Autor fotografie: archiv Petra Blahuše|Popisek: Češi, dobrovolně rukující do britské armády v Asii, si zabojovali proti Japoncům i v partyzánských oddílech v džunglích
O tajných operacích se toho z logiky věci moc neví a akce britských partyzánů a commandos za 2. světové války v týlu japonské armády v jihovýchodní Asii a v Pacifiku nejsou výjimkou. I tady, v horku a dusnu nebezpečné tropické džungle, se krvavě bojovalo (a umíralo), aby svoboda zvítězila nad japonským nacismem. A Češi byli u toho.
První úvahy o založení a organizaci speciálních operací se na britském štábu v Singapuru objevily už na konci roku 1941. Britové v té době už byli hnáni spolu s Indy a Australany k jihu Japonci, kteří se 7. 12. 1941, dokonce ještě několik hodin před svým útokem na americký Pearl Harbor, vylodili v neutrálním Thajsku a na severu Malajsie u Kota Bharu. Impulzem a návodem pro vznik STS (Special Training School - výcvikového zařízení s krycím názvem „škola 101“ byly podobné operace a zařízení v Británii a severní Africe, fungující na příkaz premiéra Winstona Churchilla pod patronací Special Operations Executive (SOE). Školou v Tanjong Balai, městečka asi 50 kilometrů západně od strategické pevnosti Singapur na stejnojmenném ostrově, prošla a zrychlený výcvik pro boj v džungli, destrukcích a léčkách absolvovala zhruba padesátka britských důstojníků a vojáků. Až do kapitulace Singapuru v polovině února 1942 se v této Force 101 učili přežívat v džungli v malém, těžko schůdném kusu pralesa u Bukit Timah, který domorodci říkali „minidžunglí“. Odtud byli po závěrečném cvičení z kladení min a dalších formách sabotáže a diverze odesílání v průběhu ledna 1942 na mezitím pečlivě vytipovaná místa v horách středního Malajska, kde už byly pro ně připraveny základny, vybavené zbraněmi, vysílačkami a zásobami. Britští partyzáni zde měli pro odhánění nudy za dlouhých tropických nocí k dispozici i detektivky. Z těchto buněk odporu se pak organizoval ozbrojený odpor domorodých Malajců proti Japoncům. Později od roku 1943 byly na základny, které přežily několik vln japonských razií obávané Kampei Tai (vojenské policie, obdoba německého Gestapa- pozn. red.) směřovány další, už vzdušné výsadky posil a materiálu v režii SOE. Pro Čechy je jistě velmi zajímavé, že v jejich rámci seskočil a v japonském týlu bojoval také pozdější major britské armády František Vackermann (Valerman). Teprve co by 19letému se mu podařilo evakuovat v únoru 1942 ze Singapuru, načež vstoupil dobrovolně do britské armády v Barmě. Při jedné průzkumné akci na sebe upoutal pozornost svou odvahou a chytrostí, byl vyznamenán a pro své zkušenosti, vzdělání, bystrost a znalost malajštiny ho Britové poslali na diverzní výcvik do Indie do důstojnické školy Force 139, taktéž spadající pod SOE.
Tato jednotka vedla britský odpor z džungle, do kterého se zapojili také vojáci z rozbitých částí britské armády a zajatci, kterým se podařilo uniknout z japonských koncentračních táborů, a který vydržel v Malajsii až do japonské kapitulace v září 1945. Její absolventi byli vysazováni s diverzními úkoly do japonského týlu v Barmě a severním Thajsku (jejich existenci např. zmiňuje legendární román a film „Most přes řeku Kwai). Nebyli to jediní britští vojáci operující v týku synů Nipponu, ale další vyšší jednotky o velikosti svazku a organizované pod názvem „čindité“ generálem Wingatem , bojovaly v letech 1943 a 1944 jako pravidelné armádní útočné jednotky.
Od roku 1944 a zvláště pak na jaře 1945 se Britové začali vracet i na svá další Japonci okupovaná území, například na ostrov Borneo. STS 139 vycvičila několik desítek instruktorů z řad britské a australské armády pro partyzánské oddíly složené z příslušníků místních domorodých kmenů Dajaků. Aby tyto obávané válečníky nalákali do svých služeb, sáhli Britové dokonce k bezprecedentnímu kroku: dovolili jim opět zabíjet a usekávat hlavy svým nepřátelům; tedy to, co těmto legendárním „Lovcům lebek“ už před několika generacemi pod přísnými tresty zakázali. Tyto domorodé partyzánské skupiny operovaly nejen podél pobřežních stezek a na spojnici mezi Kota Kinabalu a Sandakanu, ale také mezi Mulu a Limbangu po prastaré stezce džunglí, která díky nich dnes nese název „Trail headhunters“.
Jsou také známy výsadkové operace do bornejské Kelebitské vysočiny v prostoru Bo Kelelan. Osudy těchto mužů a jejich statečných domorodých pomocníků ukazuje např. film Sbohem králi s Nick Noltem v hlavní roli nebo biografický román o jednom z těchto diverzantů, Australanu Thomasu Harrisonovi z pera Judith Heimannové.
Také Australané mají svůj podíl na tajných operacích pacifického bojiště, když na ostrovech, dočasně okupovaných nebo ohrožených japonskou invazí, zřídili zpravodajskou „Australskou pobřežní hlídkovou organizaci“ pod velením podplukovníka Erie Feldta. Naverbovaní bývalí místní plantážníci, učitelé, domorodí policisté a další dobrovolníci posílali vysílačkami jednoduchým, ale účinným kódem zašifrované zprávy o přesunech japonského loďstva, letectva a armády, nebo meteorologická hlášení, tak nutná pro plánování operací velkého rozsahu (např. vylodění).
Australská expozitura SOE také úspěšně vyslala několik svých diverzních komand proti ostře střeženému přístavu v Singapuru, aby se pokusila potopit zde kotvící japonské lodě. Jeden z těchto úspěšných „raids“ popsal ve své knize „Komando plukovníka Brenta“ i známý český spisovatel, vědec a polárník František Běhounek.
Jen pro úplnost zmíníme i skutečnost, že v japonském týlu nebojovali jen příslušníci Britského společenství národů. Nezávisle na Britech totiž vysílali na území svých bývalých kolonií, nyní Japonci okupované Indonésie a části Bornea- Kalimantanu své záškodníky také Holanďané. Rekrutovali je zejména ve zbytcích své armády, kterou se podařilo evakuovat po pádu Holandské Východní Indie do Austrálie nebo Indie. Pomocníkem jim byly partyzánské oddíly, složené z holandských důstojníků, kteří se nestačili evakuovat a tak kolem sebe shromáždili místní domorodé vlastence. Některé nájezdy, hlavně na konci války, uskutečnila také vycvičená samostatná rota holandských commandos.
Své partyzány a diverzanty měla a podporovala také americká armáda na Filipínách a je pro nás Čechy opět příjemným potvrzením přísloví, že Češi bojovali na všech frontách 2. světové války, protože mezi nimi bylo i několik krajanů- bývalých pracovníků firmy Baťa z Manily. Včetně např. Norberta Schmelkese z Prahy, který původně dobrovolně vstoupil do americké armády, přežil neblaze proslulý Bataanský pochod smrti a ačkoliv v zajetí zhubl o 40 kg a trpěl malárií, podařilo se mu uprchnout přes moře v bárce do Manily. Když se mu kvůli jeho aktivitám v protijaponském odboji dostala na stopu tajná vojenská policie Kempei-tai, ukryl se v džungli a vstoupil do oddílů filipínských partyzánů. Později přešel do oddílu amerických instruktorů z OSS na ostrov Mindanao. Se zbraní v ruce a v hodnosti podplukovníka se dočkal vítězství a porážky Japonska. Američtí partyzáni se spolu se svými filipínskými bratry ve zbrani podíleli mimo jiné na nejúspěšnější bojově- záchranářské akci celé války, osvobození zajateckého koncentračního tábora v Cebuatanu spolu s 6. praporem Rangers.
Zdroje: Jindřich Marek: Pátou kartu bere smrt, F. Běhounek: Komando plukovníka Brenta, Samuel Griffith: Bitva o Guadalcanal, Johan Fabricius: Moc nad Jávou