foto: flickr.com (CC BY 2.0)
25. únor 1948 znamenal konec tehdejší omezené demokracie. K moci nastoupili komunisté, přičemž jim to měl umožnit právě prezident Edvard Beneš. Realita je však jiná.
Před 70 lety nastoupili k moci komunisté, přičemž je stále přetřásána role Edvarda Beneše v únorové vládní krizi. Mnozí historikové, novináři a další mu vyčítají, že to byl právě on, kdo umožnil komunistický převrat. Skutečnost je však poněkud jiná.
Role Edvarda Beneše v únorové krizi nebyla zdaleka rozhodující. Komunisté už měli v držení klíčové mocenské pozice, aby mohly úspěšný převrat provést i bez ohledu na prezidenta Beneše. Je především vina nekomunistických stran, že před únorem 1948 a během vládní krize zcela vyklidily pole. Především svým hloupým rozhodnutím podat demisi, aniž by si zajistily hlasy sociálních demokratů. 20. února 1948 tak podalo 12 nekomunistických ministrů z 26 členů vlády, tedy polovina, takže Beneš nemohl rozpustit vládu a vypsat nové volby, v nichž měli být komunisté oslabeni.
psali jsme: Jak jde dohromady komunismus a demokracie? Soudružka Semelová ráda vysvětlí
Tehdejší premiér Klement Gottwald tak přišel o den později s komunistickým řešením vládní krize: vládu pouze doplnit, a to lidmi, které si sám vybere ze spolehlivých kolaborantů z nekomunistických stran, a které nebude v žádném případě konzultovat s jejich vedením, která se velmi rychle začala rozkládat. Beneš tak byl vmanévrován do situace, kdy mohl buď demise přijmout, a tím umožnit pokračování Gottwaldovy vlády již bez ministrů z demokratických stran, nebo demise nepřijmout a čelit masovému zatýkání komunistických odpůrců, výhrůžkám občanskou válkou a ,,hněvu ulice", podporovaného KSČ. Nejednou si Beneš postěžoval svému osobnímu tajemníkovi Eduardu Táborskému, že nekomunistické strany zklamaly, protože jej do této situace vmanévrovaly, a on nemohl v podstatě nic dělat.
Málokdo si navíc dokáže představit, pod jakým byl Beneš tlakem, kdy mu dělnické delegace do očí říkaly, aby komunistickému nátlaku ustoupil, když si to přece přeje ,,lid". Nekomunistické strany přenesly veškerou tíhu rozhodování na prezidenta a samy zvolily vyčkávací taktiku tak, jak na to byly z první republiky při vládních krizích zvyklé. Tím však přenechaly pole komunistům, kteří prakticky ihned od podání demise 12 ministrů svolávali masové demonstrace, tvořili akční výbory, které iniciativně (a protiprávně) dělaly čistky ve všech úřadech, a vytvářeli na Beneše soustavný tlak, aby demise přijal.
psali jsme: Dědictví Velké říjnové socialistické revoluce? Potoky krve a miliony mrtvých
Nekomunistické strany tak v únoru fatálně selhaly. Svůj boj sice objektivně nemohly vyhrát, protože k tomu neměly prostředky, ale nemusely prohrát tak ostudně. Beneš tak reálně nemohl nic proti komunistům podniknout, protože mohl buď demise přijmout, či nikoliv. A i kdyby demise nepřijal, tak by to na faktickém stavu nic neměnilo. Komunisté totiž už moc pevně drželi ve svých rukou a demise by přece přijal ,,pracující lid", který definitivně v únoru 1948 skoncoval s ,,podvratnými silami".
Nepřehlédněte na Security magazínu: Defence - tanky, lodě, letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více
Tagy