foto: archiv Petra Blahuše/Rekonstrukce jedné z vražd- Marie Schiedlová- Fikáčková ukazuje šokovaným kriminalistům, jak rozmačkala lebku a mozek malé holčičce
Na 13. dubna připadá 58. výročí popravy „sušické bestie“ nebo také „šumavského anděla smrti“, zdravotní sestry Marie Schmiedlové- Fikáčkové. Jednalo se o vůbec první popravu ženy odsouzené za kriminální čin v dějinách Československa od roku 1918. Dcera sudetoněmeckého nacisty zabila před skoro 60 lety podle vlastních slov možná až tucet dětí na novorozeneckém oddělení sušické nemocnice.
Její řádění, které tehdejší režim ze všech sil tutlal, se tím paradoxně stalo naopak dodnes živoucí šumavskou legendou. A pořádně temnou.
Dlužno říci, že skutečnost byla pochybnou zásluhou sudetské Němky Schmiedlové v mnoha ohledech ještě děsivější, jak tyto panikářské legendy. Ty přitom hovořily o tom, jak v pošumavských nemocnicích (nejen v té sušické) za nočních služeb sestry vypichují novorozencům oči nebo jim vrážejí velké jehly do uší. Není divu, že spousta rodiček odmítala v té době na přelomu 60. a 70. let rodit v nemocnicích a raději riskovala porod doma.
Marie Schmiedlová se narodila do rodiny sudetského Němce, opilce a fanatického příznivce rakouského čalouníka Adolfa Hitlera, který brzy uvěřil tomu, že je ve vlastním československém státě strašně šikanován českými podlidmi. Snad proto si svou údajnou rasovou nadřazenost vybíjel na své dceři (narozena 9. 9. 1936) a i po válce často o Češích mluvil jako typický tzv. sudeťák jen jako o české pakáži (tschechische gesindel). Zůstává dodnes neobjasněnou záhadou, proč tento fanatický sudetoněmecký nacista nebyl po válce podle práva odsunut tam, kde sám spatřoval svou vlast - do Německa. Pravděpodobně podplatil zlatem, získaným na černém trhu ze zubů vylámaným vězňům četných německých pochodů smrti, které putovaly přes Šumavu na jaře 1945. Peklo zažívala dívka i od svého mentálně zaostalého bratra. To se zákonitě muselo podepsat na jejím psychickém stavu: aby byly rodinné poměry spolehlivě na bodu mrazu, oplácela tak mladá Marie tuto nenávist své vlastní matce, asi jedinému člověku na světě, který ji měl upřímně rád. Svědkové u soudu později vypověděli, že matku podobně jako otec ponižovala a dokonce mlátila.
psali jsme: Šílený strýček Hubert: první a možná nejhorší masový vrah v Československu
Je dalším nepochopitelným zázrakem v celém tomto temném a tragickém příběhu, že Marie Schmiedlová přesto dokázala jako premiantka vystudovat Střední zdravotnickou školu v Klatovech. Na novorozenecké oddělení sušické nemocnice nastoupila v roce 1957. Její vedení už záhy kvůli jejímu pracovnímu nasazení začalo uvažovat, že ji i přes nízký věk povýší na pozici vrchní sestry. V kolektivu byla oblíbená pro svou slušnost, skromnost a veselou povahu. Navíc byla čerstvě vdaná za Lumíra Fikáčka.
O to větší šok pro všechny kolem ní přišel 23. února 1960. Během její služby tehdy zemřeli na oddělení dva novorozenci: holčičky staré pět týdnů (Hana Hammelbauerová) a druhá dokonce jen 20 hodin (Prosserová). Následovala pitva, která byla podle tehdejších zákonů povinná pro všechna úmrtí dětí do 15 let nebo rodičky. Sušický patolog zjistil u obou mrtvolek stejnou příčinu smrti: zhmoždění mozku. Zvedl telefon a zavolal na sušickou kriminální policii. Okamžitě z krajského města dorazila komise soudních lékařů, která provedla úřední soudní pitvu. Výsledek: jedna z lebek novorozence byla doslova proražená, mladší, teprve 20 hodin staré děvčátko mělo navíc zlámané obě ruce.
Policie se ihned pustila do práce. 26. února si předvolala Schmiedlovou - Fikáčkovou a ta po celonočním výslechu kápla božskou. „Bití dětí jsem dělala v době, kdy jsem měla dostat menstruaci anebo v průběhu menstruace, neboť mně rozčiloval pláč dětí, což ve mně vzbudilo úplnou nenávist k dětem,“ vypověděla sudetská Němka ze Šumavy. Přiznala se k k nejméně dalším deseti vražedným útokům v minulosti, z nichž opravdu většina dětí dříve či později zemřela, ale pro časový odstup už nebylo možné jejich smrt důkazně svalit na sušickou bestii.
Samotné dvě poslední vraždy Schmiedlová - Fikáčková popsala s takovou mírou klidu a cynismu, že tím šokovala i ostřílené kriminalisty, z nichž někteří měli za sebou věznění v německých a rakouských koncentračních táborech za 2. světové války. „Při stisknutí hlavičky Prosserové (to byla ona mladší, ani ne den stará oběť- pozn. aut.) jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí, pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že povoluje. Po krátkém rozrušení jsem se uklidnila a pokračovala ve skládání plen na inspekční místnosti…“ Laicky řečeno, Schmiedlová - Fikáčková teprve 20 hodin starému novorozenci prostě prsty prorazila lebku a zabořila je do jejího mozku. Dítě okamžitě ztichlo a záhy přestalo dýchat.
psali jsme: Zabijácký úchyl Mrázek znásilňoval děti a souložil se zavražděnými ženami
Znalci vypověděli, že pokud takové poškození mozku některé děti přežily, musely až dokonce života (který navíc přišel velmi brzy) trpět duševními i tělesnými postiženími. Skutečně se několik takových dětských invalidů podařilo na Sušicku vypátrat.
To nejhorší ale přišlo, když se Schmiedlová - Fikáčková doznala, že podobnými metodami, zahrnujícími kromě rozmačkání lebky mimo jiné také opakované údery pěstí, „uklidnila“ a „vyřešila“ nejméně dalších 10 dětí. První vraždu spáchala podle vlastních slov už ve svých 19 letech, krátce po nástupu do nemocnice, kdy údery do hlavy a prsou zabila dítě, na jehož jméno si už ani nedokázala vzpomenout. Přitom indicie, že s pracovitou sudetskou sestřičkou není něco v pořádku, se záhy objevily i na veřejnosti, když Marie ve vzteku nad pláčem malé Jany Motykové děvčátku ve vzteku málem utrhla ucho. Tehdejší primář oddělení Hrbačka však věc přešel s pouhým napomenutím, když jej považoval za pouhou neopatrnost. Snad i proto, že v pohraničí chybělo mnoho doktorů i sester, tak byla možná promarněna poslední možnost předejít pozdějšímu masovému vraždění.
Schmiedlové - Fikáčkové abnormální odpor k dětem vyplynul i z výslechu jejího manžela: „Mezi mnou a manželkou bylo ujednání, že děti ještě chtít nebudeme, a to z těchto důvodů: letos jsme chtěli jet k moři, ale jelikož je spartakiáda, na které oba cvičíme, rozhodli jsme se, že k moři pojedeme až v roce 1961. Z těchto důvodů jsme se nyní nepokoušeli mít děti,“ vypověděl bezelstně Lumír Fikáček.
Podle jedné z vyšetřovacích verzí vedla sudetskou Němku Schmiedlovou k jejímu vraždění nenávist ke všemu českému, prověřovala se také varianta, že za nimi stojí nenaplněná láska Schmiedlové k některému z lékařů sušické nemocnice, za kterou se pak tímto otřesným způsobem mstila. To se soudu nepodařilo prokázat, ale na vynesení vůbec prvního hrdelního trestu od vzniku Československa měla policie důkazů dost a dost. Soudní psychiatři navíc konstatovali, že ačkoliv je vražedkyně osobou se skony k hysterii, depresím a nezvladatelným výbuchům vzteku, je za své činy plně odpovědná.
Za všechny tyto své zločiny byla teprve 24letá sudetská Němka Marie Schmiedlová - Fikáčková odsouzena 6. října 1960 za hromadné vraždy českých novorozenců k trestu smrti. Popravena na šibenici v Praze - Pankráci byla časně ráno 13. dubna 1961 - mimochodem den po slavném prvním letu člověka do vesmíru.
Zdroj: Jan Veselka
Tagy