TAŽENÍ V RUSKU 1941–1945 - s SS divizí Wallonie na východní frontě

TAŽENÍ V RUSKU 1941–1945 - s SS divizí Wallonie na východní frontě
14 / 10 / 2019, 17:00

Nakladatelství Elka Press připravilo v edici Militaria dlouho očekávaný dotisk knihy Tažení v Rusku 1941–1945 - s SS divizí Wallonie na východní frontě. Jde o jedinečné, kontroverzní svědectví příslušníka dobrovolnické belgické divize SS Wallonie o bojích na východní frontě. Léon Degrelle (1906–1994), jeden z nejmladších meziválečných evropských politiků (založil stranu Rexistů), jako jediný z nich dobrovolně narukoval na frontu. Ve svých úvahách došel k závěru, že v novém poválečném uspořádání Evropy si Belgie musí své místo zasloužit bojem proti nepříteli číslo jedna, komunismu. Teprve potom bude čas uspořádat své vztahy s Němci.

Po německém útoku na SSSR roku 1941 zformoval z dobrovolníků svého hnutí celý prapor zařazený nejprve do Wehrmachtu, ale brzy pod zbraně SS. Měl následující plán: na bojišti bude tak úspěšný, že se vrátí do Belgie v čele vítězné armády, čímž si konečně získá politickou důvěru a moc. Jenže tu byl háček, neměl totiž žádné vojenské zkušenosti. Svými dalšími kroky proto ohromil: předal vedení strany a přihlásil se do boje proti sovětům jako obyčejný pěšák. Vstoupil do legie Wallonie, německé armádní jednotky složené z francouzsky mluvících Valonů. Hned v květnu 1942 už z něj byl důstojník, na seznam svých vyznamenání si připsal železný kříž první třídy. Legie se zkonsolidovala a přicházeli do ní další dobrovolníci. Sázka na vojenský úspěch Degrellovi vyšla. Válku ukončil v hodnosti plukovníka (SS-Standartenführer). Jeho líčení odyssey belgických dobrovolníků je otřesné, nicméně čte se jedním dechem.

Po válce byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale pod ochranou režimu generála Franca pod novou identitou jako José León Ramírez Reina dožil více než polovinu života ve Španělsku.

Kniha vyvolala po svém českém vydání kontroverzní reakce v tisku.

Ukázka z knihy:

Vpád do Ukrajiny

Dvacátý druhý červen 1941 začal jako každá pěkná letní neděle. Roztržitě jsem otočil knoflíkem u rádia. Náhle mě slova upoutala. Vojska třetí říše překročila evropskou hranici SSSR! Polské tažení v roce 1939, tažení do Norska, Holandska, Belgie a Francie v roce 1940, jugoslávské tažení a tažení do Řecka na jaře roku 1941, to byly pouhé přípravné operace či chybné kroky. Teprve teď začínala opravdová válka, ta, v níž půjde o budoucnost Evropy a celého světa. V této válce už nešlo jen o hranice nebo zájmy. Toto byla válka náboženská. A jako všechny náboženské války bude nelítostná. Říše dlouho obcházela jako kočka na číhané, než poslala do stepi své tanky.

Národněsocialistické Německo na tom bylo v roce 1939 jako nikdy předtím. Vzchopilo se však za burácení takových hromů a blesků i oslepujících záblesků divokých bouří, že se celá Evropa, ba i celý svět chvěly. Kdyby se všichni jeho západní nepřátelé vrhli do Porýní a Porúří a současně se do východního Pruska a na Berlín valily nekonečné zástupy Sovětů, hrozilo by Hitlerovi vážné nebezpečí zardoušení. Rád opakoval, že Vilém II. prohrál 1. světovou válku, protože se mu nepodařilo odvrátit boj na dvou frontách. Sám však půjde ještě dál. V troskách berlínského reichstagu bude možno jednoho dne potkat bok po boku nejen Skoty a mužiky, ale i černochy z Harlemu a divoké Kirgizy z asijských pouští.

V srpnu 1939 v předvečer polské exploze se Hitlerovi podařilo na poslední chvíli zardoušení vyhnout.

Stalin měl s národními socialisty nevyřízené účty a jeho spolupráce s „demokraciemi“ se tedy zdála předem zajištěna. Londýn a Paříž vyslaly k sovětskému carovi s velkým halasem vojenské mise. Hitlerovi se mezitím podařilo v naprosté tajnosti smyčku uvolnit. Stalin chytračil stejně jako Hitler. Bylo zcela v jeho zájmu, aby se plutokratické demokracie i národní socialismus samy vyčerpaly. Byly jeho nepřáteli. Čím budou slabší, tím snazší bude mít nakonec komunismus práci. Stalin jednal jako prohnaný Asiat a vůdce mezinárodní bandy, jistý si svými muži. Mohl okázale uzavřít spojenectví s třetí říší. Komunistická disciplína byla na celém světě absolutní. Důsledky této mimořádné solidarity byly patrné okamžitě. Oficiálním důvodem rozpoutání světové války bylo napadení Polska Hitlerem. Stalin udělal totéž o dva týdny později. Ale nikdo ze Spojenců se neodvážil nic namítat.

Sovětský vůdce přitom vrazil vrávorajícímu Polsku nůž do zad. On tak mohl učinit beztrestně. Připojil k SSSR více než třetinu polského území. Vyhlásit válku sovětské vládě se ovšem Spojenci neodhodlali. Toto morální a vojenské selhání dodalo komunistickým hordám roztroušeným po celé Evropě neotřesitelnou sebedůvěru. Mají ze Stalina strach! Ustupují mu! To, co nebylo možno tolerovat Hitlerovi, Sovětům prošlo!

„Demokracie“ spolkly urážky i hořké pilulky a odhodily morálku i zásady, protože se bály, aby Stalin neupevnil své spojenectví s třetí říší. Obávaly se pečlivě připravených sabotáží ze strany komunistických stran v jednotlivých zemích Spojenců, na nichž se možná už pracovalo. Jako vždy zvítězily určité zájmy nad všemi ostatními důvody. Ve skutečnosti trvala takzvaná „spravedlivá válka“ jen čtrnáct dní. Od září 1939 měli Spojenci na mysli jediné – nepopudit SSSR a usmířit se se Stalinem, a to navzdory tomu, že napadl jejich polského spojence. Stalin mohl rozšířit svůj diktát, připravit o samostatnost Estonsko, Lotyšsko a Litvu, ukrást Rumunsku Besarábii. Důležité bylo jediné – aby Rusům nic nebránilo změnit tábor.

Za necelé dva roky k tomu došlo. V roce 1939 a 1940 vyhrálo Německo válku v Polsku, Norsku a na Západě. Ale již přes pět set dnů bojovalo o to nejpodstatnější – o vítězné vylodění na anglické půdě.

Anglie se zase v roce 1941 nebyla schopná znovu uchytit na evropském kontinentě. Churchill mluvil o několikaleté přípravě.

Stalin měl tudíž volnou cestu. Volnou ve směru na třetí říši. A především na Balkáně.

Hra byla stále riskantnější.

Němci šikovně posouvali své pěšce na Bukurešť, Sofii, Bělehrad. K definitivnímu obratu došlo v březnu 1941, kdy Jugoslávie provedla tu nerozvážnost, že zrušila pakt s třetí říší týden po jeho uzavření. Sověti, tajní strůjci celé operace, viděli dál, než mladý král Petar, figurka v rukou britské špionáže, a otevřeně telegrafovali jugoslávské vládě své sympatie.

Jistě, německé tanky převálcovaly Bělehrad, Sarajevo, Soluň a Atény během dvou týdnů; parašutisté maršála Göringa obsadili ostrov Krétu. Ale roztržka mezi Němci a Sověty byla zřejmá. Od této chvíle vzalo spojenectví s říší za své. Sovětům přineslo vše, co od něj Stalin mohl očekávat: pěkně krvavý kus Polska, tři pobaltské republiky, významné pozice ve Finsku a překrásnou Besarábii.

Hitlerův citrón byl vymačkán do poslední kapky. Přišel čas začít ždímat další – demokratický – citrón. Dnes víme, jakou šťávu nakonec Sověti z tohoto citrónu v roce 1945 získali: obsadili území, na němž žilo dvě stě miliónů Evropanů a Asiatů, Rudá armáda se usadila v Durynsku, na Labi, u Lübecku, v Petsamu, Mandžusku, Koreji a na Kurilských ostrovech!

Po jugoslávském obratu, Molotovových požadavcích na Balkáně a sovětských vojenských přípravách na jaře 1941 už nebyl Hitler na pochybách, o co Sovětskému svazu jde. Čím déle bude čekat, tím hůře se mu bude útok odrážet. Ve snaze soustředit své síly na Východ se prozatím vzdal plánu na invazi do Anglie. Různými prostředky se snažil nalézt mírové urovnání konfliktu mezi Německem a Velkou Británií. Jenže bylo příliš pozdě. Angličané už nebyli ochotni utkání skrečovat – jednou se začalo, tak se hraje dál.

Všechny země už dva roky chladně kalkulovaly podle tisíciletého zákona národních zájmů a egoismu. Nakonec všude dospěli k naprosto stejným závěrům. Bylo jen otázkou času, kdy Rusové, obratně popichováni Angličany, na nové lákavé návnady zaútočí. Němci cítili, že karty jsou rozdány, a šlo jim jen o to Rusy předejít. Dne 22. června 1941 začal boj na život a na smrt mezi národněsocialistickým Německem a sovětským Ruskem. Na Východě ve skřípajícím písku stepí spolu zápasily dva imperialismy, dvě náboženství, dva světy.

Anglie, kterou od Evropy odděluje moře a jejíž bohatství se z větší části nacházelo v dalekých zemích, možná neodhadla přesně, o jak důležitý souboj jde. Její reakce byla diktována víc okamžitým zájmem – zachránit ostrovy – než budoucností Evropy v případě, že by Sověti jednoho dne zvítězili.

Naproti tomu pro nás, národy na evropském kontinentě, to byl rozhodující boj.

Kdyby vyhrálo národněsocialistické Německo, ovládlo by na Východě zemi zaslíbenou, z boku s ním sousedící a přímo s ním spojenou železnicemi, řekami a kanály, zemi, kam by mohlo šířit svůj organizační talent a výrobní schopnosti. V plné slávě obnovená velká říše německá s pozoruhodným sociálním zázemím a pohádkovými zeměmi, táhnoucími se v jednom bloku od Severního k Černému moři a k Volze, by představovala takovou koncentraci moci, byla by tak přitažlivá a nabízela by dvaceti národům, které se tísní na starém kontinentě, takové možnosti rozkvětu, že by se tato území stala základem nezbytně nutně se vytvořící evropské federace, o niž se pokoušel Napoleon, již promýšlel Renan a opěvoval Victor Hugo.

Kdyby však vyhráli Sověti, kdo by se jim v Evropě po rozbití obrovské německé bašty ubránil? Vykrvácené Polsko? Chaosem zmítaný, prohnilý, obsazený a podrobený Balkán? Vylidněná Francie, schopná bránit se dvěma stům miliónům Asiatů a naduté, vítězstvím si jisté bolševické ideologii jen řečněním? Kouzelné a upovídané Řecko a Itálie, jejichž chudé obyvatelstvo se lenošivě vyhřívá na sluníčku? Změť malých evropských států, které vznikly jako výsledek tisíc let trvající občanské války a z nichž žádný nezaplatí víc než sto tanků? Když Sověti říši porazí, bude to znamenat, že Stalin zalehne tělo Evropy neschopné se dál bránit a zralé ke znásilnění.

Jistě dojde k opožděné snaze ze tří čtvrtin posovětštěnou Evropu zachránit. Včerejší spojenci dostanou strach, protože Sovětskému svazu už nebude stačit kořistit v sousedství. Sotva 2. světová válka skončí, začne natahovat své chtivé ruce k Tichému oceánu, Číně, Perskému zálivu, Středozemnímu moři, Suezskému průplavu, ohrozí kolonie, suroviny, velké mezinárodní trusty.

Angloameričanům už nepůjde o to zachránit Evropu pro Evropu, budou se jen snažit udržet si na Západě odrazový můstek, který jejich imperialismu umožní bránit se imperialismu sovětskému, a v případě nutnosti i za cenu, že jednoho krásného dne promění tento odrazový můstek pomocí atomových bomb v jednu fenomenální horu sutin. Nám, synům Evropy, šlo o přežití tohoto kontinentu.

Důvody rozpoutání války jsme posuzovali různě, cítili jsme lítost nad minulostí, naše země pociťovaly hořkost z cizí okupace, ale bez ohledu na uspokojení, nebo roztrpčení, které vyvolala léta 1939–1941 v různých evropských zemích, každý z nás chápal, že je v sázce osud celé Evropy.

Tak lze vysvětlit, proč náhle povstal bezpočet mladých mužů od Osla po Sevillu a od Antverp po Budapešť.

Neodešli ze svých milovaných domovů na Jutském poloostrově, v kraji Beauce, v Ardenách, v pustách, v Limbursku či v Andalusii proto, aby sloužili jen zájmům Německa. Odešli bránit nejvyšší, dva tisíce let starou civilizaci. Mysleli na baptisterium ve Florencii, katedrálu v Remeši, Alcazar v Toledu, zvonici v Bruggách. Nepočítaně jich padlo ne za berlínské úřady, ale za své staré, staletími okrášlené země a za společnou vlast, Evropu – Evropu Vergiliovu a Ronsardovu, Evropu Erasma Rotterdamského a Nietzscheho, Raffaelovu a Dürerovu Evropu, Evropu svatého Ignáce a svaté Terezy, Evropu Bedřicha Velikého a Napoleona Bonaparte.

Bez zaváhání zvolili mezi tisíciletou Evropou a záplavou Sovětů s jejich hrůzu vzbuzujícím rovnostářstvím, mezi Evropou a nájezdem divokých kmenů. Na všech stranách povstávali mladí muži. Blonďatí obři ve Skandinávii a baltských zemích, maďarští snílci s dlouhými kníry, podsadití a snědí Rumuni, obrovští Chorvati ve fialových kabátech, sentimentální Italové s živou obrazotvorností, Španělé s očima jako uhel, posměvační Francouzi, Dánové, Holanďané i Švýcaři spěchali do boje za Evropu. Všechny národy byly u toho. Zapojilo se i několik Angličanů, Kanaďanů, Australanů, Jihoafričanů, Novozélanďanů, všehovšudy asi padesát mužů, ale přece jen jich bylo padesát.

Tisíce Belgičanů vstoupilo podle jazyka, kterým mluvili, buď do vlámské, nebo do valonské legie. Vytvořili nejdřív dva pluky, později, v roce 1934, dvě brigády a ještě později, v roce 1944, dvě divize: divizi Wallonie a divizi Langemarck.

Jedním z těchto evropských dobrovolníků jsem byl čtyřicet šest měsíců i já. Se svými spolubojovníky jsem prožil nejhroznější a nejgrandióznější epopej, pěšky za dva roky došel až na práh Asie, pak od Kavkazu ustupoval a ustupoval až do Norska, prošel euforií z ofenzív let 1941–1942 až k hořké slávě porážky a exilu, zatímco polovinu vykrvácené Evropy zaplavil žlutý příliv vítězných Sovětů.

Autor příspěvku: Leonid Křížek

Tagy článku