V lednu 1936 Japonsko oznámilo svůj záměr odstoupit od londýnské námořní smlouvy a obvinilo Spojené státy i Spojené království z nečestného jednání. V důsledku odstoupení se japonští konstruktéři bitevních lodí vrhli do designu nových plavidel. První nová, ničím neomezená třída, která se objevila, byla třída Jamato - největší bitevní lodě, které kdy byly postaveny. Nicméně jejich vývoj a stavba v žádném případě neznamenala vrchol japonských ambicí. Japonské námořnictvo plánovalo stavět další, větší třídu superbitevních lodí, a mělo také plány na ještě větší lodě.
I kdyby 2. světová válka nezačala, Japonsko by přišlo kvůli stavbě takto obrovských lodí na buben. Zcela postrádalo průmyslovou kapacitu a schopnost soutěžit se Spojenými státy. Dokonce i kdyby se mu podařilo získat a udržet velké části východní Asie, nemohlo by desetiletí reagovat na schopnosti amerického průmyslu. Spojené státy by na japonskou konstrukci reagovaly ještě většími, smrtonosnějšími loděmi, ale především ponorkami a zejména letadly.
Třída A-150 by následovala po lodích třídy Jamato, stavěla by na zkušenostech s touto třídou a vytvořila impozantní bojovou jednotku. Spolu se staršími předchůdkyněmi měly tyto lodě poskytnout Japonsku nepřekonatelnou schopnost chránit své zájmy v Pacifiku a nově získaná území v jihovýchodní Asii a Číně.
A-150 měla teoreticky nést šest kanónů ráže 510 mm (20 palců) ve třech dvoudělových věžích, ačkoli kdyby se objevily problémy s konstrukci těchto kanónů, nesly by tyto bitevní lodě stejnou hlavní výzbroj jako Jamato a Musaši.
Kanóny ráže 510 mm by způsobily spoušť na všech existujících (nebo plánovaných) amerických nebo britských bitevních lodích. Lodě třídy A-150 měly být více pancéřované než jejich menší bratranci, což mělo bohatě stačit k ochraně lodí před nejtěžšími zbraněmi v americkém nebo britském arzenálu. Sekundární výzbroj by zahrnovala značné množství dvouúčelových kanónů ráže 100 mm, což naznačuje, že bitevní kolosy by spoléhaly na podpůrná plavidla, chránící je před nepřátelskými křižníky a torpédoborci. Sekundární děla měla střílet až v uhlu + 90° a náboj o hmotnosti 13 kg měl mít dostřel až do výšky 11 000 metrů.
Kompromisy v designu omezily účinnost lodí třídy Jamato snížením jejich rychlosti a dosahu. Tyto bitevní lodě nemohly držet krok s nejrychlejšími letadlovými loděmi japonského námořnictva a spalovaly také příliš mnoho cenného paliva. A-150 by i přes svou velikost byly pravděpodobně poněkud rychlejší, s větším dosahem, a tedy vhodnější pro mise hluboko do Pacifiku.
Stavba tří lodí třídy Jamato (jedna byla nakonec přestavěna na letadlovou loď) značně vyčerpávala kapacity japonského ocelářského a lodního průmyslu a A-150 by je vyčerpala ještě víc. Například výroba pancéřové desky schopné ochránit bitevní loď proti dvacetipalcovým zbraním nepřítele byla prostě za průmyslovou kapacitou Japonska, a konstrukce by vyžadovala značné kompromisy, a mj. patrně také složení pancíře o tloušťce 457 mm ze dvou slabších desek. Navíc by se Japonsko snažilo obklopit giganty A-150 podpůrnými jednotkami, kterých ale postavilo během války ve srovnání s USA jen hrstku. Naopak USA chrlily těžké, lehké křižníky a menší jednotky v obrovských počtech.
Je jen málo známo o nástupcích třídy A-150 , které by byly ještě větší, rychlejší a silněji vyzbrojené. Potenciálně měly mít výtlak až sto tisíc tun a nést osm kanónů ráže 510 mm ve čtyřech dvoudělových věžích. Mimochodem hmotnost protipancéřové střely měla být až 2 tuny v porovnání s necelou 1,5 tunou u lodí Jamato nebo 1,2 tuny lodí třídy Iowa.
Jedno takové dělo prý dokonce loděnice v Kure postavily, délka hlavně byla 24 metrů a hmotnost 227 tun. Kompletní osazená dělová věž měla vážit 2 780 tun.
Japonské císařské námořnictvo si objednalo v roce 1942 dvě lodě třídy A-150 označené čísly 798 a 799. První loď se měla stavět v doku po lodi Šinano (loď třídy Jamato přestavěná na letadlovou loď), druhá v doku po nikdy nepojmenované čtvrté lodi stejné třídy. Obě lodě měly být dokončené v letech 1946-1947.
Vývoj války ale zcela jasně ukázal, že obrovská bitevní monstra mají značný problém s letadly startujícími z letadlových lodí, a tedy na žádnou A-150 nebyl ani založen kýl. Změny v námořní válce, tedy nástup letadlových lodí, které učinily bitevní lodě zastaralými, se v každém případě ukázaly být zjevné dříve, než některé z těchto monster mohlo vstoupit do služby.
Bohužel podrobnosti o této třídě a konstrukční plány byly ke konci války zničeny.
Technické údaje třídy A-150
Výtlak přibližně 70000 tun
Délka 263 m
Šířka 38,9 m
Výzbroj 3x2 děla 510 mm, neurčený počet děl ráže 100 mm
Postranní pancéřový pás až 460 mm, paluba 260 mm
Projekt nebyl realistický s ohledem na kontext vývoje námořní strategie a taktiky, a samozřejmě nejen válečné ekonomické situace Japonska, ale o několik desetiletí dříve vznikl jiný projekt. Projekt snový, projekt viceadmirála Hidetara Kanedy. Ten před první světovou válkou usoudil, že Japonsko nemá kapacitu, aby postavilo mnoho lodí, a proto navrhl postavit jednu jedinou. Loď nazvanou Zipang, s výtlakem 500 tisíc tun. Dlouhou 609 m, širokou 91 m, vypočtenou (kdovíjak) rychlostí 42 uzlů, vyzbrojenou padesáti věžemi po dvou hlavních ráže 406 mm.
Zdroj: The National Interest, SecretProjects