Za práci neplatili žádné peníze. Za rok práce dostala jen 20 kg obilí a zkuste tím nakrmit čtyři lidi!"
Tři roky po sobě bylo velmi silné sucho a rodina jen obtížně přežívala. Estonský domov byl celou dobu v jejich srdcích a všichni doufali, že se jednoho dne budou moci vrátit.
Pár týdnů po Stalinově smrti byl vydán dekret o amnestii, díky který propustili i Ellu-Eesi. První amnestie propustila děti mladší 13 let v době deportace. Ti, kteří byli starší, nebyli propuštěni.
„Mojí starší sestře bylo 13 let v únoru, těsně před březnovou deportací. Nebyla propuštěna,“ vysvětlila Ellu-Eesi. Sama se mohla vrátit do Estonska v roce 1954. Její rodina však musela další roky zůstat na Sibiři.
Po devíti denní cestě lodí, autem a vlakem Ellu-Eesi konečně dorazila do Valgy, kde bydlela v domě své tety. ,,Bylo mi 15, ale nikdo nemohl uvěřit, že je mi tolik," vyprávěla Ellu-Eesi. Životní podmínky na Sibiři ovlivnily její vzhled, takže vypadala asi o pět let mladší.
Nekonečná touha po domově a vůle přežít dodaly zbytku její rodiny sílu přežít dlouhá, krutá léta na Sibiři a vrátit se později domů. ,,Moje sestry se vrátily domů v roce 1958 a matka v roce 1963," řekla. Její otec přežil extrémní pracovní podmínky v zajateckém táboře. V roce 1956 mu bylo umožněno připojit se k rodině na Sibiři a v roce 1967 se mu konečně naskytla příležitost vrátit se do vlasti.
20. srpna 1991 Estonsko vyhlásilo nezávislost a odtrhlo se od SSSR a v roce 2004 je členem NATO. Estonská služba vnitřní bezpečnosti postavila před soud několik organizátorů těchto deportací, které byly opakovaně prohlášeny za zločin proti lidskosti estonským parlamentem a jako takové byly uznány Evropským soudem pro lidská práva.
Zdroj: Communist Crimes