Spáleni zaživa: Den, kdy nemilosrdní Japonci vraždili zajatce. Ze 159 přežilo masakr 11

Spáleni zaživa: Den, kdy nemilosrdní Japonci vraždili zajatce. Ze 159 přežilo masakr 11
Autor: public domain
03 / 02 / 2021, 11:00

14. prosinec 1944 vešel do historie jako palawanský masakr. Během něho japonští vojáci sprovodili ze světa 148 ze 159 válečných zajatců. Glenn ,,Mac” McDole dokázal zdánlivě nemožné a hotová jatka přežil.

Válka v Tichomoří mezi Japonci a Američany a jejich spojenci měla také druhou, stinnou tvář - podmínky a zacházení v zajateckých táborech. Lágry v režii Japonců byly pro Američany a další spojence ztělesněnou noční můrou a nikdo v nich nechtěl skončit, protože si většinou zajatci podepisovali hrdelní ortel. Japonci jich postavili nespočet, jeden z nich se nacházel na ostrově Palawan na Filipínách, které Američané a jejich spojenci v důsledku japonské invaze musely v roce 1942 vyklidit.

Příslušník námořní pěchoty Glenn ,,Mac" McDole se stal jedním z mnoha japonských zajatců, který nedobrovolně trávil chvíle v přeplněném lágru nejprve ve filipínském městě Cabanatuan. Synomymem pro tento zajatecký tábor byla smrt. 10-15 mužů umíralo každý den v důsledku podvýživy, nemocí či pod bajonety sadistických strážců. ,,Nikdy jsem předtím neviděl, aby zemřelo tolik mých kamarádů," vzpomínal později McDole, podle kterého ,,překvapivě" nefungovala v táboře skoro žádná lékařská péče.

McDolea posléze Japonci deportovali v srpnu 1942 na neblaze proslulý Palawan. McDole se domníval, že ho tam čekají lepší podmínky než v Cabanatuanu, ale to se přepočítal. Palawan byl obklopen z velké části džunglí, vládl zde železnou rukou velitel Nagajoši Kodžima, který v pravidelných intervalech nutil Američany, aby pro Japonce budovali infrastrukturu - silnice, letiště apod., vlastně vše rukama bez použití nástrojů.

Pokud si McDole myslel, že dostane alespoň větší příděly jídla, opak byl pravdou. Nuzná miska rýže byla McDoleovi a dalším Američanům prakticky jediným pravidelným ,,společníkem". Jídlo se tak stalo pro zajatce doslova posedlostí, mysleli na něj ve dne i v noci. V důsledku podvýživy však mnoho zajatců nebylo schopných pracovat, jiní se stali terčem pravidelné brutality japonských věznitelů. Když si dovolili Američané setřást pár plodů papáji ze stromu, byli okamžitě potrestáni tak, že jim japonský strážce zlomil ruce železnou tyčí.

McDole málem zemřel, když dostal zánět slepého střeva. Musel jít rychle na operaci, jinak by zemřel. V zajateckém táboře byl k dispozici jeden americký lékař, kterého však Japonci odmítli zásobovat dostatečnými medicínskými prostředky. V táboře však nebyla ani anestezie, a tak si McDole musel doslova protrpět dvě a půl hodiny, než bylo slepé střevo odoperováno. Z jeho řevu si japonští strážci mimochodem dělali celou dobu legraci.

14. 12. 1944 však mělo přijít něco ještě horšího - masakr. Ten den spustili Japonci záměrně falešný poplach a nahnali 159 zajatců do připravených protileteckých krytů, protože se obávali, že je Spojenci mohou osvobodit. McDole byl umístěn do protileteckého krytu s označením C, situovaném na samém okraji útesu. Společně s kamarády si myslel, že konečně přišlo toužebné osvobobození z pekla, jenže nepřeletávala žádná letadla, a brzy si nebohý mariňák uvědomil, že jde o japonskou past. Byla jim oznámena šokující zpráva: ,,Kapitán Kodžima oznámil, že je třeba zabít všechny zajatce." Američanů se zmocnila panika. McDole viděl ze svého krytu, jak Japonci polévají jeho kamarády benzinem a postupně zapalují.

Ti, kteří se snažili dostat z krytu ven, byli bez milosti zastřeleni, nebo ubodáni bajonety. Jednomu z Američanů se podařilo dokonce sebrat Japonci zbraň a zastřelit ho, než byl sám ubodán bajonetem. Čas hrál proti McDoleovi a dalším, kteří se mezitím snažili vyhloubit díru, kterou by se dostali pryč. Pokud by to nestačili, tak by je čekal stejně děsivý osud jako ostatní. Stála však při nich štěstěna a jim se podařilo z mésta utéct. Záhy se z útesu ozvala střelba a Japonci začali uprchlíky pronásledovat. McDole se schoval do táborové skládky odpadu, kde vedle nesnesitelného puchu musel bojovat s červy a další havětí.

Oslabenému McDoleovi bylo jasné, že aby utekl z tábora musí ,,odplavat" pryč. Ve vodě byl prakticky pořád, unavený pak padl na pláž, kde vyčerpaný vypil mléko z kokosového ořechu. McDole pak spatřil na své anabázi několik chýši, a tak se odhodlal k nim připlavat. Byl tak slabý, že jej museli přinést na břeh, kde mu dali najíst. A pak už má McDoleův příběh šťastný konec, 21. ledna 1945 byl z Filipín evakuován a mohl se vrátit konečně domů. Byl jedním z 11 přeživších, kteří přečkali palawanský masakr, v němž našlo strašlivou smrt 148 jeho kamarádů.

 

Zdroj: Warfarehistorynetwork.com

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace