Stalinova genocida: Diktátor nechal násilně přemístit 200 tisíc krymských Tatarů. Deportace v dobytčích vlacích

Ve světle jiných Stalinových genocidních činů se jeví násilná deportace přes 200 tisíc krymských Tatarů jako méně významná. Nicméně opak je pravdou.

Deportace krymských Tatarů představovala další zhoubný projev Stalinovy zvůle, která byla namířená proti určitému národu či etniku. Je to událost, která zůstává ve stínu známějších genocid, o to více je důležité je ji připomínat.

Krymští Tataři osídlili Krym už ve 12. století při vzniku mongolské veleříše Zlaté hordy. V prosinci roku 1917 vznikla Krymská lidová republika, která byla zároveň prvním sekulárním státem s muslimskou většinou na světě. Už v lednu byla, ale poražena bolševiky, kteří zde vytvořili tzv. Tavridskou sovětskou republiku. Ta byla v dubnu dobyta ukrajinskou armádou s podporou Německa.

Následně se Krym dostal pod kontrolu Rudé armády pak bělogvardějců a v listopadu 1920 Krym definitivně ovládla Rudá armáda. V době nacistické okupace se roku 1942 konal v Simferopolu (tatarsky Aqmescid) národní islámský sjezd, na němž byl vyhlášen Krymský chanát. V lednu 1942 byla z tatarských dobrovolníků zřízena v Simferopolu jednotka spadající pod SS Einsatzgruppen, která se podílela na vraždění krymských Židů.

Po obsazení Krymu Rudou armádou však čekala na Krymské Tatary zatěžkávací zkouška. V rozporu se skutečností označil Stalin, který byl znám svou nevraživostí a nenávistí k etnickým menšinám, za kolaboranty podle nechvalně známého principu kolektivní viny a za trest naplánoval nucenou deportaci příslušníků tohoto etnika do Střední Asie. 11. května 1944 vydal ze Stalinova pokynu Výbor státní obrany SSSR vyhlášku s tvrzením, že takzvané „Tatarské národní výbory" se pokusily infiltrovat a sabotovat Rudou armádu a „soustředit svou činnost na pronásledování a útlak netatarského obyvatelstva na Krymu".

Před 78 lety začaly samotné nucené deportace Krymských Tatarů do Střední Asie. Pro krymské Tatary toto svévolné diktátorovo rozhodnutí znamenalo šok. Každé rodině bylo povoleno si vzít jen omezený počet věcí, navíc na jejich sbalení zůstávalo velmi málo času. Na samotné deportace pak bděli členové tajné policie a vojáky.

Aby bylo nežádoucí etnikum ještě více poníženo, přemístění probíhalo v nuzných dobytčích vlacích. V důsledku deportací zemřelo přes 100 tisíc lidí, buď hladem na nemoci, či úmrtí bylo zapříčiněno u starších jedinců dlouhodobým stresem a vyčerpáním. Počet obyvatelů Krymu se touto akcí snížil o dvě třetiny. Sami krymští Tataři považují násilnou deportaci za genocidu a vyzývali, aby byla za ni uznána. 18. květen byl prohlášen ukrajinským parlamentem jako den památky obětí krymskotatarské genocidy.

Po Stalinově smrti v roce v roce 1953 se začal měnit názor tehdejších politických elit na násilné vystěhování krymských Tatarů. V roce 1967 vydal Nejvyšší sovět rozhodnutí, které zrušilo obvinění krymských Tatarů, ne jehož základě byly deportace nařízeny. Toto etnikum se tak dočkalo po mnoha letech rehabilitace a bylo mu umožněn postupný návrat na Krym, ale až v roce 1988.

21. dubna 2014 Vladimir Putin podepsal dekret na „Opatření pro rehabilitaci arménského, bulharského, řeckého, krymskotatarského a německého obyvatelstva a státní podporu jejich obnovy a rozvoje. Vyhláška tak vyřešila právní stav obyvatelstva, které bylo z Krymu deportováno.

Dnes žije na Krymu necelých 300 tisíc krymských Tatarů, tvoří 12% obyvatelstva poloostrova. I v současné době však není situace krymských Tatarů zdaleka uspokojivá. Ti, co žijí na Krymu, si pravidelně stěžují na potlačování svých práv ze strany Ruska, které je však odmítá jako neopodstatněné. Nicméně rezidua minulosti jsou v tomto případě patrné.

Zdroj: history.com, Wikipedia