Ulrike Meinhofová: Vraždy, atentáty, loupeže. Teror jako prostředek společenské změny. Otazníky nad její sebevraždou trvají dodnes

Ulrike Meinhofová byla členkou nechvalně známé teroristické organizace Frakce Rudé armády. Skupina se dopouštěla pravidelně trestné činnosti související s terorismem, únosy a dalšími zločiny.

Vraždy, atentáty, loupeže, teroristická činnost. To byla aktivita západoněmecké ultralevicové Frakce Rudé armády (do povědomí vstoupila jako Skupina Baader-Meinhofová), jejíž součástí se stala také Ulrike Meinhofová. Ale popořádku. Příběh Meinhofové se skutečně  vymyká běžným standardům, které jsou kladeny na ženy jako ,,ochranitelky" rodinného krbu.

Meinhofová se narodila v roce 1934, když jí bylo 6 let, její otec zemřel na zhoubnou nemoc. Ulričina matka, původní profesí učitelka zemřela na rakovinu v roce 1954. Meinhofová byla dívkou širokých zájmů, zapsala se začátkem 50. let na univerzitu v Marburgu, kde studovala němčinu, sociologii a filozofii.

V roce 1957 přestoupila na univerzitu v Münsteru, kde se seznámila se španělským marxistou Manuelem Manuelem Sacristánem a  následně  vstoupila do Socialistického německého studentského svazu. Odtud to byl již jen krůček krok od vstupu do Komunistické strany Německa, která však byla zakázána. V 27 letech se Ulrike vdala za Klause Rainera Röhla a o rok později se manželům narodila dvojčata. V tomto období ještě nedošlo k myšlenkovému přerodu Meinhofové v radikálku, ale to se mělo již brzy změnit.

V roce 1968 došlo k atentátu na jednoho z vůdčích představitelů studentského levicového hnutí Rudiho Dutschkeho. Ten se nakonec nezdařil, ale Meinhofová k němu zaujala své stanovisko, když v dubnu 1968 napsala, že ,,protest je něco, když říkám, že se mi něco nelíbí. Odboj je pak něco, když se postarám o to, aby se něco, co se mi nelíbí, už neopakovalo." Radikální proměna myšlení pak směřovala další kroky Meinhofové na cestu, která byla lemována převážně zločinem.

V roce 1970 vzniká ultralevicová teroristická Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion - RAF), jež sdružovala podobně naladěné radikály jako Meinhofová. Jejími členy také byli Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Horst Mahler, Irmgard Möllerová a další. Skupina se sama chápala jako jakési novodobé partyzánské či guerillové hnutí, jejíž činy měly své opodstatnění navzdory tomu, že při nich umírali nevinní lidé.

A skupina dala o sobě nekolikrát velmi hlasitě vědět. Jednou z jejích prvních ,,zakladatelských" akcí bylo osvobození levicového radikála Andrease Baadera, který si odpykával trest za žhářský útok. Skupina pečlivě naplánována Baaderovo osvobození, když si Meinhofová pod záminkou rozhovoru s ním vyžádala osobní setkání. To měl proběhnout ve studovně v Německém ústředním institutu pro sociální otázky v Berlíně-Dahlemu. Tam došlo k přestřelce, při byl jeden zaměstnanec institutu zraněn, cíl však skupina splnila  - Baader byl nyní volný. Skupina si osvojila násilí jako základ svého počínání. V tom je utvrdil i výcvik, který ,,novodobí partyzáni" podstoupili u palestinského hnutí Fatah.

Frakce Rudé armády pokračovala ve svých teroristických aktivitách dál, současně se začala smyčka okolo ní utahovat. V letech 1970-1972 RAF provedla několik přepadení bank, následovaly bombové útoky na vybrané cíle, jež představovaly především americké jednotky v Západním Německu, a také příslušníci policie, kterými zvlášť Meinhofová pohrdala. Je jasné, že tato ,,veřejná" aktivita vyvolá zákonitě reakci bezpečnostních složek, která byla vzhledem k činosti RAF skutečně nebývalá. Policie pečlivě zorganizovala své akce, jejímiž výsledky bylo nejprve zatčení Baadera, poté i Meinhofové a Ensslinové.

Teror sice konečně utichl, v RAF však propukly spory ještě před blížícím se soudem o to, kdo skupinu vlastně dál povede, ,,otcové-zakladatelé" RAF se však rozhádali a slovo Meinhofové, už zdaleka nemělo takovou váhu jako předtím. Meinhofovou oddělili od ostatních a ve vězení v Kolíně nad Rýnem zůstala v úplné izolaci. Podařilo se jí však propašovat z něj několik dopisů, v jednom z nich schvaluje likvidaci izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově v roce 1972 palestinskými teroristy. V listopadu 1974 soud vyřkl nemilosrdný ortel: Meinhofová byla odsouzena k 8 letům odnětí svobody, posléze byla přesunuta do věznice Stammheim.

Následný soudní proces ji kladl za vinu 4 vraždy a vícenásobný pokus o ni. Proce ve Stammheimu začal v květnu 1975 a byl velmi mediálně sledovaný. Nicméně Meinhofová se verdiktu již nedočkala. 9. května 1976 byla nalezena oběšená na ručníku v cele. Tak zněla i oficiální verze úmrtí Meinhofové, nicméně tu její rodina a blízké okolí rozporovala, podle nich se stala Meinhofová obětí vraždy. Neslavně skončili i další členové skupiny. 18. října 1977 byli nalezeni ve svých celách mrtví Baader a Ensslinová.

Činnosr RAF pokračovala i bez jejích zakladatelů. Jako jednu z největších akcí můžeme hodnotit přepadení západoněmeckého velvyslanectví ve Stockholmu v dubnu 1975. Členové RAF požadovali propuštění zatčených osob skupiny. 12 hodin trvalo obléhání ambasády a životem za ně zaplastili dva rukojmí a dva únosci. Aktivita následovníků druhé, respektive třetí generace, která se zaměřovala především na páchání atentátů, trvala až do roku 1998, kdy byla rozpuštěna.  

Zdroj: history.com

Tagy