Autor fotografie: Screenshot YouTube
Dne 28. dubna 1430 se u města Trnava v Horních Uhrách husitské táborské a sirotčí skupiny utkaly s trojnásobnou přesilou vojska krále Zikmunda Lucemburského. V krvavém boji sice kališníci zprvu prohrávali, ale takticky využili slabých míst protivníka a zasadili mu tvrdou ránu.
V roce 1427 se husitům podařilo realizovat Žižkův celoživotní sen – vytvořit hustou síť měst, která by svou ekonomickou sílou konkurovala katolíkům. Obce se staly soběstačnými a mohly nyní podporovat polní pluky v jejich vojenských aktivitách. Táborské a sirotčí jednotky tak postupně ovládly většinu západních, východních i jižních Čech. Když už byli doma husité dostatečně silní, přešli do ofenzivy a v čele s Prokopem Holým zahájili rejsy, neboli takzvané spanilé jízdy i do okolních evropských zemí.
psali jsme: Bitva u Hořice – Jak Jan Žižka ztrestal přelétavého Čeňka z Vartemberka
Hlavními důvody výprav bylo především rozšiřování husitské víry, ale také finanční zisky nebo ovládnutí hlavních strategických tepen Českého království. Husité si svá záchytná tábořiště postupně vystavěli v Horní Lužici a Uhrách, ve Slezsku i na Moravě. Bezesporu jedněmi z nejvýznamnějších tažení byly i dvě výpravy do Slezska a Horních Uher. Při prvním, které se uskutečnilo na začátku roku 1428, se táborsko-sirotčí jednoty přes Slezsko dostaly až k Bratislavě. Poté se sirotci vydali dobývat bavorskou Horní Falc a táborité pro změnu zamířili do Rakouska, kde postoupili až k Vídni.
O dva roky později se táborité a sirotci v čele s hejtmanem Velkem z Březnice opět vydali na tažení do Horních Uher. Důvodem byl pravděpodobně Zikmund Lucemburský, který s husity slíbil jednat, avšak se k tomu moc neměl. K většině složené z polních pluků se přidala ještě početná skupina husitů z Nového Města pražského. V tomto složení se tak kališnické skupiny vydaly vstříc boji s českým králem. Hned na česko-rakouských hranicích poblíž vesnice Podivín čekal husity první střet s moravskou šlechtou. Zde údajně utrpěli ztrátu 150 bojovníků. Zikmund Lucemburský byl dobrým stratégem, a proto se rozhodl za pomoci svých spojenců na husity útočit celou cestu od hranic až k Trnavě. Protivníky tím unavil a donutil je být neustále ve střehu ve vozovém šiku.
psali jsme: Bitva u Sudoměře: V bahně nalezlo smrt několik set „železných pánů“
Po několika nájezdech se Zikmund rozhodl zasadit husitům finální ránu a na pluky zaútočit ve výhodném terénu rovinaté nížiny. Není přesně jasné, kde se bitva odehrála, ale král a jeho spojenci uhersko-srbský Jan Marothi a horno-uherský Stibor ze Stibořic se snažili vybrat takové místo, kde by jejich jízda mohla dobře napadnou vozy a utržit jim největší ztráty. Jako první údajně 28. dubna 1430 zaútočily oddíly Stibora, které pronikly přímo do nitra vozové hradby, jenž husité nestihli uzavřít. Zikmundovi spojenci, v opojení z jasné výhry, však v lítém boji brzy polevili, čehož využili zarputilí husité a okamžitě zahájili ofenzivu. Katolická vojska tak posunuli znovu do výchozích pozic. Vozová hradba byla pevně uzavřena a Marothi, který měl původně zaútočit zezadu, svůj pokus radši vzdal.
Husité sice zvítězili avšak za cenu velkých ztrát. Vojevůdce Velek z Březnice hned v první obranné fázi boje statečně skonal a počty mrtvých se na obou stranách ocitly v závratných číslech. Táboritům a sirotkům tak nezbylo nic jiného než před králem Zikmundem a jeho spojenci ustoupit zpět do Čech. I přes následný ústup byla bitva u Trnavy významnou spanilou jízdou, která posílila hrdost a sílu husitských bojovníků.