foto: Wikimedia Commons, Public domain/Torpédoborec třídy Kaba
Je-li řeč o Japonském císařském námořnictvu a jeho operacích, napadne každého kromě druhé světové války zřejmě válka rusko-japonská z roku 1905 a bitva u Cušimy. Japonské válečné lodě ovšem válčily i během první světové válce – a to v evropských vodách.
Přitom i v případě první světové války bychom očekávali, že operační oblastí japonského loďstva byl Pacifik, snad Indický oceán. Ale Středozemní moře? V dubnu 1917 přibyla na Maltu 2. zvláštní eskadra kontradmirála Kózó Sató složená z jednoho křižníku a osmi torpédoborců. Síla císařské flotily brázdící Středozemní moře se postupně rozrostla až na 15 plavidel. Jejich úkolem byl doprovod spojeneckých lodí a ochrana konvojů proti tureckému, rakousko-uherskému a německému námořnictvu, především ponorkám. Sedm se jich také stalo japonskou válečnou kořistí.
Anglo-japonské spojenectví proti Německu
Japonské zapojení do Velké války bylo poněkud paradoxně postaveno na anglo-japonském spojenectví z roku 1902, jež bylo namířeno proti šířícímu se ruskému vlivu v Indii, Koreji a Mandžusku. Po rusko-japonské válce roku 1905 bylo udržováno, ale změnil se objekt jeho zájmu: císařské Německo. Úzká spolupráce Británie a Japonska zásadně ovlivnila mj. koncepci těžkých jednotek císařského námořnictva, zejména v podobě bitevních křižníků třídy Kongó.
Rostoucí ambice Německa nebral První lord Admirality Winston Churchill na lehkou váhu. Hlavní síly Royal Navy nevyhnutelně musely být schopny okamžitého nasazení v Severním moři, aby se zde mohly kdykoli postavit do cesty sílícímu německému námořnictvu. A ani tradičně prvořadá námořní velmoc, jakou Velká Británie stále nezpochybnitelně byla, si nemohla dovolit udržovat významné síly ve všech předpokládaných dějištích operací. Posílení domácího loďstva odnesly zejména formace, jejichž účelem bylo podporovat britské zájmy v Čínském moři, a také ve Středomoří. Naštěstí zde byl spolehlivý spojenec, který již odhodlání i schopnost vést námořní válku moderními prostředky prokázal – císařské Japonsko.
Elementy Rengo Kantain ve Středomoří
Kromě podpory na dálném východě, v jejímž rámci, a s ohledem na své vlastní zájmy, okupovalo Japonsko německou kolonii Čching-tao, a jeho námořnictvo se účastnilo také mj. honu na eskadru admirála von Spee, zmocnilo se německých držav na Nové Guinei, v Rabaulu, na Karolínách, Palauských, Marianských a Marshallově ostrovech, vyvstala urgentní potřeba posílit spojenecké loďstvo operující ve Středomoří, kde spojeneckou plavbu ohrožovala spolupráce Turecka a Rakousko-Uherska, jejich nemalé námořní síly, a také německá Středomořská divize (Mittelmeer-Division), kterou vedl bitevní křižník Goeben, loď zajímavého osudu sloužící v tureckém námořnictvu do 50. let a sešrotovaná až v roce 1973. Jako Yavuz Sultan Selim sloužil s německou posádkou a německým kapitánem v sestavě tureckého námořnictva již od srpna 1914.
První britskou žádost o vyslání válečných plavidel do Středomoří v září 1914 nicméně Japonsko s ohledem na vytížení svých sil odmítlo. Podruhé ji odmítlo v listopadu téhož roku. Japonským argumentem byla, již na přelomu let 1914 a 1915, obava, že v případě oslabení námořních sil v domácích vodách hrozí invaze ze strany... Spojených států amerických. Složitá jednání byla obnovena v únoru 1916. Uzavřená dohoda zahrnovala mj. přistoupení Austrálie k existující anglo-japonské obchodní dohodě, právo Japonců usídlovat se v Austrálii a na Novém Zélandu a také právo japonských lékařů působit v britských koloniích.
2. zvláštní eskadra Japonského císařského námořnictva
Vznikla 1. zvláštní eskadra Japonského císařského námořnictva, jejímž úkolem byl doprovod konvojů mezi Austrálií, Novým Zélandem a Adenem, britským protektorátem na Arabském poloostrově. Tato spolupráce pak byla posílena vytvořením 2. zvláštní eskadry určené přímo pro Středozemní moře s úkolem doprovázet spojenecké transportní lodě mezi Maltou a řeckou Soluní a mezi egyptskou Alexandrií přes italské Taranto do francouzského Marseille.
Eskadru vedl na chráněném křižníku Akaši (třída Suma) kontradmirál Kózó Sató a skládala se ze dvou divizí torpédoborců po čtyřech plavidlech. Do určené oblasti připlula v době zuřící neomezené ponorkové války v dubnu 1917 a velmi záhy se zapojila do dění, když 4. května torpédoborce Sakaki a Macu z 11. divize zachránily 3000 trosečníků z velké britské transportní lodi Transylvania (14348 tun), kterou v Janovském zálivu torpédovala německá ponorka U-63. Macu přebíral vojáky z ochromené Transylvanie, zatímco kroužící Sakaki držel ponorku pod hladinou. Německému kapitánu Otto Schultzemu se přesto podařilo vypálit druhé torpédo, jemuž se Macu vyhnul zpětným pohybem nejvyšším možným výkonem – a torpédo zasáhlo transportní loď, která se okamžitě potopila (patří mezi 72 lodí s celkovou tonáží bezmála 200 tisíc tun, které U-63 během Velké války poslala ke dnu).
Torpédoborec Sakaki sám byl torpédován o měsíc později, 11. června 1917 u Kréty, rakousko-uherskou ponorkou U-27, ale přes ztrátu 70 padlých námořníků se vlastními silami dostal do přístavu Pireus. Japonská 2. zvláštní eskadra se postupně rozrostla o dva pancéřové křižníky (Izumo a Nisšin) a 15. divizi torpédoborců na 15 plavidel a japonskou posádku dočasně dostaly také dva britské dělové čluny a dva torpédoborce.
Sedm německých ponorek jako kořist a odměna
Celkem v letech 1917–1918 doprovodily japonské válečné lodě ve Středomoří 788 spojeneckých plavidel a přispěly k bezpečné přepravě 700 tisíc vojáků. Ve 38 případech napadly nepřátelské ponorky, ale žádnou se jim nepodařilo zničit. Po válce pak část eskadry odplula na hlavní britskou základnu do Scapa Flow, aby zajistily přeplutí sedmi německých kořistních ponorek, jež v rámci reparací připadly Japonsku. Přes Maltu se pak vrátily do Japonska v červenci 1919.
Zdroj: Halpern, The Naval War in the Mediterranean: 1914–1918
Tagy