Autor fotografie: Oliver Zillich / Flickr|Popisek: Tank T-34 v Berlíně
Příběh zahájení domácí výroby a zavedení do výzbroje ČSLA slavných tanků druhé světové války T-34/85 v padesátých letech minulého století je příběhem, který kromě jiného pěkně dokládá dění a ideologická klišé své doby.
Bipolární svět, který krátce po skončení druhé světové války opět hrozil vypuknutím další, tentokrát třetí světové, atomové. To byla realita doby, a zainteresované strany s odhodláním hodným lepších věcí usilovně zbrojily. Obě strany, jak ta americká, tak ta sovětská si byly vědomy, že válku proti Německu vyhrála kvantita, nikoli kvalita zbraní. A to se proto odrazilo ve vyzbrojování obou mocenských bloků v Evropě.
Když například Západní Německo vybudovalo bundeswehr, jeho tankové vojsko bylo vyzbrojeno americkými tanky M41G Walker Bulldog a vzápětí M-47 Patton. Němečtí tankoví důstojníci, většinou veteráni tankových bojů druhé světové války, s nimi moc spokojeni nebyli. Veřejně žehrali na to, že jejich tanky z konce druhé světové války byly lepší. Ale jak nové velení bundeswehru, tak noví politici v SRN a v NATO na jejich víceméně oprávněné výtky nereagovali. Ve východním bloku takové veřejné protesty proti kvalitě masově zaváděné sovětské techniky nebyly, to však neznamenalo, že by byla na výši doby. Typickým byl i příběh zavádění T-34 v Československu.
Po ukončení bojů druhé světové války si přivezla čs. vojska ze SSSR po Ostravské operaci do Prahy jen pět funkčních T-34. Ještě v květnu 45 bylo nadřízeným sovětským velitelstvím dodáno dalších 60 kusů T-34. V září 1945 měla nově vznikající čs. armáda k dispozici jen 75 kusů tanků T-34. Vzápětí SSSR slíbil postupně dodat dalších cca 130 exemplářů T-34 k vyzbrojení nové tankové brigády v Československu. První ešelon s navagónovanými tanky T-34 pro Československo dorazil v březnu 1946 do Mukačeva, na vagónech jich bylo jen 58. O skutečných počtech bojeschopných tanků T-34 v čs. armádě není dodnes úplně jasno, v archívech tabulky evidence českých strojů T-34 samozřejmě jsou, ale prokazatelně ne vždy odpovídaly skutečnosti a realitě.
Už jen fakt, že zvláštním zdrojem českých T-34 byl například i kontingent Němci ukořistěných T-34, kterých bylo na našem území na konci války prokazatelně několik desítek v německých tankových školách a cvičištích, třeba na Benešovsku. Naopak ojeté a poškozené tanky byly sice u útvaru evidovány, ale reálně byly předávány jako nepohyblivé technické učební pomůcky do tankových učilišť a poskytovány i k vybudování pomníků. Dodávky dalších T-34 skončily nakonec v roce 1950, kdy přišlo ze SSSR do ČSR posledních ruských 120 kusů T-34/85 ze skladů. V Rusku totiž skončila jejich výroba už v roce 1946.
V Československu bylo ale velením armády a vládou už v roce 1946 rozhodnuto, že si své obrněné vojsko doplní z vlastních průmyslových zdrojů. Masové opravy a novovýroba vybraných německých válečných strojů podobně jako v případě německých válečných letadel byly nakonec až na výjimky odmítnuty. Získat licenci západních strojů nepřicházelo v úvahu, nejdříve na to nebyly peníze, pak ani politická vůle. Vývoj vlastních nadějných středních tanků TVP nebo T-50/51 také poměrně rychle skončil, po únoru 1948 a prohloubení závislosti tehdejší ČSR na SSSR, po vzniku NATO a utužení vojenské spolupráce zemí východního bloku, byla na pořadu dne kvantita a rychlost vyzbrojení jednotnou technikou.
A tak byla v červenci 1949 podepsána mezi vládou ČSR a vládou SSSR dohoda o licenční výrobě T-34/85 v Československu. Vojenským odborníkům bylo jasné, že už nejde o žádnou supermoderní zbraň, koneckonců, T-34 se už v té době v SSSR nevyráběly tři roky. Ani sami Rusové se tím netajili. Traduje se historka (ostatně je pravdivá!), že když představitelé magistrátu Prahy přišli v roce 1945 za velitelem města maršálem Koněvem s prosbou, aby jim věnoval nějakou starší T-34, že z ní Pražané udělají pomník Rudé armádě, Koněv se rozčílil, že pro takovou příležitost přece nebude dávat takový starý křáp! Obratem nařídil, že Praha na vybudování památníku obdrží úplně nový těžký tank IS-2, které byly právě přivezeny ve vlakovém transportu z Ruska jako náhradní technika za starou válečnou pro obrněné jednotky Rudé armády, dislokované tehdy v Čechách. V roce 1945 už pro něj prostě T-34 nebyl pořádný tank.
Po podpisu licenční smlouvy v červenci 1949 vládami obou zemí došla výrobní dokumentace ze Sovětského svazu až v listopadu 1949. Zahájením výroby byla pověřena lokomotivka ČKD Sokolovo, kromě jiného proto, že ve výrobních dílnách měla dostatečně únosný jeřáb. Do konce roku 1950 byla v ČKD dokumentace přepracována na československé výrobní podmínky. Nebylo to nic jednoduchého, konstrukční a technologickou dokumentaci pro licenční stavbu shromažďoval na sovětské straně závod N°183, ale protože produkce v SSSR už skončila a podobnou sadu dokumentace bylo třeba zajistit i pro Polsko, dokumentaci sbíral a kompletoval od většiny finálních dodavatelů T-34 v Rusku.
Jenže každý závod si během výroby tu svoji T-34 trochu upravil, pozměnil postupy, zaměřil se na jiné subdodavatele, atd. Dát z toho výkresového a technologického mišmaše, co nakonec přišel do Československa, ucelenou a na sebe správně navazující výrobní a technickou dokumentaci, to byl skutečně oříšek. I když technickou pomoc zajišťovali sovětští specialisté a tanky se zpočátku montovaly i z dovezených dílů, počáteční kvalita a rychlost výroby tím značně utrpěla.
Podle původního vládního rozhodnutí se hlavním výrobcem nových ruských tanků stalo ČKD Sokolovo, na subdodávkách se podílely Škodovy závody v Plzni (motory), SMZ v Dubnici nad Váhom (věže a kanóny) a Závody J. V. Stalina v Martině (korby). Praktické požadavky výroby, ale i politická rozhodnutí o nutnosti přesunout výrobu zbraní „do zápolí“ na Slovensko, to všechno se podílelo na faktu, že nakonec hlavním producentem československých T-34 byl slovenský závod v Martině.
První licenční tank T-34/85 vyjel z bran závodu ČKD 1. září 1951, zkompletovaný ještě zčásti i z ruských dílů. Do října 1951 bylo vyrobeno celkem osm tanků, a následovaly podnikové a vojskové zkoušky. Nedopadly zrovna dobře kvůli značné poruchovosti řízení, vadám na funkci hlavní spojky, kvůli nespolehlivosti koncového převodu a celé řadě závad na elektroinstalaci. Ve zprávách se opatrně píše o špatné technologické kázni a kvalitě výroby především u subdodavatelů. Přesto se sériová produkce v ČKD rozeběhla už v únoru 1952 a probíhala zde až do prosince 1953.
V zimě 1952 vyprodukoval závod ČKD Praha „Sokolovo,“ první T-34 kompletně vyrobený v ČSR, přičemž věž dodala slévárna oceli podniku Kriváň n.p. (Závody J.V.Stalina) Martin. Mezitím na základě vládního rozhodnutí byla zkompletována druhá výrobní linka československých T-34 právě v Martině. Nultá zkušební pětikusová série tanků T-34/85 zde byla zkompletována v květnu 1952. Samotná sériová výroba zde byla ale zahájena až v září 1952. Tanky T-34 se zde vyráběly do konce roku 1956, to už začínala ale výroba nové generace, tanků T-54 a T-55.
T-34/85 se v ČSR vyrobilo celkem 3 185 kusů (myšleno podvozků s různými nástavbami a na export). V základním provedení se v Československu v letech 1951 až 1956 vyrobilo 2 736 kusů (v roce 1951 bylo zhotoveno 25 kusů, v roce 1952 dala výroba 395 exemplářů a v roce následujícím 1 050 vozidel, v roce 1954 celkem 500 kusů, atd. V roce 1956 bylo vyrobeno posledních 515 tanků). Pro československou armádu bylo z celkové produkce určeno 1 437 strojů (731 vyrobeno v ČKD, 706 v ZJVS), zbytek šel na export.
Zajímavá byla podle závodní dokumentace produkce tzv. „druhé linky,“ v Závodech J.V.Stalina, pozdějším ZTS v Rudém Martině. Vzniklo tam 1 785 ks T-34/85, ale k tomu 126 mostních tanků MT-34, 641 samohybných děl s kanónem ráže 100 mm SU-100, 285 vyprošťovacích ženijních tanků VT-34 a 150 jeřábových tanků JT-34. V roce 1951 vyprodukovala 25 tanků, v roce 1952 celkem 395 tanků a v roce 1953, kdy tamní produkce dosáhla svého vrcholu, vyjelo z bran továrny v Martině 1 050 tanků. V letech 1955 a 1956 ale už vyráběli v Martině jen na export.
Ta část výroby, která šla na export, skončila hlavně u armády Egypta - 820 strojů a Sýrie - 120 strojů, přičemž předtím v letech 1952 až 1954 bylo vyvezeno také 310 strojů do Rumunska a 120 strojů do Bulharska. V Československu vyrobené tanky T-34/85 se však po vyřazení z ČSLA a repase objevily i v dalších zemích. Indie, Irák a Jemen dostaly každá země po 30 strojích, Mali obdržela 10 strojů.
Licenční tanky T-34/85 byly zaváděny do výzbroje ČSLA od roku 1952. Nejvíce bylo těchto tanků zavedených v čs. armádě v roce 1956, kdy bylo u útvarů bojeschopných (tabulkově) 1 701 exemplářů. V roce 1967 bylo ve výzbroji ČSLA evidováno ještě 1 120 tanků T-34/85 a na konci roku 1971 se v takzvaných NZ (nedotknutelných zásobách) v ČSSR nacházelo ještě nejméně 780 obrněnců typu T-34/85.
Tanky T-34/85 československé produkce se od svých sourozenců vyráběných v SSSR a PLR poněkud odlišovaly. Po vychytání prvních problémů se kladně projevila vyšší technologická kázeň výroby a tím i kvalita, viditelná například podstatně lepší povrchovou úpravou litých dílů, zvláště věže. Celkové provedení čs. tanků bylo rozhodně kvalitnější, než výroba v SSSR. Rozměrová tolerance například nikdy nepřekročila řád milimetrů, což ruská produkce rozhodně nesplňovala.
Čs. tanky prodělaly řadu malých konstrukčních změn proti originálu, například montáž kořistních světel pro jízdu v koloně „Notek“, montáž světlometu a infrasvětlometu pod společnou krycí konstrukci na čelní pancíř, přesunutí klaksonu určeného pro signály pěchotě na levý zadní roh korby a jeho ochrana pancéřovým krytem, atd. Významnější změnou bylo posunutí velitelské věžičky více vlevo, na levém boku věže se pod touto věžičkou proto objevuje charakteristický srpovitý návarek.
Čs. stroj dostal také větší chladiče (po 107 litrech), kompresor pro plnění tlakových lahví nouzového a zimního startu byl přemístěn přímo do tanku vlevo od řidiče, nový český chladič oleje, který uvolnil místo pro další vnitřní palivovou nádrž, nové čističe vzduchu BTI-3 na principu ejektorového odsávání nečistot, atd. Úpravami prošla suchá mnohokotoučová spojka, palivové čerpadlo i vstřikovací čerpadla. Tanky v ČSLA dostaly i výbavu pro jízdu pod vodou do hloubky 3,5 metru a šířky překonávaného toku 300 metrů.
Takticko – technické parametry základních T-34/85 jsou k dispozici z mnoha zdrojů, nemá zde význam je opakovaně udávat, kdokoli je bude chtít znát, najde je na internetu. Na závěr historie čs. licenčních T-34 stojí za to uvést, že další vývoj těchto tanků se u nás plánoval podobně jako v SSSR jejich přezbrojením na kanón ráže 100 mm. Nakonec se to ale ukázalo být zbytečné, protože s novým kanónem již v té době vznikal revoluční a později nejrozšířenější tank na světě T-54/55, který byl také v ČSSR později v licenci vyráběn. A jen jako perličku, několik čs. tanků T-34 nakonec skutečně nové 100mm kanóny dostalo, byly to stroje egyptské armády. V bojích s Izraelem ale moc neuspěly.
Zdroj: Tank Archives