Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Edvard Beneš s československými příslušníky RAF po jejich návratu ze Středního východu, cca 1943
Edvard Beneš, velký politik a státník, se stal po Mnichovu 1938 terčem útoků především autorů druhorepublikové publicistiky. To si jistě Beneš nezasloužil. Ještě dodnes však přežívá mýtus o tom, jak ,,pláchl" zbaběle z republiky. Jak to bylo doopravdy?
Jak známo, Mnichovská zrada ze září 1938, kdy nás Velká Británie a Francie předhodily Adolfu Hitlerovi v naivní snaze zabránit válce, zanechala na československém národů trvalé stopy. Pozornost byla soustředěna také na prezidenta Edvarda Beneše, který stál v září 1938 před mimořádně obtížnou volbou. Buď přijmout Mnichovský diktát, nebo jej odmítnout, a tím se vystavit téměř jisté válce s mocnějším sousedem, kterou bychom však bez spojenců prohráli, nicméně byla by to čestná prohra. Beneš volil tak, jak volil a nejde mu jeho rozhodnutí po více než 80 letech zazlívat.
Jeho rozhodnutí nemohly změnit ani porady vzešlé z iniciativy národněsocialialistického předsedy P. Zenkla z 2. 10. 1938. Do historie vstoupily jako tzv. Zenklův puč. Za účasti V. Patejdla, E. Moravce (symbol pozdější kolaborace), komunistických poslanců Gottwalda a Kopeckého a dalších bylo uvažováno o instalaci takové vlády, která by změnila Benešovo stanovisko, a to i cestou státního převratu.
Benešovi odpůrci, tehdejší, ale i současní, mu však zazlívají to, že těsně po Mnichovu nezůstal s národem v jeho těžkých chvílích, a místo toho odjel do londýnského exilu, kde začal spřádat plány na obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Jaké měl však Beneš reálné možnosti? Druhorepublikový režim byl svým založením autoritářský a blížil se v některých ohledech již totalitě, ať hovoříme o politickém systému, kde existovaly pouze dvě strany - Národní strana práce a Strana národní jednoty, či o protižidovských opatřeních. Jeho zahraniční politika byla svázána již s německou díky ministrovi zahraničí Františkovi Chvalkovskému.
Druhorepublikový režim pak jasně vytyčil nepřátele: na seznamu figuroval kromě Karla Čapka také Edvard Beneš. Dobovým heslem se tak stalo ,,odbenešit", což vyjadřovalo jasně negaci jeho politiky i celého prvorepublikového politického systému, který v roce 1938 podle druhorepublikových ideologů fatálně selhal na celé čáře.
Zadruhé Hitler při jednom ze svých plamenných projevů prohlásil, že si ,,sám Beneše oběsí". Jeho nenávist ke druhému československému prezidentovi byla až fanatická. Právě on měl stát za nepředstavitelným ,,útlakem" sudetským Němců a udělal z Československa ,,vlajkovou loď bolševismu v Evropě". Je jasné, že v takové situaci Beneš nemohl v Československu zůstat, protože jednak by neexistovaly předpoklady k jeho další práci, jednak mu šlo o život, protože zanedlouho byla ,,dočasná" republika nahrazena Protektorátem Čechy a Morava a nastala šestiletá perzekuce českého národa.
Takže není pravda, abychom si odpověděli na otázku v nadpisu, že by Beneš snad ,,zbaběle" utekl z vlasti, ale donutily ho k tomu objektivní okolnosti, to je zřejmé. Beneš byl naopak člověkem, který toho pro obnovu Československa v roce 1945 udělal skutečně mnoho. A na to nesmíme zapomínat.
Zdroj: Zbyněk Zeman: Edvard Beneš, politický životopis