foto: Signaleer / Public Domain / Wikimedia Commons/Tuskegee Airmen
Rasová segregace byla normou v armádě USA během druhé světové války. Přesto se Tuskegee Airmen, černošská letecká jednotka, ukázali jako mimořádně úspěšní, když excelovali v ochraně bombardérů a přispěli k vítězství spojenců.
Ve věku 96 let zemřel Robert T. McDaniel. Patřil mezi poslední žijící členy tzv. Tuskegee Airmen, skupiny afroamerických pilotů a pozemního personálu 99. stíhací perutě, 332. stíhací a 477. bombardovací skupiny Letectva Armády Spojených států (USAAF). Tyto jednotky byly během druhé světové války formovány výhradně Afroameričany, a to v době, kdy v amerických ozbrojených silách stále přetrvávala rasová segregace oficiálně opuštěná až v roce 1949. I když bombardovací skupina nebyla nikdy nasazena do přímých bojů, stíhači se do válečných operací zapojili plně. Díky filmu Red Tails a mnoha historickým publikacím se kolem této jednotky vytvořila aura legendy. Avšak jejich skutečné příběhy jsou samy o sobě dostatečně fascinující.
Stíhací letouny P-40 a P-51 Mustang pro Tuskegee Airmen v USAAF
Tuskegee Airmen získali svůj název podle města Tuskegee v Alabamě, kde byli cvičeni před svým nasazením v Evropě. Navzdory kritice některých historiků, že byli členové skupiny znevýhodněni nepřidělením modernějších letounů hned od začátku, však zůstává pravdou, že většina stíhacích perutí v té době létala na stejných typech letounů. Na začátku své kariéry v roce 1943 létali Tuskegee Airmen na Curtiss P-40 Warhawk, stíhačkách známých svou robustností a spolehlivostí. P-40 byly tehdy standardní výzbrojí stíhacích perutí amerického letectva ve Středomoří.
P-40 byly ideální pro útoky na pozemní cíle a poskytování přímé letecké podpory. Tyto stroje, ačkoliv ne nejmodernější, byly spolehlivými společníky v boji. Zpočátku létala 99. stíhací peruť na P-40, zatímco 332. skupina používala P-39 Airacobra. Jak válka pokračovala, Tuskegee Airmen dostali k dispozici modernější stroje P-47 Thunderbolt. Tyto letouny, s jejich silnějšími motory a větší palebnou silou, byly perfektní pro doprovod bombardérů. P-47 se vyznačovaly dlouhým doletem a robustní konstrukcí, která jim umožňovala přežít i těžké poškození v boji.
P-51 Mustang pro Tuskegee Airmen v USAAF
Od července 1944 pak přešli na legendární P-51 Mustangy. Tyto stíhačky měly červeně natřené ocasní plochy, což jim vyneslo přezdívku "Red Tails" neboli Červené ocasy. P-51 byly rychlé, manévrovatelné a měly vynikající dolet, což jim umožňovalo doprovázet bombardéry hluboko do nepřátelského území a efektivně se střetávat s nepřátelskými stíhačkami. Tyto letouny se staly ikonou jejich misí a přispěly k pověsti Tuskegee Airmen v dějinách letectví. Mustangy byly vybaveny výkonným motorem Packard Rolls-Royce Merlin V-1650-7, který poskytoval výkon 1,695 hp. Stroj díky němu dosahoval maximální rychlosti 630km/h a doletu na jednu nádrž až 1,200 km.
Nasazení Tuskegee Airmen ve druhé světové válce
Slavná 99. stíhací peruť byla připravena k bojovému nasazení v dubnu 1943 a byla přiřazena ke 33. stíhací skupině v severní Africe. Tady se účastnila vylodění na Sicílii a dalších bojů v Itálii. Bránila jednotky vyloďující se u Anzia a útočila na pozemní cíle na Monte Cassinu. Od poloviny roku 1944 byla součástí 332. skupiny a spolu s ní doprovázela bombardéry 15. armády při misích nad Rumunskem, Francií, Rakouskem, Československem, Polskem, Jugoslávií a Řeckem. Během těchto operací se 99. peruť proslavila svou vysokou efektivitou a minimálními ztrátami
Elitní 332. stíhací skupina, původně tvořená perutěmi č. 100, 301 a 302, dorazila do Evropy v únoru 1944 jako součást 12. letecké armády ve Středomoří. Během své služby si nevedla o nic hůře než ostatní stíhací skupiny. Celkem absolvovala 332. skupina 914 misí a 99. peruť před svým připojením ke skupině dalších 577 misí (z celkového počtu 1491 misí). Tuskegee Airmen tak podnikli 1179 misí v rámci 12. armády (od Afriky po Itálii) a 312 misí v rámci 15. armády (doprovod strategických bombardérů). Skupina si získala respekt nejen pro své bojové úspěchy, ale také díky své disciplíně a profesionalitě.
Jednou z nejvýznamnějších misí Tuskegee Airmen byla operace Frantic, která začala v roce 1944. Ta zahrnovala složitou sérii náletů, během nichž doprovázeli těžké bombardéry B-17 Flying Fortress při útocích na strategické cíle v Německu a Polsku. Při jednom z nejslavnějších náletů na Berlín se Tuskegee Airmen střetli s tvrdým odporem německých stíhaček. Navzdory těmto obtížím se jim podařilo ochránit bombardéry a úspěšně dokončit misi.
Další důležitou operací Tuskegee Airmen byla bitva nad Plojești, kde se nacházela klíčová ropná pole pro nacistické Německo. Tato pole byla totiž životně důležitým zdrojem paliva pro německou válečnou mašinerii. Tuskegee Airmen zde poskytovali neocenitelný doprovod bombardérům 15. armády USA a měli za úkol zničit tento strategický cíl. Mise nad Plojești byla extrémně nebezpečná, plná intenzivní bojů a vysokých ztrát. Navzdory těmto výzvám se však Tuskegee Airmen podařilo ochránit většinu bombardérů. Tímto narušili německou produkci paliva a oslabili nacistické válečné úsilí, čímž znovu potvrdili své místo v historii.
Celkem dosáhla 332. stíhací supina sto dvanácti vzdušných vítězství, přičemž prvním byl německý Focke-Wulf FW 190, sestřelený 2. července 1943 poručíkem Charlesem B. Hallem. Toto číslo zahrnuje i tři sestřelené proudové stíhačky Messerschmitt Me 262 z 24. března 1945. Skupina získala 96 Záslužných leteckých křížů a celkem jí prošlo 676 pilotů. Jedním z mýtů, který se často opakuje, je tvrzení, že jednotka nikdy neztratila žádný z doprovázených bombardérů. I když je to zbytečná idealizace, skutečností zůstává, že Tuskegee Airmen byli v tomto ohledu velmi efektivní: bombardéry byly ztraceny jen při 7 ze 179 misí. Celkem tak skupina přišla o 27 doprovázených bombardérů, což je výrazně nižší průměr než ztráty ostatních jednotek USAAF, kde průměr činil 46.
Zdroje: britannica.com, www.tuskegee.edu, afhistory.af.mil, tuskegeeairmen.org, airandspace.si.edu
Tagy