Autor fotografie: wikipedia, public domain|Popisek: Britské Hellcaty FAA
19. srpna 1944 sestřelily americké palubní stíhací Grummany F6F-5 Hellcat dvoumotorový střední bombardovací letoun. Nebyl ovšem japonský: šlo o Heinkel He 111 letící nad jižní Francií. Hellcat, který od poloviny roku 1943 vybojoval a udržel vzdušnou převahu v Tichomoří, létal od jara roku 1944 také nad Evropou. A to nejen v amerických, ale i britských barvách.
Velká Británie měla od počátku války s vývojem vlastních palubních stíhacích letounů určité potíže. Pro námořní službu přímo konstruované stroje Fairey Fulmer i výkonnější Firefly se v roli stíhačů pro vybojování vzdušné převahy neosvědčily - šlo o dvoumístné letouny. Jejich koncepce byla řízena úvahou, že námořní stíhač se neobejde bez navigátora. Provizorně byla situace řešena konverzí osvědčených pozemních stíhaček na palubní. Vznikly tak Sea Gladiatory, Sea Hurricany a Seafiry jako palubní verze Spitfirů.
Ty byly záhy doplněny osvědčenými americkými typy: Wildcaty (u Fleet Air Arm, britského námořního letectva, označované kromě finální verze jako Martlet), kterých Britové zakoupili 1100 a úspěšně nasazovali na všech dějištích válečných operací, včetně paradoxně Tichomoří, kde z paluby britské letadlové lodi Victorious s americkými výsostnými znaky pomohly Američanům na jaře 1943 překlenout obtížné období nedostatku vlastních sil. Bezmála dvakrát početnější byly skvělé Vought F4U Corsairy nakupované Brity od června 1943 a na rozdíl od Američanů ihned nasazované v roli palubních stíhačů, a více než tisícovku palubních stíhaček americké provenience tvořily právě Hellcaty, zprvu v britské službě pojmenované jak Gannet (do ledna 1944).
První operace v Evropě se britské Hellcaty účastnily v dubnu 1944. Šlo o jeden z pokusů zničit či neutralizovat hrozbu německé bitevní lodi Tirpitz ukryté v norských fjordech, na němž se podílela 800. peruť vyzbrojená právě Hellcaty z paluby HMS Emperor, později 1840. peruť z HMS Furious.
Finální nasazená verze Hellcatů, v americkém značení F6F-5, v britském Hellcat Mk.II, byla velmi účinná i v roli bitevního letounu. Výkonný stroj mohl nést šest neřízených raket nebo až 1800 kg bomb (případně dokonce letecké torpédo). I v této roli překonával britské Seafiry (ty unesly nejvýše čtyři rakety). V Evropě se ovšem osvědčil i ve své původní roli.
Během bojů nad Norskem se 8. května 1944 střetly Hellcaty 800. perutě s Messerschmitty Bf 109 G a Focke-Wulfy Fw 190 A německé stíhací eskadry JG 5 "Eismeer", která se na konci války mohla pochlubit skvělým skóre 3200 zničených vs 380 ztracených letounů. Proti Hellcatům ho ale nevylepšila: v nízkých výškách měly jak britské, tak německé stroje srovnatelnou rychlost, ale palubní Hellcaty konstruované především s ohledem na boj proti japonskému Zeru, byly v této letové hladině díky nižšímu plošnému zatížení obratnější, a se ztrátou jednoho vlastního zničily tři Messerschmitty. O den později sestřelily Hellcaty 804. perutě létající člun Bv 138.
Zajímavou roli měly americké Hellcaty nasazené v Evropě z palub doprovodných letadlové lodi USS Tulagi v rámci Observation Fighter Squadron 1, 1. pozorovací stíhací peruti. Běžné pozorovací letouny námořnictva, pomalé plovákové stroje, byly při řízení dělostřelecké palby vedené v Evropě proti pozemním cílům snadnou kořistí pozemních stíhacích letounů. Američané proto vycvičili piloty Hellcatů k plnění stejných úkolů. Druhou americkou perutí Hellcatů v Evropě byla 74. stíhací startující z paluby USS Kasaan Bay. Obě podporovaly vylodění spojenců v jižní Francii v srpnu 1944, a létaly převážně mise pro přímou podporu pozemních jednotek. Aktivita Lufwaffe v tomto prostoru byla minimální a za oběť Hellcatům kromě zmíněného He 111 padlo dalších sedm letounů, mj. tři dopravní Ju 52/3m. Na zemi piloti obou perutí (48 letců) při ztrátě šesti vlastních strojů (důsledky protiletadlové palby) zničili 800 vozidel a 84 lokomotiv.
Obecně lze říci, že Hellcaty měly takticko-technickou převahu nad Messerschmitty Bf 109 a překonávaly je zejména v malých a středních výškách. Bf 109 měl lepší stoupavost, ale nesměl se nechat zatáhnout do souboje. Podle britských pilotů Hellcatů byly americké stíhačky rovnocenným protivníkem Fw 190; rozhodovaly zkušenosti pilota. Jsou to teorie - příležitostí ke skutečnému poměření sil bylo velmi málo a včetně tichomořského válčiště dosáhly britské Hellcaty celkem 52 vzdušných vítězství.