Těžkopádný Fairey Fulmar - poněkud nečekaně nejúspěšnější britská palubní stíhačka 2. světové války

Těžkopádný Fairey Fulmar - poněkud nečekaně nejúspěšnější britská palubní stíhačka 2. světové války
Autor: Fleet Air Arm, volné dílo|Popisek: Fulmar přistává na letadlové lodi, 1941
20 / 01 / 2021, 16:00

Zatímco britské Královské letectvo (RAF) se v úvodní a nejkritičtější fázi války potýkalo především s nízkým počtem pilotů, ale technická úroveň jeho stíhacích letounů byla díky Hurricanům a především Spitfirům vysoká, námořní letectvo (Fleet Air Arm) tápalo v provizoriích a hlavní zbraní jeho stíhacích perutí byly v letech 1940-1942 stoje zvláštní koncepce - dvoumístné Fairey Fulmar, které vznikly z nepříliš efektivního lehkého bombardéru Fairey Battle. Lze říci, že v rámci zadání šlo o zdařilou konstrukci. Ale to zadání bylo více než pochybné. Počítají se výsledky - a Fulmary se ukázaly být platnou zbraní.

I z palub britských letadlových lodí vzlétaly zprvu původně pozemní stíhací letouny. Od prvoválečných typů Sopwith Camel nahrazených postupně modernějšími dvouplošníky, jako byl typ Fairey Flycatcher z roku 1923 a pozdější víceúčelové, ale stále jednomístné Hawker Osprey a Hawker Nimrod z let 1932 a 1933. Následovalo ovšem v důsledku dosti nešťastné období experimentálního přístupu, který dal vzniknout nekonvenčnímu stíhacímu letounu Blacburn Roc, což byl střeleckou věží vybavený dvoumístný stíhací letoun stejné koncepce, podle níž vznikl pozemní neúspěšný Defiant.

Námořnictvo, ačkoli letadlové lodě stavělo a nepodceňovalo jejich ofenzívní možnosti nebo schopnosti v protiponorkové službě nebo při průzkumu, žilo ve zpětně obtížně vysvětlitelné představě, že palubní stíhací letouny nehrají a nebudou hrát podstatnou roli. Lodě se měly nepřátelskému útoku bránit svými děly a letouny chránila během nepřátelského náletu v hangáru pancéřovaná paluba.

Přitom až do roku 1937 byla Fleet Air Arm součástí RAF, a admiralitě podléhala jen ohledně operačního nasazení. Lze odhadnout, že slepé ulice vývoje britských námořních stíhacích letounů přelomu 30. a 40. let byly důsledkem konzervativně uvažující admirality a nenámořně uvažujících představitelů RAF. Ti vnesli do problematiky koncepce palubních stíhačů otázku, zda pilot, který se soustředí na pilotáž a vlastní bojovou akci, nepotřebuje ke zdárnému návratu na palubu letadlové lodi navigátora-pozorovatele, který také podpoří průzkumné schopnosti letounu.

video: youtube

Koncepce byla tříbena v době, kdy Blackburn Roc teprve vznikal. Bude nasazen do služby až v dubnu 1939, a námořnictvo záhy ke své hrůze zjistí, že vstoupilo do konfliktu s Německem de facto bez stíhacího letounu. Aby situaci alespoň částečně vyřešilo, sáhlo po osvědčeném dvouplošném Glosteru Gladiator, který vyžadoval minimální úpravy a z palub letadlových lodí mohl operovat prakticky okamžitě. A bylo třeba urychlit práce na novém stroji. Shodou okolností se nabízel letoun, který vyhovoval zmíněné koncepci dvoumístného stíhacího-pozorovacího palubního stroje. Byl jím lehký bombardér Fairey Battle. Na jeho stíhací variantě probíhaly práce od počátku roku 1938, nyní bylo třeba je urychleně dokončit a letoun nasadit.

Požadavky na nový stíhací letoun byly od počátku rozporuplné. V rámci přijaté koncepce nebylo možné požadovat stroj, který by výkonem nebo obratností mohl soutěžit s pozemními stíhači své doby. Námořnictvo se tak dopředu vzdávalo naděje získat výkonné moderní letadlo, což byla cena, kterou platilo za rozhodnutí mít druhého člena posádky, a současně mít v nastalé situaci letoun co nejdříve k dispozici.

Výsledek byl po technicko-taktické stránce podobně rozporuplný jako celá koncepce. Letoun měl dobré letové vlastnosti, byl dobře ovladatelný a piloty oblíbený. Disponoval tehdy standardní a v kontextu doby mohutnou výzbrojí osmi kulometů, měl dostatečný dolet i odolnost a pro námořní službu se hodil. A dokonce zaznamenal v jejím úvodu skvělé úspěchy. Během prvních měsíců operační služby ve Středomoří se totiž Fulmary utkávaly jen s italským letectvem, a pro sestřelování středních bombardérů a létajících člunů měly výkony zcela postačující, a ani ve srovnání s italskými stíhačkami na tom nebyly o mnoho hůře co do rychlosti a obratnosti, a překonávaly je palebnou silou. V kombinaci s vysokou úrovní pilotů vybudovaly vzdušnou převahu a za čtyři měsíce zničily Fulmary Středomořského loďstva 40 italských letounů.

Pak se ovšem v oblasti objevil X. letecký sbor Luftwaffe a jeho Bf 109 i těžké Bf 110 učinily převaze Fulmarů rychlou přítrž. Nevýhody Fulmarů byly stále zjevnější. Své průzkumné schopnosti osvědčily vypátráním a sledováním Bismarcku, ale to neměla být jejich primární role. A neměly šanci se prosadit ani později na Dálném východě proti Japoncům a jejich pokročilé letecké technice. U jednotek je nicméně definitivně jednomístné stroje, především americké Wildcaty a britské Seafiry, nahradí až na jaře roku 1943.

Přes svůj handicap a díky nasazení proti technicky podřadnému soupeři se však tento podivný letoun poněkud paradoxně stal nejúspěšnějším britským palubním stíhačem druhé světové války. Alespoň pokud jde o počet sestřelů: ze 400 zničených nepřátelských letounů piloty FAA jich piloti Fulmarů sestřelili plných 112, tedy více než čtvrtinu. Dvoumístná koncepce zcela nezmizela: vznikl typ Fairey Firefly, který bude létat ještě dlouho po skončení druhé světové války, ale hlavní roli palubního stíhače si podrží Seafiry, Gannety alias Hellcaty a Corsairy.

Zdroj: armouredcarriers.com; Šnajdr, Palubní stíhači Jejího Veličenstva

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace