foto: Podle Agence Rol, CC BY-SA 4.0/FCM 2C
Největším tankem skutečně nasazeným do výzbroje obrněných jednotek se nemůže pochlubit ani Německo, ani Sovětský svaz nebo Spojené státy, ale Francie.
S bojovými vozidly poněkud přehnaných parametrů experimentovaly všechny mocnosti, během druhé světové války známe především německé příklady jako supertěžký tank Maus nebo „pozemní křižník“ Ratte. Šlo ovšem o nenasazené prototypy nebo nerealizované (a nerealizovatelné?) projekty. Sériové výroby a zařazení do výzbroje se ale dočkal francouzský typ FCM 2C. Svou hmotností by úspěšně soupeřil s posledními verzemi nejmodernějších hlavních bojových tanků nebo s německý tankem Tiger II. Byl delší, poněkud užší, ale především nesmyslně vysoký: přes čtyři metry. Jeho koncepce vznikla v roce 1917 a ve službě zůstal až do francouzské porážky v roce 1940. I Francouzi přitom měli iracionální projekt k jeho náhradě, jehož parametry rostly, na papíře, exponenciální řadou.
Předchůdcem supertěžkých tanků byl Saint-Chamond
Francouzská armáda disponovala v letech 1917–1918 asi čtyřmi stovkami těžkých tanků Saint-Chamond. Vozidla o hmotnosti 22–24 tun s devítičlennou osádkou, dlouhá bezmála 9 metrů, široká 2,7 m, vysoká 2,4 m, vyzbrojená ve verzi M1 kanónem ráže 75 mm a ve verzi M2 houfnicí stejné ráže, které doplňovaly čtyři kulomety ráže 8 mm. Kapalinou chlazený čtyřválec o výkonu 90 koní dával monstru rychlost 12 km/h na silnici a 5 km/h v terénu. Byl to svého druhu předchůdce úspěšných útočných děl nasazovaných během druhé světové války a osvědčil se především v létě roku 1918, kdy byla do jisté míry západní fronta rozpohybována a v operacích vedených manévrem dokázal podle okamžité potřeby a účinně odpovídat protivníkovu dělostřelectvu.
Jako náhrada za Saint-Chamondy byl od roku 1917 projektován tank označovaný FCM 2C, jehož vývoj byl zadán již v roce 1916 společnosti Forges et Chantiers de la Méditerranée (odsud zkratka v označení vozidla – FCM), tedy Hutě a loděnice Středomoří, sídlící nedaleko jihofrancouzského Toulonu. Měli-li Němci mít svůj „pozemní křižník“, Landkreuzer P.1000 Ratte, Francouzi svůj od svých loděnic skutečně dostali.
FCM 2C dostal po první světové válce německé motory
Tank měl dvanáctičlennou osádku, byl dlouhý 10,27 m (o 30 cm delší než Leopardy 2 posledních verzí), široký 3 m, vysoký 4,09 m a vážil 69 tun. Na rozdíl od typu Saint-Chamond nesl kanón ráže 75 mm ve věži, se zásobou 124 nábojů, a k němu také čtyři kulomety. Původní konstrukce byla osazena dvěma motory typu Chenu s výkonem 210 k každý, které obrovskému vozidlu dávaly podobné jízdní vlastnosti, jakými se mohl pochlubit jeho předchůdce. Po válce byly využity kořistní motory Mercedes a Maybach. S 1260 litry paliva v sedmi nádržích ujel asi 150 km. Rozměry nebyly samoúčelné: tank mohl překonat příkop široký až 5,2 m.
Se supertankem se počítalo pro velké ofenzívní operace plánované na rok 1919, k nimž již ovšem naštěstí nemuselo dojít – což však neznamenalo konec projektu, který byl s koncem války v takovém stupni rozpracování, že bylo rozhodnuto jej dokončit. Generál Estienne ještě v lednu 1918 žádal vyrobit 700 kusů, ale konec války velkorysé záměry zredukovaly a vzniklo deset kusů postavených v letech 1919–1921.
FCM 2C se v aktivní službě dočkal pádu Francie v roce 1940
Tanky 2C byly v době vyhlášení války Německu v září 1939 stále v aktivní službě. Měly svou cenu – ovšem spíše z propagandistických důvodů. Osm tanků FCM 2C bylo soustředěno u 51. praporu bojových tanků přiděleného 10. května 1940 42. pevnostnímu armádnímu sboru 3. armády generála Condé držící Maginotovu linii mezi Lucemburskem a Sárskem. Tanky byly označené číslem (90–99) a bojovým jménem (z neznámého důvodu se v českém prostředí udržuje tvrzení, že bojové jméno tanku číslo 93, tedy Alsace, bylo bojovým jménem typu, zkomolené na „Alzac“).
V noci z 13. na 14. června byly tanky praporu naložené na dvou vlacích na nádraží v Landres na severovýchodě Francie bombardovány beze ztrát italským letectvem. Aby nepadly do ruku nepříteli, byly tanky zničeny výbušninami. V tanku číslo 99 (Champagne) ovšem selhaly a vozidlo padlo do rukou 8. pancéřové divize a bylo odvezeno do Německa ke zkouškám, a snad bylo na konci války dobyto Rudou armádou a odvezeno do SSSR. Shodou okolností to byl tank, který na přelomu 20. a 30. let prošel konverzí na typ FCM 2C bis a byl experimentálně vyzbrojen 155mm houfnicí (a uveden do původního stavu v roce 1934). O ostatních tancích později Goebbels s Göringem tvrdili, že je zničily Stuky. Což nezničily, ale určitě by s pomalými obludami neměly složitou práci, kdyby na věc přišlo.
Plánovány byly ještě těžší „supertanky“
Tankem 2C to ovšem nemělo skončit. Ve 20. letech francouzská armáda změnila klasifikaci svých obrněných vozidel. Nadále označovala jako těžké tanky vozidla vážící více než 50 tun, tedy FCM 2C, a zavedla třídu „supertěžký tank“ pro vozidla nad 100 tun, a v rámci těchto kategorií plánovala rozlišovat bitevní tank (char de bataille) jako základní, „zastavovací“ tank (char d’arrêt) jako defenzívní určený přímo k tomu, aby na sebe poutal palbu útočícího nepřítele, útočný tank (char d’assaut) jako pohyblivější ofenzívní prostředek, a „pevnostní tank“ (char de fortresse).
Jediný z takto označovaných těžkých tanků ve službě byl FCM 2C. Vzniklo několik projektů vozidel výše uvedených kategorií, a mezi nimi se nejdále dostal FCM F1, resp. FCM modèle Fortresse 1, tedy Pevnost 1, s nímž se počítalo jako s náhradou za FCM 2C. Cílem monstra bylo dát francouzské armádě schopnost prorazit Siegfriedovu linii na německo-francouzském pomezí, a dokonale ilustruje naivitu a slepé uličky vývoje obrněných sil ve 30. letech.
Rozměry se Pevnost 1 od FCM 2C příliš nelišila: délka 10,53 m, šířka 3,1 m, výška 4,21 m. Ale pancéřování dosahující na čele až 120 mm jí dalo hmotnost 139 tun, díky níž by byl tank schopný drtit protitankové dračí zuby. Měl dvě věže, zadní a mohutnější byla osazena 90mm kanónem, původně protiletadlovou zbraní (a stále schopnou takového nasazení, střílející až do výšky 13 km), přední pak protitankovým 47mm kanónem, které doplňovalo až 6 kulometů ráže 8 mm. A vznikly i návrhy počítající s kombinací 105mm a 75mm kanónu nebo protiletadlová výzbroj v podobě dvojice 37mm nebo 40mm kanónů v přední věži. Dva motory o celkovém výkonu 1100 k dávaly „Pevnosti“ rychlost 24 km/h. Projekt se potýkal s velkou opozicí. Racionálně uvažující důstojníci dávali jednoznačně přednost produkci osvědčeného modelu Char B1. Vznikla jen dřevěná maketa, funkční prototyp Francie před svou porážkou již postavit nestihla.
Zdroj: www.chars-francais.net, tanks-encyclopedia.com
Tagy