Ukradl sněžný křižník admirála Byrda Sovětský svaz?

V roce 1939 vědci a inženýři technologického institutu Armor Institute of Chicago v Chicagu navrhli a vyrobili obrovské vozidlo určené k průzkumu Antarktidy. Institut půjčil stroj za 150 000 dolarů americké vládě pro nadcházející antarktickou výpravu v čele s admirálem Richardem Byrdem.

Velký model sněžného křižníku navržený pro Byrdovu antarktickou expedici představil v Chicagu 14. července 1939 jeho designér Dr. Thomas Poulter. Skutečné vozidlo, připomínající křížence mezi autobusem a tankem, bylo dlouhé 17 metrů a vysoké 6 metrů. Bylo schopné vézt čtyři muže uvnitř a letadlo v závislosti na okolních podmínkách. Vozidlo si vezlo 9 500 kilogramů paliva a čistě teoreticky mělo být schopné ročního provozu bez doplnění pohonných hmot.

Plně naložený antarktický sněžný křižník vážil více než 37 tun a pohyboval se na čtyřech hladkých pneumatikách Goodyear o výšce 3 metry, které byly navrženy tak, aby umožnily vozidlu pohyb nejen sněhem, ale i přes pukliny v ledu. Gigantické vozidlo podstoupilo zkoušky v dunách poblíž Gary v Indianě 26. října 1939 během cesty do bostonského přístavu, odkud pak mělo doplout na palubě lodi pak do jižních polárních oblastí.

Snow Cruiser jel z Chicaga do Bostonu maximální rychlostí 30 mil/h a způsobil na trase zácpu v délce téměř 40 kilometrů, ve které uvázlo 70 000 automobilů v obou směrech. Alespoň si ale užili pohled na majestátní stroj…

V bostonském přístavu bylo vozidlo naloženo na loď North Star, jejíž posádce se podařilo dopravit Snow Cruiser až na antarktický led, ale konstrukce vozidla se ukázala jako vadná, a vozidlo bylo brzy přeměněno na stacionární posádkové kajuty, a již nikdy neopustilo Antarktidu. Jeho osud jako by předurčilo už problematické vylodění, které si můžete prohlédnout na následujícím videu.

Hybridní diesel-elektrické pohonné ústrojí bylo těžce poddimenzováno a hladké pneumatiky navržené pro bažinatý terén nabízely jen velmi malou trakci a zapadaly do sněhu až do hloubky téměř 1 metru. Velké, hladké pneumatiky bez běhounu byly původně navrženy pro pohyb vozidel v bažinách, a to se ukázalo jako zcela odlišné prostředí než sníh.

Posádka připojila dvě rezervní pneumatiky k předním kolům vozidla a namontovala řetězy na zadní kola, ale nebyla schopna překonat nedostatek trakce. Posádka později zjistila, že pneumatiky při jízdě dozadu vytvářely větší trakci. Nejdelší cesta nešťastného obra měřila pouhých 148 km a celou cestu vozidlo couvalo. 24. ledna 1940 se část posádky vrátila do Spojených států, zbytek vědců prováděl seismologické experimenty, měření kosmických paprsků a nabíral vzorky ledu. Sněžný křižník pokrytý sněhem a dřevem se stal pouhým příbytkem. Financování projektu bylo zrušeno zapojením USA do 2. světové války.

V roce 1946 během operace Highjump, vedené opět admirálem Byrdem, byl opuštěný obr nalezen a shledán provozuschopným, stačilo jen dohustit pneumatiky. Nalezen byl i během expedice v roce 1958, když ho již bylo nutné vyprostit ze sněhu buldozerem, v místě, kde byl zabodnut bambusový prut.

Další expedice již po vozidle nenalezly ani stopu. Vznikly spekulace, že opuštěné vozidlo si během zuřící studené války přivlastnil Sovětský svaz.

Je také ale možné, že díky neustálému pohybu sněhu a ledu v oblasti vozidlo kleslo do mořských hlubin, případně že se nachází někde v odtržené části Rossova ledovce.

 

Zdroj: The Atlantic

 

Tagy