foto: PhotosNormandie / Flickr/Dva německé Pantery zničené ve Francii v červenci 1944
Americký letoun L-4 Grasshopper byl vyvinut z velmi známého a oblíbeného modelu Piper J-3 Cub. Z tohoto malého a lehkého průzkumného letadla učitel historie Charles „Bazooka Charlie” Carpenter v roce 1944 drobnou modifikací vyvinul smrtonosný nástroj zkázy.
Charles Carpenter byl v roce 1942, kdy dobrovolně nastoupil do americké armády, třicetiletým učitelem historie na střední škole v Illionis. Po příjezdu do Francie v roce 1944 mu bylo přiděleno letadlo L-4 Grasshopper. Tento průzkumný letoun, dříve označovaný názvem O-59, byl válečnou verzí stroje Piper J-3 Cub, jehož nejnovější verze obsahovala čtyřválcový čtyřtaktní motor Continental A-65-8 o výkonu 48 kW, který dokázal stroj přivést až k maximální rychlosti 140 km/h. Stroj byl na jednu nádrž schopen uletět něco málo přes 300 km. Letoun byl vyráběn mezi roky 1938 a 1947 a v rozmezí těchto 9 let bylo sestaveno více než 20 tisíc kusů tohoto letadla.
II. světová válka udělala z Piper J-3 Cub letoun L-4 Grasshopper
I přesto, že byl Piper J-3 Cub původně určen pro civilní použití, díky svým schopnostem začal být brzy po spuštění své výroby využíván americkou armádou. První kusy stroje si americké letectvo objednalo pro testování již v roce 1941 a pro svoje účely pak do konce války sestavilo nejméně 6 000 kusů tohoto stroje. Nová armádní verze letounu označovaná jako L-4 byla vybavena silnějším motorem Continental O-170 o výkonu 48,3 kW. Díky němu dokázal letoun dosahovat maximální rychlosti něco málo přes 140 km/h.
Rychlost stroje se oproti jeho civilní variantě příliš nezvýšila, ale změna se projevila především v jiné jeho vlastnosti, dosahu. Na jednu nádrž byl tímto způsobem vylepšený Grasshopper schopen uletět až vzdálenost 418 km, což bylo o 100 km více než Piper J-3 Cub. Letoun s lepším motorem byl proto americkou armádou používán na množství misí jako výcvikové, výzvědné nebo transportní letadlo. Především v první linii bojů pak tento lehký a obratný letoun sloužil jako přímá podpora pozemních sil. První zkoušky modelu O-59 byly uskutečněny v roce 1941 a v období druhé světové války jich bylo vyrobeno přes 6000 kusů.
Carpenter mistrem v ovládání L-4 Grasshopperu
Po obdržení letadla byl Carpenter přidělen na průzkumné mise jako dělostřelecký pozorovatel. Tato role ho však po čase přestala bavit a začal přemýšlet, jak by svůj stroj a výborné letecké schopnosti využil pro důležitější úkoly než jen výzvědné a podpůrné operace. Carpenter při jedné z průzkumných misí ve Francii viděl, jak se jeho kolegové, piloti podobných průzkumných a spojovacích letadel jako Aeronca L-3 nebo Stinson L-5, rozhodli na svá letadla připevnit zbraně a následně své podpůrné stroje použít v boji proti nacistickému Německu.
Na vzpěry křídel svého L-4 Grasshopperu, který pojmenoval po ženách pracujících v americkém těžkém a válečném průmyslu jako Raketová Rosie (Rosie the Rocketeer), proto umístil nejdříve dvě M1 bazuky. Ruční protitanková bazuka M1, vyvinutá američanem s československými kořeny Frankem Malinou, byla první zbraní svého typu. Poprvé byla použita při amerických operacích v severní Africe v roce 1942. Tuto 60mm zbraň bylo kvůli jejím malým rozměrům pohybujícím se okolo 1,5 metru a váze nepřesahující 5,8 kg možno přenášet v ruce, což umožňovalo vojákům velmi snadno za použití raket s kumulativními hlavicemi prorážet pancíře také těžkých obrněných vozidel.
Tento přelomový ničitel tanků se z Afriky brzy přesunul také do Evropy a samozřejmě neušel ani pozornosti učitele historie Carpentera. Ten se proto rozhodl připojit na svou Raketovou Rosie šest vylepšených ručních raketometů verze M9, které byly vyvinuty mezi roky 1944 a 1945. Ty byly schopné pracovat s 60mm protitankovými raketami kumulativního účinku M6A3 HEAT, které dokázaly prorazit pancéře tanků o tloušťce 105-125 mm. Maximální dostřel tohoto ručního raketometu byl 370 m, ale nejvíce účinný byl na vzdálenost pohybující se okolo 150 m.
Každá prázdná bazuka vážila přes 6,5 kg a střela M6A3 okolo 1,6 kg. Letoun L-4 se proto stal poněkud přetíženým, ale ani to nebránilo Carpenterovi, aby se s ním vydal do otevřeného boje. V průběhu bitvy u francouzského Arracourtu v září 1944 byl proto schopen zneškodnit hned několik německých obrněných vozidel a dva německé střední tanky Panther vážící 45 tun. Elektrický odpalovací mechanismus bazuk měl Carpenter připevněný ve svém kokpitu. Byl proto schopen vystřelit každou z raket zvlášť nebo všechny společně v salvě, čímž znásobil sílu jejich účinku vyvinutou proti německému pancíři.
Starší bratr německého tanku Tiger, Panther, byl reakcí na sovětský T-34, který nad nacistické stroje vynikal naftovým motorem, přesnějším kanónem a širšími pásy. Stroj vážící 45 tun byl původně plánován pouze na váhu 30 tun, avšak na žádost Adolfa Hitlera dostal dodatečné pancéřování na přední část věže. Pancíř tanku Panther proto v přední části nakonec dělal 80-110 mm a na bocích a zádi se tloušťka pohybovala mezi 40 a 50 mm. Ani tato síla pancíře však nebyla schopná odolat vylepšené americké bazuce se střelami s kumulativními hlavicemi.
Carpenter a jeho Raketová Rosie ničiteli německých tanků
O majoru Carpenterovi a jeho Raketové Rosie se brzy začalo psát v americkém tisku. Podle informací z dobových periodik Carpenter do konce druhé světové války poškodil několik německých obrněných vozidel a 14 tanků, mezi nimiž měly být také dva těžké německé tanky Tiger I. Tloušťka pancíře věže nacistického tanku Tiger se však pohybovala až okolo 120 mm a tloušťka na zbytku tanku byla okolo 100 mm. Tato čísla proto jasně vypovídají o skutečnosti, že byl Carpenter nejen zkušeným a obratným letcem, ale také se uměl nejspíš výborně strefit přesně do citlivého místa, kde byla střela vypálená z bazuky schopna efektivně prorazit pancíř tanku.
Za své úspěchy byl po skončení války učitel Carpenter povýšen do hodnosti podplukovníka a oceněn několika vyznamenáními, mezi které patřila také Stříbrná hvězda s dubovými listy (the Silver Star with Oak Leaf Cluster) za chrabrost v boji proti nepříteli. Po skončení války však Carpenter onemocněl rakovinou mízních uzlin a z tohoto důvodu byl také nucen opustit svou pozici v americké armádě. Vrátil se však zpátky ke svému původnímu řemeslu, učení historie, kterému se věnoval ještě dalších dvacet let, než v roce 1966 své chorobě nakonec podlehl.
Tagy