Stíhačky P-40 Warhawk - černošští piloti Red Tails na nich nelétali kvůli rasismu

Stíhačky P-40 Warhawk - černošští piloti Red Tails na nich nelétali kvůli rasismu
Autor: wikipedia, public domain|Popisek: P-40K
24 / 03 / 2020, 16:00

Nedávno jsme v televizi měli možnost po čase sledovat hollywoodské podání příběhu letců z Tuskegee, Red Tails, červené ocasy. Nebudeme se ovšem nyní věnovat filmu, ale jednomu z dojmů, které se zcela nesmyslně pokusil vytvořit: protože černošští letci čelili rasismem motivovaným ústrkům (což jistě čelili), létali zprvu na podřadných stíhacích letounech Curtiss P-40 Warhawk. Opravdu?

Stíhacích Warhawků (a Tomahawků či Kittyhawků pro RAF) bylo během války postaveno a nasazeno bezmála 14 tisíc kusů. Z celkového počtu 100 tisíc v USA vyrobených stíhacích letounů (1940-1945) to představuje nezanedbatelnou část. Zároveň je nezpochybnitelné, že sehrály velmi významnou roli v prvních letech války. V rámci amerického letectva byly tyto stroje úspěšné v Tichomoří i v Evropě, především ve Středomoří. A fakt, že se nehodily k doprovodu těžkých bombardérů při jejich dlouhých misích, nesnižuje jejich význam - jen vysvětluje, proč byly perutě k takovému nasazení určené, přezbrojeny Mustangy - včetně 99. perutě, která na nich létala od července 1944 v sestavě 332. skupiny, tedy Red Tails.

Americké armádní (i námořní) letectvo bylo před válkou z hlediska technické úrovně letadel v poměrně nedobré kondici a kulhalo za evropskými konkurenty na obě nohy. Byl to důsledek nízké priority investic do ozbrojených sil coby projev izolacionistické politiky Spojených států, a v letech 1941 a počátkem roku 1942 je přišel draho. Jednomístný, jednomotorový Curtiss P-40 je v podstatě předchozí typ P-36 vybavený výkonným řadovým motorem Allison V-1710-11, s nímž v roce 1938 experimentální YP-37 konečně výrazně překročil rychlost 500 km/h. Přišla objednávka na prototyp XP-40 a záhy i objednávka na prvních více než 500 sériových strojů.

Projevili o něj zájem také Britové a Francouzi, v obavě, že vlastní průmyslová kapacita nedovolí produkovat stíhačky v dostatečném množství. Francouzi objednané letouny značené jako Hawk H-81 A ovšem již válku na kontinentu před francouzskou kapitulací nestihly. Převzali je Britové a přidali ke svým, které označovali jako Tomahawk Mk. I - ve srovnání s domácími Spitfiry ovšem šlo o stroje výkonnostně slabší a kromě výcviku putovaly především na africké bojiště, kde se budou zprvu střetávat především s Italy.

Vývoj ovšem pokračoval. Od verze označené Američany jako P-40B (u RAF Tomahawk Mk.IIB) měly stroje již samosvorné obaly nádrží, neprůstřelné čelní sklo, pancéřovanou kabinu, možnost nést pumy, a jejich bojová hodnota výrazně vzrostla.

Létali na nich mj. dobrovolníci z American Volunteer Group proslulé jako Létající tygři, stíhací jednotky čínského letectva, a na čínském nebi byly tyto v té době moderní stroje velmi úspěšné a měly v mnoha ohledech - zejména rychlosti a odolnosti - nad japonskými typy převahu - včetně obávaného námořního typu A6M Zero; vyvinuli proti obratnějším protivníkům účinnou taktiku a slavili úspěchy. Armádní stíhací obranu Havajských ostrovů zajišťovaly jednotky vyzbrojené letouny P-36, a také P-40B. Pilotům Welchovi a Taylorovi ze 47. stíhací perutě se během útoku podařilo opakovaně vzlétnout a sestřelit několik útočníků. V tomto ohledu jinak převážně nedobře hodnocený jiný hollywoodský "trhák" - romantický Pearl Harbor - nelže. Že pak oba stíhače posadil do kabiny B-25 a poslal bombardovat Tokio, je už jiná věc.

Výraznou změnu v konstrukci přinesly verze P-40D a E (do té míry, že pro ni u RAF používali jiné bojové jméno - Kittyhawk Mk. I a IA). Stroj nesl nadále výzbroj již jen v křídlech (dosud měl dva synchronizované kulomety nad motorem). A verze F s britským motorem Rolls-Royce Merlin, resp. licenční americkou variantu Packard Merlin. Verze K, M a vrcholná verze N se vrátily k původnímu Allisonu, ovšem s vyšším výkonem především ve výškách, kde Warhawkům docházel rychle dech. Těchto posledních Kittyhawků nasadili Britové bezmála 600 v Itálii, a Australané a Novozélanďané. Bezmála 2500 Warhawků různých verzí bylo dodáno do Sovětského svazu. A v nižších výškách se k určitému překvapení pilotů ukázalo, že se může velmi směle postavit německým Bf 109, a sehrály důležitou roli mj. při obraně Leningradu a létalo na nich několik sovětských stíhacích es.

Prvního potvrzeného amerického sestřelu německého letounu dosáhl 14. srpna 1942 podporučík Shaffer za kniplem P-40C, jeho obětí (ve spolupráci s P-38F) byl čtyřmotorový obr Fw 200 nad Islandem. V Evropě se P-40 staly hlavní zbraní amerického stíhacího letectva ve Středomoří a tvořily výzbroj šesti stíhacích skupin. 23 pilotů létajících na Warhawku se stalo esy. A to přesně v době, kdy nám  film Red Tails vnucuje dojem, že 99. stíhací peruť složená z černošských pilotů létala na těchto letounech jaksi v důsledku rasismem motivovaných ústrků. Ostatní perutě skupiny ani další jednotky sice nebyly černošské - ale narativ je zřejmý. Tuskegee Airmen měli zřejmě v rámci pozitivní diskriminace dostat jako první to nejlepší, čím letectvo disponovalo, v opačném případě šlo o diskriminaci špatnou.

Film nejen tímto nesmyslným přístupem statečným pilotům, kteří prošli válkou se skvělými výsledky, vlastně velmi škodí. V době přísné segregace to jistě neměli nijak snadné, ale ústrky se určitě neprojevovaly tím, že by létali na nějakém šrotu. Piloti jen amerických Warhawků zničili v Tichomoří 1402 nepřátel, v Evropě 592, a to za cenu 553 vlastních ztrát; 99. peruť se na tomto výsledku podílela od července 1943 do července 1944 sedmnácti Focke-Wulfy Fw 190 a jedním Messerchmittem Bf 109 a v dané době a prostoru operací se více než vyrovnala ostatním jednotkám.

Curtiss P-40 Warhawk nedosahoval výkonů modernějších Mustangů ani britských Spitfirů. Přesto se svými výsledky velkou měrou podepsal pod závěrečný účet a jeho piloti přispěli k úspěchům na všech frontách.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace