StuG III - nenápadné obrněné vozidlo. Jejich úspěch však předčil Panthery a Tigery dohromady

StuG III - nenápadné obrněné vozidlo. Jejich úspěch však předčil Panthery a Tigery dohromady
Autor: CC BY-SA 3.0 de|Popisek: StuG III u Stalingradu, 1942
04 / 03 / 2020, 10:00

Je-li řeč o německých obrněných vozidlech druhé světové války, staví se do popředí těžké tanky Tiger, případně "střední" tanky Panther. Popisují se těžké Elefanty nebo mimořádně silné a odolné Jagdtigery, a připustí se role tanků Panzer IV jako hlavního typu Panzerwaffe v pokročilých fázích války. Jedno vozidlo je ale všechny překonává svou racionální cenou, jednoduchostí konstrukce, efektivitou i rozšířením: útočné dělo na podvozku tanku Panzer III, Sturmgeschütz III. K jejich nižší popularitě zřejmě přispívá i to, že byly formálně součástí výzbroje nikoli tankového vojska, ale dělostřelectva. Ač se generální inspektor tankových vojsk Guderian snažil o jejich podřízení tankovému vojsku, protože mu byly po všech stránkách příbuzné.

StuG III byl nejvyráběnějším z německých obrněných vozidel. A ač šlo původně o boční větev vývoje tanku Panzer III určenou čistě k podpoře pěchoty, stal se patrně nejdůležitějším obrněným vozidlem Wehrmachtu vůbec. A jakmile dostal výkonný protitankový kanón, mohl se směle postavit i nejmodernějším tankům protivníka. Na východě, na západě, i v Africe. U svých osádek byl velmi oblíbený, protože kromě slušné odolnosti čelního pancíře nabízel především nízkou siluetu, která přispívala k bezpečnosti. A jednoduchost údržby zase přispívala k tomu, že mohl být nasazován v dostatečných počtech, podporoval účinně svou značnou palebnou silou akce pěchoty, která v něm získala velmi účinný prostředek pro boj proti obrněným či opevněným cílům.

Vývoj útočného děla začal v roce 1936. Původním zadáním bylo vytvořit vozidlo, které bude schopné účinně a přímo podporovat pěchotu v boji především proti kulometným postavením, a to na relativně krátkou vzdálenost do 4 km. Tím byl také definován požadavek na hlavní výzbroj prvních verzí vozidla: 75mm kanón s krátkou hlavní, jakou byly vyzbrojeny také první verze tanků Panzer IV. Dělo bylo schopné vést i nepřímou palbu na vzdálenost 6 km, a ve své době mělo i dostatečnou průraznost proti většině běžných typů tanků na vzdálenost do 500 m. Původní koncept nepočítal se střechou, ale střešní pláty byly přidány s ohledem na ochranu osádky proti střepinám.

První sériová verze byla postavena na podvozku tanku Panzer III varianty F. Hlavní zbraní byl 7,5 cm Kanone L/24 od společnosti Krupp určený především k vystřelování tříštivé protitankové munice a schopný na kratší vzdálenosti ničit betonové bunkry, a mohl střílet i průrazné, protipěchotní nebo standardní tříštivé granáty. Protože mělo vozidlo operovat v těsném svazku s pěchotou, neneslo původně protipěchotní kulomet k vlastní obraně. Verze vyzbrojené krátkým kanónem, nesly označení A-E, lišily se od sebe minimálně, a první byly nasazeny během bitvy o Francii. Verze E vyráběná do dubna 1942 již dostala na pravé zadní straně lafetovaný kulomet MG 34.

Potřeba postavit se odolným a výkonným tankům T-34 na východní frontě vedla k osazení útočných děl výkonným protitankovým kanónem (7.5 cm StuK 40 L/43) s vysokou úsťovou rychlostí projektilu. Verze označená F byla vyráběna od března 1942, a díky své zbrani byla schopna ničit moderní sovětské tanky na vzdálenost 500 m. A zároveň s tím se také posunula role StuG III od prostředku palebné podpory pěchoty více do role stíhače tanků. Následující verze F/8 dostala kromě zesíleného zadního pancíře také ještě výkonnější kanón: 7.5 cm StuK 40 L/48.

Finální a současně nejpočetnější variantou byla verze G vyráběná od prosince 1942 do konce války. Těchto útočných děl vzniklo na 8400, což je počet odpovídající celkovému počtu kusů tanku Panzer IV všech verzí, a dalších 1140 kusů útočných děl označených jako Sturmgeschütz IV vzniklo s využitím stejné nástavby na podvozku těchto tanků, což si vynutily těžké nálety na německá průmyslová centra a výpadky ve výrobě.

Protože šlo o nejrozšířenější německé obrněné vozidlo, objevovalo se jako kořistní i ve výzbroji protivníků. Sověti si část vozidel osadili vlastním kanónem ráže 76,2 mm a označili je jako SU-76i a nasadili jich přes dvě stovky.

Oddíl útočných děl (Sturmartillerie Abteilung) se skládal ze štábu a tří baterií po šesti vozidlech (tři čety po dvou), a byl k dispozici vyššímu velení k nasazení podle potřeby. Vozidlo nemělo být nasazováno ve městech nebo k nočnímu boji; jejich výhoda nízké siluety současně znamenala výrazně menší situační povědomí, přičemž musela spoléhat na vlastní pěchotu. Nejlepších výsledků StuG III dosahovaly při překvapivých palebných přepadech z předem zvolených a maskovaných pozic, přičemž bylo důležité mít připravené ústupové cesty. V útoku bylo úkolem útočných děl vypořádat se především s předem neznámými opevněnými pozicemi nepřítele, s pozicemi protitankového dělostřelectva a bunkry. Byly drženy v záloze, útok začínala pěchota, přičemž jakkoli administrativně podléhaly StuGy dělostřelectvu, velitelé čet a baterií měly přímo spolupracovat s veliteli postupující pěchoty, a velitelé divizního dělostřelectva do jejich nasazení neměli zasahovat.

Osádky útočných děl si v absolutních číslech nárokovaly více zničených vozidel nepřítele než Panthery nebo Tigery. Např. oddíl 185 si mezi únorem a březnem 1942 nárokoval zničení 29 těžkých KV-1, 27 T-34 a dokonce 2 KV-2, a to s vozidly s krátkou hlavní, za cenu osmi vlastních zničených vozidel. Pozdější nasazení děl s delší hlavní poměr ztrát s zničených tanků a další techniky nepřítele ještě vylepšilo. V září 1942 ve Stalingradu Oberwachtmeister Pfreundtner z oddílu 244 zničil se svým Sturmgeschützem III F devět sovětských tanků ve dvaceti minutách. A "es" na útočných dělech bylo mnoho. Walter Kniep od divize SS Das Reich si nárokoval od července do prosince 1943 129 zničených sovětských tanků.

StuGy III se dočkaly služby také v československé armádě po válce, označované jako ShPTK vz. 40N, později SD 75/40 N byly ve výzbroji až do roku 1960, a 40 jich bylo prodáno do Sýrie.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace