Autor fotografie: RIA Novosti archive / Wikimedia Commons / CC BY-SA|Popisek: Stalingrad, leden 1943
O bitvě u Stalingradu se často píše jako o rozhodujícím střetnutí druhé světové války. O této skutečnosti se lze jednoznačně přít v porovnání s bitvou u Moskvy. V každém případě se jednalo o jedno z největších střetnutí v historii lidstva.
Na konci zimního období v roce 1942 se sovětská Stavka a německá OKW rozhodovaly co dál. Sovětský hlavní štáb věděl, že armády jsou kvantitativně zhruba vyrovnané, ale Stalin poslechl Žukova a bylo rozhodnuto, že Rudá armáda zůstane v aktivní obraně. Toto rozhodnutí přišlo po neúspěšném pokusu Wehrmachtu dobýt Moskvu a následném protiútoku sovětských jednotek, který rozhodně nebyl dostatečně vytěžen příliš velkým spěchem čelních jednotek, jež padly do obklíčení. Moskva ale byla v určitém období chráněna již jen civilní obranou a Němci propásli svou největší příležitost.
Přístupové boje ke Stalingradu
OKW již v té době Hitlerovi doporučovala také aktivní obranu, ale ten neposlechl a prosadil si útok směr Kavkaz a Stalingrad. Často se mluví o fascinaci Hitlera městem, které bylo pojmenováno po sovětském vůdci. Hlavní smysl útoku ovšem byla kavkazská ropná pole a přetnutí sovětských zásobovacích tras. Zde je trochu paradox, protože Rommel měl v Africe v roce 1942 arabská ropná pole doslova na dosah ruky a tato příležitost, která by zásadně zkomplikovala situaci Velké Británii, nebyla využita. Umanutost Hitlera, kdy je s odstupem obtížné pochopit opuštění úspěšného Blitzkriegu, přišla až postupem času.
Wehrmacht v rámci předehry obsadil v květnu a červenci 1942 Kerčský poloostrov a Sevastopol. Dne 12. srpna vznikl takzvaný stalingradský front pod velením A. I. Jarmolenka, kdy přímo městu a 62. armádě velel generál V. I. Čujkov. Vrchní velení už v té době měl neotřesitelně Žukov, kterému Stalin důvěřoval a dal si od něj říct, narozdíl od Hitlera, který postupně trpěl stále více velikášským komplexem a své generály vůbec neposlouchal. Na konci července padl Rostov a cesta na Stalingrad pro 6. Paulusovu armádu byla otevřená. Na čele Paulusova uskupení byl jediný tankový sbor 6. armády generála von Weitersheima, před kterým Sověti ustupovali.
Dne 21. srpna 1942 prolomily německé jednotky vnější obranu města a začala hlavní fáze bitvy. Již v průběhu těchto bojů byly sovětské jednotky mnohem organizovanější a nedocházelo k tak velkým obklíčením jako v prvním roce války. Až na výjimky byly ústupy obránců mnohem méně chaotické. Ale vše se soustředilo na přímou obranu města. V první fázi bitvy o město Wehrmacht spálil předměstské dřevěné čtvrti, ale významnějších úspěchů nedosáhl. Dne 13. září byla frontová linie šest až patnáct kilometrů od Volhy. Stalin vyhlásil, že za Volhou není země a jednotky NKVD stříleli kohokoli, kdo chtěl ustoupit. Důsledkem byly extrémně zuřivé boje dům od domu. Sověti soustředili na východním břehu řeky obrovské množství dělostřelectva.
Stalingrad jako mlýnek na lidské maso
Naopak Luftwaffe město masivně bombardovala bez větších výsledků, a podle Britannicy spíše pomáhala obráncům vytvářet obranné posty. Situace se dostala tak daleko, že jedna strana kupříkladu ovládla patro bytového domu a druhá patro nad ním a mezi oběma stranami probíhaly tvrdé boje. Právě 13. září se Němcům podařilo obklíčit jádro obrany města, Stalingradský traktorový závod, který do poslední chvíle opravoval T-34 a závod Rudý říjen. Od té chvíle se bitva změnila v rozmělněné pouliční boje, za kterých se Paulusově uskupení podařilo ovládnout centrum Stalingradu a rozdělit obranu města na dvě části.
Místy zbývalo obráncům jen 300 metrů k Volze, ale s tím zároveň ztratilo účinnost německé dělostřelectvo, které nedokázalo zasahovat svažité břehy řeky. V říjnu ovládala 6. armáda devět desetin města. Čujkov i tak odmítl evakuaci. Obě strany byly vyčerpané, ale sovětským jednotkám neustále přes Volhu připlouvaly posily a zásoby. Němci si neuvědomovali, že už tahají za kratší konec. Neskutečně dlouhé zásobovací linie a činnost partyzánů vykonávaly své. Stejně jako v bitvě u Moskvy opět byly povolány sibiřské jednotky, které se podílely na protiútoku, jenž začal 19. listopadu. Obrana Maďarů, Rumunů a Italů na křídlech byla snadno proražena a Paulusova armáda se rázem dostala do kritické situace.
Hitler zakázal ústup, čímž způsobil obrovské utrpení statisícům svých vojáků v ruské zimě. Obklíčení přišlo velice rychle a vzdálenost od vlastních jednotek a linií byla 100 kilometrů. Hitler povolal Ericha von Mansteina, aby obklíčenou armádu vyprostil a situace se obnovila. Za žádnou cenu se nechtěl Stalingradu vzdát a generál se dostal na vzdálenost 56 kilometrů. Utrpení německých vojáků v obklíčení a následném zajetí je více než známé. Hitler přišel o svůj elitní útvar, který dobyl Paříž a ze ztrát se nacistické Německo již nikdy plně nevzpamatovalo. Stalingrad byl především materiálovou bitvou s obrovskými lidskými ztrátami, zde již prostě Němci tahali za kratší konec a jejich celková porážka nabrala jasné kontury.