Autor fotografie: archiv Petra Blahuše|Popisek: Služba u Tunelových krys byla extrémně nebezpečná
Byli jako duchové. Objevovali se v týlu jednotek poté, co byla celá oblast tak zpustošena bombami, napalmem i chemickými zbraněmi, že v ní nemělo nic přežít. Nikdo nechápal, jak je to možné, ale vždy se do zad Francouzů a po nich Američanů spustila palba. Řeč je o vietnamských bojovnících za svobodu, kvůli kterým vznikla v 70. letech 20. století asi nejpodivnější vojenská jednotka US Army- „Tunelové krysy“.
První záznamy o využití rozsáhlé sítě podzemních chodeb, bunkrů, velitelství, skladů a nemocnic vietnamskými bojovníky za svobodu (což rozhodně nebyli jen samí komunisté, jak se dnes snaží hlásat oficiální místa) pocházejí z roku 1945, kdy se po porážce Japonců rozhořel v Indočíně osvobozenecký boj zdejšího lidu. Vietnamci díky své slabé výzbroji neměli šanci čelit Francii jako rovní s rovným, a tak se jejich bojovníci chopili motyk a podle starých tradic vybudovali v tzv. Železném trojúhelníku soustavu tunelů. V nich se přes den ukrývali a v noci odtud vyráželi do akcí. Je pozoruhodné, že až do své porážky Francouzi tuto taktiku neodhalili.
Když po vzniku komunistického Severního Vietnamu zahájily jednotky Vietkongu infiltrační operace vůči jižní části země - kde vznikl de facto americký protektorát, Vietnamská republika - postavila se jim na odpor i do země „pozvaná“ americká armáda. Rudí Vietnamci se museli opět schovat v džungli a pod zem, pokud neměli být zničeni. Do roku 1969 stačily jednotky Vietkongu vykopat přes 320 kilometrů podzemního labyrintu kolem Saigonu. Nejhustší síť chodeb, nemocnic, skladů a velitelství, ve kterých se dalo přežít i několik měsíců, byla kolem města Cu Chi, kde se Vietnamci prokopali až do hloubky pěti pater pod zemí. Jako vstupy sloužily tak dobře zamaskované šachty, že Američanům musela pomocí až náhoda, aby na existenci podzemí Vietkongu vůbec přišli.
V lednu 1966 během operace Crimp americké 1. (Big Red One) a 25. pěší divize (Tropic Lightning) v Železném trojúhelníku byly jednotky stále pod palbou zezadu z už (domněle) vyčištěného území, což nikdo nechápal, jak je možné. Záhada byla vyřešena poté, co se jeden seržant náhodou propadl do jedné ze vstupných šachet největšího podzemního komplexu Cu Chi.
Američané sice odhalili tajemství Vietkongu, ale stáli před dalším problémem: jak z podzemí Vietnamce dostat. Partyzáni totiž své podzemí skvěle zabezpečili nástrahami na dně svislých šachet otrávenými hady nebo bodci napuštěnými jedem, popřípadě minovými nástrahami. Proti vhánění jedovatého plynu se zabezpečovali vodními uzávěry chodeb. Bylo tedy jasné, že jediný způsob boje v podzemí spočíval ve vyslání schopných, lehce ozbrojených a vzhledem k miniaturním rozměrům chodeb i fyzicky malých vojáků.
Vytvořením této speciální jednotky „Tunelových krys“, kterou svými romány proslavil i Frederick Forsyth, byl pověřen kapitán Herbert Southerner ze slavné 1. pěší divize. V červnu 1967 vybral na základně Lai Khe z pečlivě vybraných dobrovolníků z 1. ženijního praporu 1. pěší divize malý tým „personálu pro průzkum tunelů“, kterým se okamžitě začalo říkat Tunelové krysy. Požadavkem na zařazení do tohoto značně sebevražedného útvaru byla nejen malá postava, ale také chladnokrevnost hraničící s fatalismem, samotářství a odolnost proti klaustrofobii.
Nebudeme daleko od pravdy, když uvedeme, že bylo do značné míry zoufalou reakcí supermoderně vybavené americké armády na sice primitivní, ale o to více účinnou taktiku vojáků vietnamské armády a partyzánů Vietkongu. Cílem podzemních misí Tunelových krys, kterých u 1. divize nebylo nikdy více jak 20 (své tunelové útvary si ovšem podle jejich vzoru začaly budovat i další americké divize a dokonce i australské a novozélandské jednotky, které ve Vietnamu bojovaly po boku USA), bylo zjistit velitelství Vietkongu, likvidace jeho důstojníků a zajištění zpravodajských materiálů. Velením byl určen poručík Jack Flowers s krycím jménem Krysa 6, ale nejproslulejší Krysou byl seržant Robert Batten, kterému se přezdívalo Batman, který během svých tří turnusů ve Vietnamu dosáhl takových úspěchů, že ho Vietnamci jako jediného amerického poddůstojníka zařadili na seznam 10 nejhledanějších Američanů a vypsali na jeho hlavu vysokou odměnu. Batten je také autorem motta Tunelových krys „Non Gratun Anus Rodentum“- Je to v krysí prdeli.
To se sice lehce řeklo, ale hůř dosáhlo. Podmínky panující v podzemí si normální člověk dokáže jen obtížně představit. Američané většinou operovali ve dvojicích a jakmile buldozery 1. divize odkryly nějaký vchod do tunelu, začaly se pokud možno bez světla spouštět do podzemí. Poslední část museli seskočit, když přitom riskovali nabodnutí na otrávené bambusové tyče nebo propíchnutí oštěpem třímajícím hlídkou Vietkongu v sousední štole. Opatrně pak postupovali v úplné tmě chodbami, kde mohli čekat - a také zde byly - četné nástrahy v podobě min, jam s otrávenými bodci s háčky, kvůli kterým nešly vytrhnout. Nejvíce se ale báli košíků s jedovatými hady, které se otevíraly po zavadění o provázek vedoucí přes tunel; had pak spadl od stropu tunelu přímo za krk Tunelové kryse. Traumatická byla i střetnutí s hejny krys, díky dostupnosti masa z mrtvol Vietnamců vyžraných do neuvěřitelné velikosti.
Pokud se před Američany objevila vodní hladina, jednalo se o „sifon“, který bylo nutné proplavat. Pokud se první Krysa nevynořila na druhé straně do 90 vteřin a nedala o sobě vědět zataháním za provaz, který měl voják uvázaný kolem nohy, začal ho jeho kamarád rychle stahovat zpátky, aby se ho pak pokusil oživit. Za takových okolností není divu, že mezi Tunelovými krysami bylo procentuálně nejvíc nositelů Purpurového srdce. A i když nebyli vojáci v podzemních bojích zraněni, mnoho z nich pak po návratu domů skončilo po prodělaném vypětí v blázincích.
Ve své výzbroji měly Tunelové krysy zpočátku jen baterky a pistole Colt M 1911, bajonet nebo útočný nůž, ale po té, co vojáci v podzemí po vystřelení skoro ohluchli, začali muži používat sovětské pistole Makarov získané od zabitých Vietnamců, ke kterým si snažili sami vyrobit tlumiče. Mnozí si také nechali z domova poslat své civilní pistole, většinou v ráži 9 mm modelů Walther nebo Luger, pocházející ještě z 2. světové války (které si tehdy s sebou vzali do Států američtí vojáci také jako válečnou kořist). Díky vytvoření armádní US Army Land Warfare Laboratory (Laboratoře omezené války) pak brzy obdrželi speciální šestiranný „tunelový revolver“ Aai Quiet Special Purpose Revolver (QSPR), vzniklý úpravou revolveru Smith and Wesson Model 29 a používající nové náboje .40 Smootbore (.40 QSPR) který snižoval zvuk výstřelu až na úroveň 110db (tedy jako z malorážky). Náboj se skládal z malé prachové nálože a cca 15 malých wolframových broků, které opustily hlaveň na rychlosti 228 m/s se smrticím účinkem do 10 metrů. (Podobný princip později také používaly sovětské Specnaz nebo KGB). Celkem bylo těchto revolverů mezi roky 1970-72 vyrobeno možná až 250 kusů.
Zdroje: M. Kovář- Diverzanti a agenti v akci