Střemhlavý bombardér, co se znelíbil. Curtiss SB2C Helldiver sužovaly technické problémy, renomé si však napravil

Střemhlavý bombardér, co se znelíbil. Curtiss SB2C Helldiver sužovaly technické problémy, renomé si však napravil
Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Prototyp Helldiveru
02 / 05 / 2023, 10:00

Curtiss SB2C Helldiver byl palubní střemhlavý bombardér, který nepožíval příliš velké obliby mezi piloty. Srážely jej dolů především technické neduhy.

Jedním z palubních střemhlavých bombardérů z druhé světové války byl Curtiss SB2C Helldiver, nástupce stroje Douglas SBD Dauntless. Helldiver nebyl rozhodně špatným letounem, ale srážely ho designové nedodělky, špatné ovládání a také horší stabilita. Letounu se vyrobilo celkem 7 140 kusů.

Helldiver byl palubním střemhlavým bombardérem, který byl vyvíjen jako nástupce letounu Douglas SBD Dauntless. Od Helldiverů si slibovali konstruktéři a hlavně americké letectvo, že bude vítanou a účinnou posilou v tichomořské ,,řeži" proti rozpínavým Japoncům.

Za vývojem Helldiveru stála společnost Curtiss-Wright Corporation, která začala s pracemi na letounu ještě před začátkem druhé světové války a první prototyp představila už v roce 1940. Došlo však ke zpoždění výroby, a proto se první sériové letouny začaly bojově používat až o tři roky později. Výroba probíhala do roku 1945 a celkem se vyprodukovalo 7 140 kusů Helldiverů.

Stroj poháněl dvouhvězdicový vzduchem chlazený motor R-2600-20 o výkonu 1 420 kW, a právě silná pohonná jednotka patřila k přednostem Helldiveru. Ten mohl vyvinout rychlost 473 km/h. Letoun byl vyzbrojen dvěma kanony AN-M2 ráže 20 mm umístěných v křídlech a dvěma kulomety Browning ráže 7,62 mm umístěných ve hřbětním střelišti. Další výzbroj zajišťovalo 907 kg pum, stroj neslo jedno torpédo Mk.13 nesené v pumovnici nebo dvě pumy o homotnosti 227 kg na závěsnících pod křídly.

Od 200. vyrobeného letounu se nová série označovala SB2C-1C. Ta byla vyzbrojena dvěma kanóny ráže 20 mm. Pohon zajišťoval stejně jako u předchozí verze motor Wright R-2600-8 Cyclone o výkonu až 1250 kW. V letech 1942-1944 pak probíhala výroba verze A-25A, která byla určená pro americké armádní letectvo. Celkem se vyrobilo 900 kusů.V roce 1944 spatřila světlo světa i varianta s názvem SB2C-3, kterou poháněl motor Wright R-2600-20 s výkonem až 1471 kW a se čtyřlistou vrtulí Curtiss Electric.

Výzbroj byla kromě výkonného motoru slušná, a Helldiver na papíře nevypadal špatně, nicméně trpěl také neduhy, z nichž některé byly docela zásadní. Především se brzy ukázaly problémy se špatným ovládáním, na které si piloti pravidelně stěžovali, a proto Helldiver u nich nebyl příliš oblíben. Dokonce někteří doporučovali stroj vyměnit za jiný, stabilnější, protože se právem obávali zvýšené nehodovosti. Ke špatnému ovládání se však přidala i horší stabilita stroje a strukturální nedostatky. I přes tyto nedostatky byly Helldivery nasazovány v široké paletě misí ve druhé světové válce.

Helldivery byly nasazeny hlavně v tichomořských kampaních, kde bojovaly proti Japoncům a na jiných bojištích, kde působily letadlové lodě USA a Velké Británie. Počátky nasazení Helldiverů byly těžké a a nedá se říct, že by letoun přesvědčil o svých kvalitách. Právě naopak. Posléze si však své renomé přece jen napravily. Helldivery se zúčastnily náletu na přístav Rabaul. Při tomto útoku byl 11. listopadu 1943 potopen torpédoborec Suzunami a poškozeny křižníky Agano, Yubari a další tři torpédoborce.

Kromě USA se stala provozovateli amerického stroje například Itálie, Francie, Portugalsko, Velká Británie či Řecko. Těmto státům byly dodávány Helldivery po druhé světové válce jako nepotřebné stroje, které tam našly své využití.

Zdroj: Warhistoryonline.com

Tagy článku

-->