Tragická ztráta USS Scorpion - spekulace o sovětském útoku jsou nepravděpodobné, nikoli vyloučené

Mezi nejdramatičtější události, k nimž může na moři dojít, patří bezpochyby ztráty ponorek, při nichž má posádka zpravidla mizivou naději uniknout a její poslední okamžiky je obtížné si představit. Námořnictvo Spojených států ztratilo ve své historii 67 ponorek, z nich čtyři v období studené války, a z nich dvě byly ponorky jaderné: v dubnu 1963 SSN-593 Tresher, a v květnu 1968 SSN-589 Scorpion. V obou případech jsou důvody potopení plavidel neznámé, a z pochopitelných důvodů jejich vyšetřování provázelo přísné utajení. Letos v květnu uplynulo od tragédie USS Scorpion 53 let – vysvětlení smrti 99 členů její posádky neexistuje. Jen spekulace, přičemž nejpravděpodobnější verzí je výbuch na palubě vedoucí k zaplavení předních částí trupu.

SSN-589 Scorpion byla jadernou ponorkou třídy Skipjack, která zahrnovala šest člunů (SSN-585 Skipjack, SSN-588 Scamp, SSN-589 Scorpion, SSN-590 Sculpin, SSN-591 Shark a SSN-592 Snook), jež byly uvedené do služby v letech 1959-1961, a s výjimkou nešťastného Scorpionu v ní vydržely až do roku 1990.

Nešlo ještě o odpalovací platformu pro strategické jaderné zbraně, které hrají zásadní roli pro rovnováhu sil a vzájemné odstrašení jaderných velmocí, ale kromě jaderného pohonu, který jim dával mimořádnou pohyblivost a výdrž, nesly kromě konvenčních torpéd také jaderná torpéda Mark 45. To byly kabelem naváděné zbraně určené proti rychle se pohybujícím ponorkám. Pochybné účinnosti (námořníci o nich s ohledem na relativně malý dosah naváděcího kabelu, který hraničil s destrukčním poloměrem hlavice, říkali, že má 200% úspěšnost zničení cíle). Ponorky třídy Skipjack byly dosud jen námořní zbraní, nicméně zbraní pokročilou a nebezpečnou.

USS Scorpion byl spuštěn na vodu 29. prosince 1959 a do služby vstoupil 29. července 1960. Stal se součástí 6. ponorkové eskadry, a po krátkém nasazení v Evropě operoval po zbytek své kariéry z námořní základny Norfolk ve Virginii. Byl nasazován do cvičení, jejichž cílem byl vývoj taktiky jaderných ponorek, ať již v roli lovce, nebo pronásledovaného. V roce 1966 byl několikrát nasazen do speciálních operací. Během jedné z nich bylo přes periskop nafilmováno odpálení sovětské rakety, načež Scorpion unikl do bezpečí.

V roce 1967 prošel opravami a renovací, ale z důvodů časové tísně v situaci intenzívního soupeření během studené války jen v omezeném rozsahu. V říjnu přibyl na palubu nový velitel, komandér Francis Slattery (1931-1968), absolvent námořní akademie v Annapolisu a zkušený ponorkový důstojník. Přesto v době jmenování na Scorpion nejmladší z velitelů jaderných ponorek. Během následujícího nasazení ve Středozemním moři došlo k několika technickým závadám, a loď nadále dodržovala maximální hloubku ponoření 150 m (testovaná bezpečná byla pro lodě její třídy 210 m), a to mj. v důsledku nedokonečných kontrol a úprav, jimiž ponorky procházely po ztrátě Trasheru z roku 1963.

Spekuluje se, že jedním z úkolů Scorpionu bylo hlukem krýt operace jaderných ponorek nesoucích balistické střely, které operovaly z americké základny Rota ve Španělsku. Kromě sovětských zpravodajských lodí byly jejich soupeřem především ryché sovětské jaderné ponorky třídy November (v původním sovětském označení projekt 627). Při jedné z operací sledoval Scorpion svaz sovětských lodí zahnující mj. ponorku třídy Echo-II a torpédoborec s řízenými střelami. Po skončení sledování se vracel na základnu v Norfolku. Během 20. května se pak snažil navázat spojení se zákadnou Rota, ale depeše zachycovala jen zákadna Nea Makri v Řecku, která je postupovala dále. Slatteryho poslední zpráva zachycená po půlnoci z 21. na 22. května sdělovala, že se blíží k sovětské ponorce a pátrací skupině a zahajuje sledování Sovětů. Od té doby se ponorka již neozvala.

Námořnictvo prohlásilo posádku za pravděpodobně ztracenou 5. června a 30. června vyřadilo ponorku ze stavu. Pokračovalo v pátrání po vraku, které podle některých spekulací začalo dříve, než byla informace o pohřešování lodi zveřejněna. Části trupu Scorpinu lokalizovala asi 740 km jihozápadně od Azorů pátrací loď Mizar koncem října 1968. Jsou v hloubce přes 3000 metrů. Ponorku podle všeho roztrhal tlak vody a trup je rozlomen na dvě části.

Podle výsledků prvotního vyšetřování byla vyloučena sabotáž a závěrem bylo, že důvody ztráty podle dostupných důkazů nelze určit. A tento oficiální závěr nezměnilo ani žádné další zkoumání, jež probíhaly v letech 1970-1987. Současně byl a je vrak sledován z důvodů rizik pro životní prostředí kvůli jadernému palivu i hlavicím obou nesených torpéd Mark 45. V roce 2012 námořnictvo odmítlo případ znovu otevřít.

Teorie o důvodech ztráty Scorpionu jsou početné, přičemž nejpravděpodobnější odpovídají záznamu systému podvodního odposlechu SOSUS (Sound Surveillance System), který zánik ponorky zachytil. Teorie hovoří o výbuchu na palubě, především pak o výbuchu (konvenčního) torpéda Mark 46. Podle této teorie došlo k samovolnému spuštění motoru torpéda. Na to podle platných procedur reagoval velitel ostrou změnou kurzu, jež měla aktivovat bezpečnostní zařízení a zabránit, aby se torpédo aktivovalo: to nicméně nepomohlo, torpédo vybuchlo. Nouzové vynoření se nezdařilo, místo toho se ponorka přídí napřed potopila a v kritické hloubce byla rozervána tlakem vody.

Nejistota a tajnosti nahrávají spekulacím mj. o tom, že důvodem ztráty ponorky byl sovětský útok. Podle oficiálního vyjádření námořnictva však v okamžiku potopení Scorpionu nebyla v okruhu 200 námořních mil jiná loď. Podle vyjádření kapitána LaGassy současně žádná sovětská ponorka nebyla v té době schopna ponorky třídy Skipjack detekovat, natož se k nim nepozorovaně přiblížit. Snad. Údaj o 200 námořních mílích možná mírně koliduje s obsahem poslední zachycené zprávy velitele Scorpionu, jež hovoří o tom, že se rychlostí 15 uzlů v hlouce 106 metrů blíží k protivníkovu svazu a zahajuje jeho sledování.

Ztáta Scorpionu patří spolu s Tresherem (1963), sovětskými ponorkami K-8 (1970) a Komsomolec (1989) a relativně nedávnou tragédií ruské ponorky Kursk (srpen 2000) mezi pět největších ponorkových neštěstí poválečné historie.

Zdroj: nationalinterest.org; history.navy.mil

Tagy