Tragická smůla ponorky Sculpin – kapitán dal přednost jisté smrti před mučením

Sculpin, česky vranka obecná, je nevzhledná hlubinná ryba s velkýma očima, díky kterým vidí v temných hlubinách. Má také v ploutvích ostny, jejichž pomocí odráží případné útočníky. Nešťastná americká ponorka SS-191 Sculpin ale neměla ani oči, ani trny, a místo nich při své poslední misi v listopadu 1943 poblíž japonské námořní základny Truk jen velkou smůlu.

Uvedena do služby v roce 1939, byla Sculpin jednou z deseti ponorek třídy S či Sargo. Všechny byly pojmenovány podle ryb nebo savců, jejichž jméno začínalo na písmeno S. Měly výtlak 1450 tun na hladině a 2350 tun pod hladinou. Byly dlouhé 94 metrů a široké téměř 8 metrů. Na hladině dosahovaly maximální rychlosti 21 uzlů a pod hladinou 8,75 uzlu. Měly také velmi dobrý dosah bezmála 18 tisíc km a byly schopny zůstat pod vodou při rychlosti dvou uzlů po dobu až 48 hodin. Byly testovány do hloubky ponoru 76 metrů. Posádku tvořilo 5 důstojníků a 54 námořníků. Vyzbrojeny byly osmi torpédomety a 24 torpédy, 3palcovým palubním dělem a protiletadlovými kulomety.

Na podzim 1943 byl Sculpin vlajkovým člunem ponorkové divize 43, skupiny tří ponorek operující ve středním Pacifiku. Byly rozmístěny k napadání japonských námořních cest k Gilbertovým ostrovům, na které se upínala pozornost vrchního amerického velení. Koncem listopadu se zdejší atol Tarawa stane místem proslulé invaze, jednoho z prvních kroků ke konečné porážce Japonska. Velitelem divize byl kapitán John P. Cromwell. Velitelem Sculpinu pak komandér Fred Connaway. Do listopadu 1943 absolvovala ponorka osm válečných misí. Devátá se jí stane osudnou.

Dne 16. listopadu 1943 zaujaly čluny Sculpin, Searaven a Apagon pozice poblíž velké japonské základny Truk, západně od Marshallových a Gilbertových ostrovů, aby zde napadaly objevené japonské lodě. V noci Connaway zpozoroval nepřátelský konvoj, který plul velkou rychlostí směrem ke Gilbertovým ostrovům. Sculpin se vynořil na hladinu rovnoběžně s japonskými loděmi, zvýšil rychlost a dostal se v časných ranních hodinách konvoji do cesty, kde se ponořil a vyčkával na příležitost.

Když se rozednilo, nařídil velitel vynoření, ale byl obratem objeven japonským torpédoborcem, který k americké ponorce okamžitě plnou rychlostí zamířil. Connaway velel nouzové ponoření a klesat co nejhlouběji. Cromwell, Connaway a celá posádka Sculpinu pak jen bezmocně poslouchali, jak japonský konvoj proplouvá nad nimi.

Když hluk utichl, nařídil Connaway vystoupat do periskopové hloubky v naději, že nepřátelský konvoj, než se vzdálí z dosahu, ještě bude moci napadnout. Namísto kořisti ale v periskopu uviděl útočící japonský torpédoborec Jamagumo a následovalo další urychlené ponoření. Japonci ponorku napadli hlubinnými bombami. Škody nezpůsobili, ale nervy posádky byly již napjaté k prasknutí. Pod hladinou strávili Američané několik hodin, a v poledne se opět vynořili. Naneštěstí pro ně nepřítel prostor nevyklidil a následoval další útok. Japonci se pohybovali nedaleko vlastní základny a na rozdíl od náhodného setkání na otevřeném moři nebylo jejich cílem co nejrychleji zmizet – naopak, jejich cílem bylo ponorku v této pozici najít a zničit.

Poblíž Sculpinu postupně explodovalo v rychlém sledu osmnáct hlubinných bomb a tentokrát již byly škody vážné – ponorka klesala pod maximální hloubku ponoru, nýty začaly povolovat a hrozil zánik. Klesání se s vypětím sil podařilo posádce zastavit. Ale před velitelem se rýsovala jen dvě možná východiska – snažit se uniknout pod hladinou v poškozené ponorce se sníženou schopností regulovat hloubku ponoru, a být vydáni na milost a nemilost náhodě a trpělivosti nepřítele, který dal jasně najevo, co je jeho cílem. Anebo se vynořit a vzdorovat, jakkoli marně.

Cromwell a Connaway se po vyhodnocení situace rozhodli pro druhou možnost. Sculpin se vynořil, Connaway a obsluha děla vyběhli na palubu, aby obsadili třípalcové dělo, ale hned první japonský granát ponorku zasáhl a Connawaye i všechny ostatní  zabil. Zástupce velitele převzal velení a nařídil člun opustit, ale předtím rozmístit výbušniny a ponorku řízeně potopit, aby nepadla do rukou nepřítele. Jeden muž musel ale učinit ještě těžší rozhodnutí.

Kapitán Cromwell stál před nezáviděníhodnou volbou - buď se nechat zajmout a riskovat mučení a vyzrazení utajovaných skutečností, zejména povědomí o tom, že Američané čtou japonský námořní kód, nebo zůstat na palubě a zemřít. Cromwell se rozhodl pro druhou možnost. Praporčík W. M. Fielder se rozhodl zůstat s ním a zajistit, že se člun skutečně potopí. Několik těžce zraněných mužů, kteří věděli, jakého zacházení se jim dostane z rukou Japonců, se také rozhodlo zůstat na palubě. Čtyřicet dva dalších mužů ponorku opustilo.

Z torpédoborce budou později přesunuti na palubu doprovodné letadlové lodi Čújó, která je měla dopravit do zajateckého tábora. Cestou se však stane obětí ponorky USS Sailfish, jejíž kapitán a posádka o zajatcích na palubě nepřátelské lodi samozřejmě nevěděli. Válku přežije pouze 21 mužů z posádky Sculpinu. Cromwell bude vyznamenán Medailí cti, Connaway Stříbrnou hvězdou.

Zdroj: warhistoryonline.com