_in_a_South_Pacific_port_on_17_June_1944.jpeg)
Autor: wikipedia, public domain|Popisek: Eskortní letadlová loď převáží Avengery a drony TDR-1, 1944
Americké námořnictvo vstupovalo koncem roku 1941 do druhé světové války s pomalými a neohrabanými torpédovými bombardéry Douglas TBD Devastator. Roli střemhlavých (a průzkumných) bombardérů pak plnily stroje Vought SB2U Vindicator a výkonnější Douglas SBD Dauntless. Ruku v ruce s vědomím, že nepříliš výkonná letecká torpéda nutí pomalé Devastatory k velmi nebezpečné taktice značného přiblížení se k cíli, měla-li existovat naděje na zásah, byla hledána řešení: konvenční ve vývoji výkonnějších letounů. A méně konvenční: zrodily se první útočné drony a byly skutečně nasazeny.
Vývoj dálkově ovládaného letounu inicioval poručík-komandér Fahrney již v roce 1936. Přednost však dostaly jiné vývojové projekty a teprve s možností uplatnit pokročilé technologie jako byl radarový výškoměr nebo televize začalo být zřejmé, že útočný dron může uspět a může vyřešit zřejmý problém soudobých konvenčních torpédových bombardérů. S podporou admirála Kinga vznikl prototyp, který byl v dubnu roku 1942 vyzkoušen při cvičném útoku proti námořnímu cíli. Výsledek byl uspokojivý a společnost Interstate Aircraft dostala objednávku na dva další prototypy a sérii 100 kusů letounu označeného jako TDR-1.
Šlo o velmi levné letadlo jednoduché konstrukce poháněné dvěma motory Lycoming O-435-2 o výkonu 160 kW (každý). Ty dávaly letounu nejvyšší rychlost 230 km/h. Dolet 684 km se nezdá pro námořní operace dostatečný, ledaže by se drony neměly po splnění úkolu vracet na základnu.
Ovládané byly zpravidla z paluby výkonného torpédového bombardovacího Grummanu TBF-1 Avenger, přičemž operátor mohl ovládat až čtyři drony současně. Za tím účelem byl Avenger vybaven radarem AN/APS-2, který využívaly například námořní vzducholodě při pátrání po vynořených ponorkách. Pro útočnou fázi letu byl dron vybaven kamerou RCA BLOCK TV, pomocí níž sledoval operátor v Avengeru cíl a dron naváděl.
Námořnictvo přidělilo projektu kódové označení operace Option a v jeho rámci mělo být ustaveno původně 18 perutí útočných dronů vyzbrojených 162 Avengery a 1000 drony. Výroba však narážela na potíže a zdržení a objednávka byla redukována postupně na asi 300 kusů, a perutí mělo být šest (9 Avengerů a 54 dronů v každé). S jejich nasazením se počítalo od poloviny roku 1944.
Tou dobou však vzdušnému prostoru nad Pacifikem vládly právě Avengery, pokročilé verze Dauntlessů a Helldivery kryté a podporované stíhacími Hellcaty a Corsairy, efektivita amerického námořního letectva byla mimo představivost z roku 1936 nebo 1942, a jeho účinek na materiální i morální síly nepřítele byl drtivý. Všeho byl dostatek - vycvičených pilotů, výkonných letounů. Drony s výše popsaným výkonem by těžko znamenaly přínos. Produkce dronů byla zastavena po 189. vyrobeném exempláři. Jeden vyzkoušela také armáda.
Ve finále byla tedy drony vyzbrojena jediná peruť označená jako Special Task Air Group 1 (STAG-1), a byla operačně nasazena od 27. září 1944 do 27. října 1944 proti izolované japonské námořní základně Rabaul, která se tak stala jakýmsi testovacím prostorem amerického námořnictva. Drony mohly nést buď letecké torpédo nebo 910kg pumu. Při útocích bylo nasazeno 46 dronů - převážně v roli sebevražedných prostředků, jež operátoři navedli přímo do cíle. A dosáhly skvělé výsledku 29 zasažených cílů. Při útocích nebyl ztracen žádný z Avengerů - ale to lze snadno vysvětlit situací, v níž se druhdy mocná japonská základna touto dobou nacházela. Program byl přes dobré výsledky ukončen - čas pro tuto technologii teprve přijde. Po válce pak některé drony námořnictvo prodalo civilistům, kteří je po konverzi používali jako sportovní letadla.