foto: Wikipedia (CC0 1.0)/Klement Gottwald
V souvislosti s připomínkou 72. výročí únorového státního převratu je zajímavé se zmínit o sovětském materiálu, který vznikl po únorovém státním převratu 1948. V něm sovětští soudruzi vzkazovali, že převrat proběhl ,,málo revolučně".
Během 20.-25. února proběhl v Československu státní převrat s prvky puče, po němž následovala likvidace tehdejší omezené demokracie, politických oponentů a budování totalitního státu zcela v režii KSČ. Je jasné, že Sověti si přáli v Československu tak jako ve všech zemích své vlivové sféry nastolení mocenských monopolů komunistických stran.
Během února psal sovětský tisk úplně ve stejných intencích jako československý komunistický tisk, to znamená, že nekomunistické strany chtěli provést puč (ten přitom prováděli prokazatelně komunisté), zvrat lidově-demokratické republiky a návrat ke kapitalismu. Sovětský tisk samozřejmě československé komunisty podporoval.
Už v průběhu únorového převratu si však stěžovali někteří představitelé radikálního křídla KSČ (Václav Kopecký, Julius Ďuriš a další) , že vše probíhá málo revolučně, vše se příliš vleče. Jejich vzorem byla říjnová revoluce v Rusku z roku 1917 a průběh února neodpovídal ,,tradičnímu" revolučnímu chápání nastolení diktatury proletariátu. Podle nich měli komunisté proti ,,reakci" ještě více přitvrdit. S těmito funkcionáři KSČ pak konvenoval sovětský dokument, který vznikl na jaře 1948, a jenž byl pojemnován ,,O některých chybách v činnosti Komunistické strany Československa".
Zatímco se českoslovenští soudruzi opájeli drtivým vítězstvím nad demokraty, v Sovětském svazu vznikal velmi kritický dokument vůči postupu komunistů během únorové vládní krize. Ten jakoby odrážel poněkud pohrdavý postoj Stalina ke KSČ, na níž se díval ,,skrz prsty". Je zajímavé, že sám Stalin hovořil v roce 1946 s představiteli KSČ o pokojné cestě k socialismu (tzv. specifické cestě k socialismu), to znamená bez revolučního násilí a diktatury proletariátu. V roce 1948 už byla tato koncepce v době jugoslávské roztržky a začátkem studené války sovětskou věrchuškou zavržena a KSČ za ní tvrdě kritizována.
Sověti v dokumentu vytýkali československým soudruhům, že se v letech 1945-1948 příliš spoléhali na pokojnou cestu k socialismu, podléhali parlamentním iluzím a přeceňovali parlamentní formy boje místo mobilizace mas. Taková kritika padla již při zasedání Informbyra v roce 1947, kdy sovětský ideolog Andrej Ždanov se mimo jiné pustil do československých komunistů, že stále ,,žvaní" v parlamentu místo důsledné přípravy mimoparlamentních forem boje.
Dokument však nezůstal jen u kritiky mocenských forem boje za cestou za nastolením mocenského monopolu KSČ. Vytýkal komunistům ,,nesprávný" postoj k některým ideologickým východiskům marxismu-leninismu, špatnou kádrovou práci a nebolševické zásady organizační výstavby strany. Celkově pak vyzněl dokument velmi kriticky.
Pro československé soudruhy byl dokument ,,ledovou sprchou" a vůdčí představitelé KSČ jako například Klement Gottwald se báli nejen z těchto důvodů do Moskvy napříště jezdit, a ,,první dělnický" prezident raději za sebe do Sovětského svazu posílal svého zetě Alexeje Čepičku, budoucího ministra spravedlnosti a obrany.
Tagy