V lednu 1936 Japonsko oznámilo svůj záměr odstoupit od londýnské námořní smlouvy a obvinilo Spojené státy i Spojené království z nečestného jednání. V důsledku odstoupení se japonští konstruktéři bitevních lodí vrhli do designu nových plavidel. První nová, ničím neomezená třída, která se objevila, byla třída Jamato - největší bitevní lodě, které kdy byly postaveny. Nicméně jejich vývoj a stavba v žádném případě neznamenala vrchol japonských ambicí. Japonské námořnictvo plánovalo stavět další, větší třídu superbitevních lodí, a mělo také plány na ještě větší lodě.
I kdyby 2. světová válka nezačala, Japonsko by přišlo kvůli stavbě takto obrovských lodí na buben. Zcela postrádalo průmyslovou kapacitu a schopnost soutěžit se Spojenými státy. Dokonce i kdyby se mu podařilo získat a udržet velké části východní Asie, nemohlo by desetiletí reagovat na schopnosti amerického průmyslu. Spojené státy by na japonskou konstrukci reagovaly ještě většími, smrtonosnějšími loděmi, ale především ponorkami a zejména letadly.
Třída A-150 by následovala po lodích třídy Jamato, stavěla by na zkušenostech s touto třídou a vytvořila impozantní bojovou jednotku. Spolu se staršími předchůdkyněmi měly tyto lodě poskytnout Japonsku nepřekonatelnou schopnost chránit své zájmy v Pacifiku a nově získaná území v jihovýchodní Asii a Číně.
A-150 měla teoreticky nést šest kanónů ráže 510 mm (20 palců) ve třech dvoudělových věžích, ačkoli kdyby se objevily problémy s konstrukci těchto kanónů, nesly by tyto bitevní lodě stejnou hlavní výzbroj jako Jamato a Musaši.
Kanóny ráže 510 mm by způsobily spoušť na všech existujících (nebo plánovaných) amerických nebo britských bitevních lodích. Lodě třídy A-150 měly být více pancéřované než jejich menší bratranci, což mělo bohatě stačit k ochraně lodí před nejtěžšími zbraněmi v americkém nebo britském arzenálu. Sekundární výzbroj by zahrnovala značné množství dvouúčelových kanónů ráže 100 mm, což naznačuje, že bitevní kolosy by spoléhaly na podpůrná plavidla, chránící je před nepřátelskými křižníky a torpédoborci. Sekundární děla měla střílet až v uhlu + 90° a náboj o hmotnosti 13 kg měl mít dostřel až do výšky 11 000 metrů.
Kompromisy v designu omezily účinnost lodí třídy Jamato snížením jejich rychlosti a dosahu. Tyto bitevní lodě nemohly držet krok s nejrychlejšími letadlovými loděmi japonského námořnictva a spalovaly také příliš mnoho cenného paliva. A-150 by i přes svou velikost byly pravděpodobně poněkud rychlejší, s větším dosahem, a tedy vhodnější pro mise hluboko do Pacifiku.
Stavba tří lodí třídy Jamato (jedna byla nakonec přestavěna na letadlovou loď) značně vyčerpávala kapacity japonského ocelářského a lodního průmyslu a A-150 by je vyčerpala ještě víc. Například výroba pancéřové desky schopné ochránit bitevní loď proti dvacetipalcovým zbraním nepřítele byla prostě za průmyslovou kapacitou Japonska, a konstrukce by vyžadovala značné kompromisy, a mj. patrně také složení pancíře o tloušťce 457 mm ze dvou slabších desek. Navíc by se Japonsko snažilo obklopit giganty A-150 podpůrnými jednotkami, kterých ale postavilo během války ve srovnání s USA jen hrstku. Naopak USA chrlily těžké, lehké křižníky a menší jednotky v obrovských počtech.
Je jen málo známo o nástupcích třídy A-150 , které by byly ještě větší, rychlejší a silněji vyzbrojené. Potenciálně měly mít výtlak až sto tisíc tun a nést osm kanónů ráže 510 mm ve čtyřech dvoudělových věžích. Mimochodem hmotnost protipancéřové střely měla být až 2 tuny v porovnání s necelou 1,5 tunou u lodí Jamato nebo 1,2 tuny lodí třídy Iowa.
Psali jsme
V první části jsme se věnovali pre-dreadnoughtům císařského námořnictva. Nyní budeme pokračovat pokročilými konstrukcemi a zaměříme se na...
Jedno takové dělo prý dokonce loděnice v Kure postavily, délka hlavně byla 24 metrů a hmotnost 227 tun. Kompletní osazená dělová věž měla vážit 2 780 tun.
Japonské císařské námořnictvo si objednalo v roce 1942 dvě lodě třídy A-150 označené čísly 798 a 799. První loď se měla stavět v doku po lodi Šinano (loď třídy Jamato přestavěná na letadlovou loď), druhá v doku po nikdy nepojmenované čtvrté lodi stejné třídy. Obě lodě měly být dokončené v letech 1946-1947.
Vývoj války ale zcela jasně ukázal, že obrovská bitevní monstra mají značný problém s letadly startujícími z letadlových lodí, a tedy na žádnou A-150 nebyl ani založen kýl. Změny v námořní válce, tedy nástup letadlových lodí, které učinily bitevní lodě zastaralými, se v každém případě ukázaly být zjevné dříve, než některé z těchto monster mohlo vstoupit do služby.
Bohužel podrobnosti o této třídě a konstrukční plány byly ke konci války zničeny.
Technické údaje třídy A-150
Výtlak přibližně 70000 tun
Délka 263 m
Šířka 38,9 m
Výzbroj 3x2 děla 510 mm, neurčený počet děl ráže 100 mm
Postranní pancéřový pás až 460 mm, paluba 260 mm
Psali jsme
Tillmanovy bitevní lodě nebo maximální bitevní lodě jsou sérií studií různých bitevních lodí z období první světové války, z přelomu let 1916...
Projekt nebyl realistický s ohledem na kontext vývoje námořní strategie a taktiky, a samozřejmě nejen válečné ekonomické situace Japonska, ale o několik desetiletí dříve vznikl jiný projekt. Projekt snový, projekt viceadmirála Hidetara Kanedy. Ten před první světovou válkou usoudil, že Japonsko nemá kapacitu, aby postavilo mnoho lodí, a proto navrhl postavit jednu jedinou. Loď nazvanou Zipang, s výtlakem 500 tisíc tun. Dlouhou 609 m, širokou 91 m, vypočtenou (kdovíjak) rychlostí 42 uzlů, vyzbrojenou padesáti věžemi po dvou hlavních ráže 406 mm.
Zdroj: The National Interest, SecretProjects
Tagy