Autor fotografie: archiv Petra Blahuše|Popisek: Trojice zaparkovaných cš. Dakot na letišti u Mnichova
Na včerejšek připadá 69. výročí světově unikátního hromadného úletu tří dopravních letadel na Západ. Za kniply Dakot seděli českoslovenští piloti bývalé 311. bombardovací perutě RAF- jeden z nich, kapitán Oldřich Doležal, kterého vyznamenal sám britský král za potopení německého lamače blokád Alsterufer, byl organizátor celé akce. Letcům se důmyslným způsobem podařilo oklamat Státní bezpečnost a na místa cestujících posadit i své rodinné příslušníky, což bylo tehdy komunisty právě z důvodů obav před emigrací zakázáno.
Během letu se únosci z řad bývalých letců RAF elegantně a bez zranění zbavili té části posádky, která do jejich plánu nebyla zasvěcena- konečně, byli to i jejich kamarádi a kolegové. Akce se plánovala více jak dva měsíce, ale námaha a pečlivost se vyplatila. Díky ní 24.3.1950 odstartovaly ze tří různých letišť v Československu- Ostravy, Brna a Bratislavy tři Dakoty s celkem 85 osobami, z nichž více jak 50 nebylo do akce vůbec zasvěceno, a po několika hodinách přistály bezpečně v Erdingu u Mnichova. Šlo tehdy o první skupinový úlet, jenž se stal předchůdcem mnoha pozdějších únosů po celém světě, jak politickém tak kriminálním smyslu.
psali jsme: Éra únosů československých civilních letadel začala sebevražedným útokem
Letadlo z Brna bylo obsazeno do posledního místa, celkem 31 osob. Kapitánem letadla byl Josef Klesnil, který se, ač také pilot RAF, vrátil zpět do vlasti, protože nebyl do plánu zasvěcen (paradoxně už v té době plánoval vlastní emigraci a tak po několika měsících přešel i s rodinou zelenou čáru přes Šumavu. Druhým pilotem byl rovněž letec RAF Vít Angetter.

Ten zůstal venku, stejně jako navigátor Karel Mráz. Ten přemohl palubního mechanika a komunistu Tučka. V emigraci zůstala také letuška Lída Škorpíková. Mezi cestujícími byla také Angetterova manželka Eva, přejmenovaná ovšem na Carmen a cestující skrytě pod svým dívčím jménem Veselá, která také emigrovala. Sitaace využili také nic netušící cestovatelé Miroslav Hanzlíček, Bedřich Suldovský, Arnim Racek, Marie Jiravová (jejíž manžel Kamil utekl již dříve přes Šumavu do Německa a byl tehdy v uprchlickém lágru Valka), syn Milan, švagr Vilém Jirava a Miloš Vítek. „Klesnil byl též bývalý příslušník RAF, byli jsme velmi dobří kamarádi, tedy jsem na něho nemusel vytáhnout pistoli,“ popsal osudový okamžik po 33 letech co-pilot Angetter. „To jsme tehdy řekli proto, že Klesnil se vracel domů, tak aby to měl při výslechu komunisty o něco snadnější. Já mu tehdy přikázal, aby všechno, na co si pomyslí, že mu pomůže při výslechu, svalil na mně. Po startu jsem letěl já, před Havlíčkovým Brodem jsem vypnul robota a točím kurs na Mnichov. Klesnil mi říká: „Co blbneš?“ Já mu na to: „Josef, co jsem ti říkal nedávno, vzpomínáš si? Že uletíme na Západ!“ Řekl mně: „Vy blbouni, vždyť my to organizovali s Procházkou taky,“ takřka mu vylétly slzy, viděl, že je to vážné a že je pozdě. Smířil se s tím. Za pár měsíců potom utekl s rodinou přes Šumavu pěšky a později létal v Anglii u British European Airways,“ sdělil Angetter.
V Dakotě startující z Ostravy v 6.37 hodin bylo 23 osob. Kapitánem byl pilot RAF Ladislav Světlík.

Ten zůstal venku, na rozdíl od druhého pilota Mečislava Kozáka, navigátora Brože a mechanika Holdy. Světlík měl tedy nejtěžší úlohu a nebýt pomoci dalšího „zápaďáka“ Viktora Popelky, který cestoval se svou manželkou Alenou, letící ovšem pro konspiraci pod svým dívčím jménem, akce by se nepodařila. Popelka si ale po startu sedel s piloty do kabiny a nikdo ho nevyhodil-konečně, byl taky pilot a tehdy to bylo běžné. Světlík vzápětí předal po startu řízení Kozákovi a díky německé Parabelle přemohl postupně Brože a Holodu. Svázané je strčil do prostoru pro zavazadla, pak se vrátil do kabiny a pak stejně po dobrém vyřídil Kozáka. U Pardubic změnil kurz na Linec a v klidu přistál v západním Německu. Z cestujících na Západě zůstali také manželka kapitána posledního letadla hromadného úletu, startující z Bratislavy, Květa Doležalová, se svým půl roku starým synem Tomášem.
Její manžel a jeden z hlavních mozků celé operace, válečný hrdina Oldřich Doležal odstartoval s plným letadlem z Bratislavy s půlhodinovým zpožděním, zaviněném špatným počasím v 7.30 hodin. Stejně jako on létali za svobodu Československa za 2. světové války u 311. bombardovací perutě také druhý pilot Bořivoj Šmíd (později se zabil jako pilot RAF při akrobacii v Londýně) a navigátor Stanislav Šácha. Do plánu byl zasvěcen i poněkud horkokrevný slovenský mechanik Jan Královanský, který také emigroval (aby pak zahynul v Mnichově při blíže nespecifikovaném lehkovážném dobrodružství) společně s letuškou Evou Vysloužilovou. Z jejich cestujících zůstali v emigraci Šáchova manželka Dagmar, Jaroslav Bízek se ženou Marií, Helena Polívková, Anna Dohalská (vdova po významném protiněmeckém odbojáři Zdeňku Bořku-Dohalském, kterého Němci zavraždili v koncentračním táboře) a matka naší světové šampionky v krasobruslení Aji Vrzáňová Anna.
Úlet z Bratislavy byl velmi dramatický, sám válečný veterán Doležal, známý svými železnými nervy během náletů za 2. světové války, ho označil za „nervák“. Nejdříve se odlet zdržel kvůli počasí a pro spoustu zavazadel, letadlo byl přetížen o 750 kg. Aby vůbec mohl odletět, nahlásil Doležal místo skoro 2 tun paliva jen 1200 litrů. Na letiště také dorazil zneklidňující telefonát od Bezpečnosti z Prahy, týkající se Dohalské a Vrzáňové. Vinou zpoždění také hrozilo, že komunistický režim zakáže všechny starty, protože věž v Ruzyni už mezitím ztratila spojení s oběma stroji z Ostravy a Brna. Únosci ale byli připraveni bojovat do posledního dechu a třebas si start vynutit i palbou, když Kralovenský i Šácha hodlali užít svých propašovaných zbraní v případě prozrazení a zásahu StB. Nakonec ale šla mašina do vzduchu. Nad Břeclaví Doležal změnil kurs a k odvrácení podezření hlásil před vletem do sovětské zóny poruchu na podvozku, která mu nedovolovala mezipřistání v Brně. Pak nastalo kritických 60 minut přeletu nad sovětskou okupační zónou východního Rakouska až do Lince. Pro případ možného zásahu sovětských stíhaček proti jeho komplicovi požádal ihned po přistání Dakoty z Brna pilot Angetter velitele US letecké báze v Erdingu o doprovod americkými stíhačkami pro bratislavskou Dakotu. Od Lince tak Doležalova Dakota letěla pod ochranou stíhačů s bílými hvězdami na křídlech. Vlastní let byl jinak podle Doležala jinak klidný, hlavně zásluhou skupiny Slováků, kteří za letu mezi cestující dali kolovat demižón se slivovicí a klobásky. I díky tomu teprve na erdingském letišti vyletěl ze sedadla agent StB Karel Nejepinský a po zvolání: „Zrada!“ se pokoušel s revolverem v ruce dostat do pilotní kabiny, načež bránil cestujícím vystoupit se slovy: „Soudruzi, držte se, byla to zrada, v letadle jsme na čs. území, nesmíte je opustit!, dokud nebyl odzbrojen americkým vojenským policistou. Toto zpoždění ale aspoň zabránilo několika vědcům a expertům, pracujícím ve zbrojním průmyslu, roztrhat a sníst některé důležité dokumenty, aby se tak nedostaly Američanům do rukou.
Paradoxně totiž mezi nic netušícími cestujícími- z nichž jak už bylo řečeno, ale řada využila této jedinečné příležitosti a okamžitě s organizátory úletu požádali také o azyl- bylo na palubě i nemálo komunistických aparátčíků. V ostravské Dakotě třeba seděla krajská komunistická delegace s pozvánkou k prezidentu Gottwaldovi do Prahy, přičemž jedna z nic netušících soudružek, když při přistávání v Mnichově uviděla pod sebou spoustu zaparkovaných luxusních vozů ale i (amerických) stíhaček, bezelstně prohlásila, jak se socialistická vlast ekonomicky rychle vzmáhá. Jiní partajníci si zase spletli barvu hvězd na křídlech stíhaček a divili se, kolik „mají Rusáci na Ruzyni stíhaček.“ V letounu z Brna byl zase do Německa unesen kocovinu dospávající nový generální ředitel Čs. aerolinií, zmožený po podnikovém flámu v hotelu Pasáž tak, že ani on nepoužil svou zbraň.
psali jsme: Trojice dětských zločinců unesla československé letadlo a masakrovala jeho posádku
Akce byla využita i propagandisticky a to oběma stranami Železné opony. Zatímco na Západě z únosců udělali hrdiny, v komunistickém Československu byli únosci v nepřítomnosti odsouzeni k hrdelním trestům a ti, kteří na Západě zůstali, vyfasovali „in absentia“ 25 let vězení. Tvrdě potrestáni byli také za malou bdělost a ostražitost ozbrojení příslušníci StB, kteří cestovali jako doprovod v letadlech a pohříchu zaznamenali změnu letového plánu teprve v okamžiku, kdy do letadel vtrhli s ostře nabitými karabinami příslušníci Military police US Army. Podle pozdějších informací vyfasovali údajně pobyt v Jáchymově, stejně jako soudruh generální ředitel aerolinií. Potrestáni byli také příslušníci ostrahy, která v Brně posádku neprohledala, takže si Mráz i Angetter pronesli své načerno držené pistole na palubu.
Komunistický režim také vytvořil knihu, divadelní kus i film Únos, jehož režiséry byli pozdější držitelé prvního československého Oscara a v té době zuřiví stalinisté Ján Kádár a Elmar Klos. Je zajímavé, že tento starý Kadárův hřích, k němuž se dobrovolně propůjčil, nevadil hollywoodské filmové Akademii při udělení Oscara za film Obchod na korze, ani při připuštění k přednášení o filmovém umění po roce 1968 v Los Angeles, kde v roce 1979 zemřel.
USA odmítly pochopitelně čs. únosce- piloty RAF – vydat zpět do ČSR, což mělo dlouhotrvající následky, včetně vyhošťování diplomatů z Prahy a Washingtonu. Komunistická média na jedné straně a naproti nim stanice CIA Free Europe i americký tisk rozjely černou propagandu na plné obrátky. Studená války vrcholila.
Zdroje: Pavel Týc: DC3/Dakota C47, vzpomínky Miloše Vítka