Španělé bojovali v Maroku ve francouzském autobusu – první KBVP již v roce 1910

Se ztrátou karibských a tichomořských kolonií na konci 19. století, po prohrané válce se Spojenými státy, získaly na významu bližší, severoafrická území, a speciálně hornatá severní oblast Maroka zvaná Ríf. Významný ozbrojený konflikt vypukl v roce 1909 jako druhá válka o Melillu (první proběhla v 90. letech). A již tehdy Španělé nasadili, zatím neobrněné, automobily Schneider-Brillié v roli dělostřeleckých tahačů. Ale měli zájem o bojové vozidlo. Sedm společnosti nabídlo své projekty. Zvítězil pařížský autobus.

Byl to vlastně jeden z prvních tendrů na bojová vozidla pěchoty. Účastnily se ho společnosti Armstrong Whitworth, Hotchkiss, Maudslay Motor Company, Rheinische Metallwaren und Maschinenfabrik, Schneider-Brillié, Süddeutsche Automobilfabrik Gaggenau a Thornycroft. Dělostřelecká zkušební komise, protože dělostřelectvo bylo odpovědné za oblast technického hodnocení zbraní, doporučila výrobek francouzské společnosti Schneider-Brillié, a 11. prosince 1909, nedlouho přes skončením konfliktu, v němž mělo být vozidlo nasazeno, akvizici schválil král Alfonso XIII.

Při dodání došlo k jistému zpoždění. Důvodem bylo, že šlo pro francouzskou firmu o vůbec první objednávku na první obrněné vozidlo, a bez zkušeností se potýkala s nedostatky při jeho výrobě. Zkoušky probíhaly mezi červencem a prosincem 1910, a byly natolik uspokojivé, že byl v říjnu objednán druhý exemplář, který dorazí do Španělska v září roku 1911.

Obě obrněná vozidla byla postavena na podvozku rozšířeného pařížského městského autobusu Schneider P2-4000. Obrněná nástavba kryla tři oddíly. V předním seděli řidič s velitelem vozidla, a byl zde umístěn také motor. V prostředním oddílu byl prostor pro převážené vojáky, kterých mohlo být až dvanáct, se střílnami, a v zadním oddílu bylo převáženo střelivo a další náklad až do hmotnosti 1,5 tuny, a podle různých pramenů i více.

Střílny v prostřední, bojové, sekci byly řešeny jako schránky na dopisy. Byly čtyři ve dvou úrovních na každé straně, a bylo možné je využít pro palbu z pušek i kulometů. Další podobné poklopy pak byly po stranách předního oddílu, a také na čele vozidla. Střechu bylo možné otevřít, což bylo pro podmínky horkého severoafrického klimatu důležité.

Pancéřové pláty o síle 6 mm měly poskytovat ochranu proti střelám ze standardních pěchotních pušek na vzdálenost 150 m a vyšší. Motor o výkonu 40 koňských sil dával při 1000 otáčkách za minutu na třetí zařazený rychlostí stupeň na rovném a pevném povrchu vozidlu rychlost přes 20 km/h. Na ujetí 100 km potřebovalo vozidlo naložené výzbrojí a osádkou a vážící až 9,35 tuny bezmála 80 litrů paliva (nádrž pojala 100 litrů).

Pokud jde o výzbroj, obě vozidla byla vybavena dvěma 7mm kulomety Vickers. Byly volně umístěné v bojovém oddílu bez pevné lafetace, aby mohly být využity v libovolném směru. Obě vozidla se mírně lišila konstrukcí obrněné korby, s různým sklonem pancéřových plátů.

Ostrého nasazení se obě vozidla dočkala v roce 1912. Další válka vypukla již v červnu 1911. V lednu 1912 byly oba obrněnce odeslány do Maroka k 1. a 2. automobilní brigádě. Sloužily k ochraně táborů, hlídkové službě, doprovodu konvojů, přepravě zraněných, a také pro plnění ofenzívních bojových úkolů. Šlo jedno z prvních, ne-li první vůbec, nasazení obrněných automobilů ve válečném konfliktu. Zkušenosti z jejich nasazení v Africe byly cenné. Ukázalo se, že byly příliš vysoké, s vysoko posazeným těžištěm. Zejména v horkém klimatu byl počet čtrnácti převážených vojáků na prostor ve vozidle příliš vysoký. Starší z obou vozidel dosloužilo zbavené pancéřování jako běžný nákladní automobil, mladší byl po návratu do Španělska sešrotován. Vozidly označovanými ve španělštině Blindado Schneider-Brillé zahájila španělská armáda cestu, která vedla až k dnes nasazovaným hlavním bitevním tanků Leopard 2.

Zdroj: tanks-encyclopedia.com; ejercito.defensa.gob.es