Úspěšný experimentální křižník Júbari poslednímu torpédu neunikl

Japonské těžké křižníky z 20. a 30. let 20. století patřily v době druhé světové války k nejlepším lodím ve své kategorii. Byly silně vyzbrojené, odolné, a pro roli doprovodných plavidel těžších jednotek nebo jádra operačních svazů při dílčích operacích byly bezmála ideální. Zdařilé konstrukce nejen jejich, ale také moderních lehkých křižníků třídy Agano nebo torpédoborců třídy Fubuki byly postavené na zkušenostech s jinou lodí - později nenápadným lehkým křižníkem Júbari, který ovšem v době svého vzniku možná působil dojmem, jaký na nás dnes dělají různé "neviditelné" nebo vícetrupé válečné lodi "budoucnosti". Júbari již v roce 1925 pozlobil Američany u Havaje. Vybojoval jedinou bitvu s čínskými hladinovými plavidly. U ostrova Savo přispěl k potopení těžkého křižníku Vincennes. A během své služby se úspěšně vyhýbal bombám i torpédům - až na to poslední.

Stavba experimentálního lehkého křižníku Júbari byla objednána v roce 1921 v Námořním arzenálu v Sasebu v prefektuře Nagasaki. Trvalo čtyři roky, než bylo možné z rozpočtu uvolnit potřebné finance. Ty totiž velkém polykal vyvíjející se program, podle něhož mělo Japonské císařské námořnictvo opírat svou sílu o 12 - 16 moderních těžkých lodí, osm bitevních lodí a čtyři až osm bitevních křižníků. Z toho nakonec nezůstane z finančních důvodů a především vlivem Washingtonské námořní dohody z roku 1922 kámen na kameni. Dokončeny budou jen moderní bitevní lodě třídy Nagato, bitevní křižníky Amagi a Akagi budou přestavěny na letadlové lodě, a rozestavěné bitevní lodě třídy Tosa měly být sešrotovány. Ve službě zůstanou modernizované lodě starších konstrukcí. Zemětřesení z roku 1923, které poškodilo Amagi natolik, že musela do šrotu, vedlo k přestavbě bitevní lodě Kaga třídy Tosa na letadlovou. A jedinými těžkými loděmi, které v následujících letech v Japonsku vstoupí do služby, kromě letadlových, budou bitevní lodě třídy Jamato.

Ale zpět ke křižníku Júbari pojmenovaném po řece na ostrově Hokkaidó. Loď byla projektována jako experimentální průzkumný křižník, který by s výrazně menším výtlakem měl stejné schopnosti jako souběžně stavěné lehké křižníky třídy Sendai klasické konstrukce. To byly lodě s plným výtlakem přesahujícím 5500 tun, se stroji o celkovém výkonu 90 tisíc koní, posádkou 440 mužů a nesoucí sedm děl ráže 140 mm, šestnáct 610mm torpédometů a námořní miny. Júbari měl dosahovat výtlaku nejvýše 3141 tun, díky konstrukci trupu a nižší hmotnosti měl dosahovat srovnatelné rychlosti 35 uzlů se stroji s výkonem 57740 koní. Posádku tvořilo 328 mužů. Jednou ze zaplacených cen byla přecejen o něco slabší výzbroj: šest děl hlavní ráže a čtyři torpédomety.

K úspoře hmotnosti přispělo využití pancéřových desek přímo v konstrukci hlavních prvků trupu. Na první pohled upoutala konstrukce nástaveb, jediný komín, který umožnil snížit délku lodi (o dvacet metrů oproti lodím třídy Sendai) a hlavní výzbroj soustředěná do tří dvoudělových věží. Loď byla spuštěna na vodu v březnu 1923, necelý rok po zahájení stavby v červnu předchozího roku. A 23. července vstupuje do služby. Jejím prvním velitelem je jmenován třicetiletý kapitán Masao Sugiura. V září 1923 je loď nasazena při likvidaci následků zmíněného zemětřesení a převáží obyvatele Šinagawy, kteří přišli o přístřeší, do jiných oblastí.

V říjnu pak na její palubě vykonává okružní plavbu korunní princ Hirohito. Loď prochází různými zátěžovými zkouškami. Při rychlostním testu nevydrží pravoboční turbína a při následných opravách je také zvýšen komín. Následují zkoušky při dlouhých plavbách s doplňováním paliva na moři a v dubnu 1925 se "účastní" velkého amerického námořního cvičení v Havajských vodách, když z povzdálí sleduje "Modré loďstvo" a ani torpédoborce si na rychlého "protivníka" nepřijdou. Jde nicméně svého druhu sice o skvělou, ale labutí píseň průzkumu prováděného hladinovými jednotkami - hlavní roli budou hrát letouny letadlových lodí, pozemních základen, létající čluny, a katapultované hydroplány.

A v tomto šéfkonstruktér křižníku Júbari, kapitán Juzuru Hiraga, autor mnoha úspěšných projektů, nevědomky pro budoucnost možnosti lodi zásadně omezil - krátký trup nedovolil instalaci katapultu a loď projektovaná jako průzkumný křižník tak byla v důsledku v nové době pro svůj původní úkol hůře disponovaná než tradiční konstrukce.

Křižník působil podle japonské koncepce jako vlajková loď eskader torpédoborců (suirai sentai). První střet s nepřítelem si připsal 8. února 1932, když spolu s křižníkem Tacuta a osmi torpédoborci z bezprostřední blízkosti bombardoval čínská postavení u Šanghaje. Ve 30. letech projde loď několika úpravami, po nichž již nadále neponese námořní miny a bude posílena protiletadlová výzbroj. A 14. září 1937 se účastní patrně jediného střetu hladinových plavidel mezi s čínským námořnictvem, které pro Japonce není žádným soupeřem - v ústí Perlové řeky se spolu se dvěma torpédoborci utká s čínským chráněným křižníkem Čao Ho a šalupou Hai Čou. Obě čínské lodě jsou poškozeny, ale podaří se jim ustoupit z boje proti proudu řeky. Čao Ho přitom však najede na mělčinu.

Do druhé světové války vstupuje Júbari v roli vlajkové lodi torpédové eskadry 6 kontradmirála Kadžioky a účastní se v prosinci 1941 obou operací proti americké základně na ostrově Wake. Později křižník v čele své eskadry podporuje dobytí Rabaulu a Nového Irska. Během bitvy v Korálovém moři svede bitvu s americkým palubním letectvem. Utrpí škody především postřelováním stíhačkami Wildcat, ale šťastně se vyhne 67 bombám a 12 torpédům.

Po opravě pokračuje ve službě v oblasti Šalamounových ostrovů, nově v čele 2. torpédové eskadry. Přichází z japonského pohledu tragicky nevyužitá šance - bitva u ostrova Savo, během níž Júbari děly poškodí torpédoborec Ralph Talbot a je mu také připsáno potopení těžkého křižníku Vincennes zasaženého torpédy. Júbari bitvu přečká beze škod. Později se podílí mj. na operacích "Tokijského expresu", tedy nočním přivážení posil a zásob rychlými hladinovými loděmi na Guadalcanal a doprovází konvoje. Po opravách v Jokosuce na začátku roku 1943 se účastní obranných bojů na Nové Georgii a v červenci je poškozen leteckou minou. Opravy na základně Kure trvají do října, ale již v listopadu je mezi Rabaulem a Novou Británií poškozen během několika útoků amerických B-24 a Catalin a musí zpět do Japonska.

Po návratu do služby působí Júbari jako vlajková loď torpédové eskadry č. 3 kontradmirála Ko Nakagawy, bývalého velitele bitevní lodi Hjúga. Přiváží posily na Saipan a koncem dubna 1944 také na Palauské souostroví. Tam svede 27. dubna souboj s ponorkou SS-242 Bluegill. Lehkému a obratnému křižníku se podaří vyhnout se pěti torpédům, ale jedno přecejen zasáhne pravobok. Stroje se zastaví, do podpalubí proniká množství vody a po neúspěšných pokusech o záchranu a přesunu kontradmirála na torpédoborec Juzuki se Júbari potápí.

Konstrukce křižníku se osvědčila a nová silueta se stala pro moderní japonské lodě charakteristickou. Juzuru Hiraga bude později povýšen do hodností kontadmirála a viceadmirála a podepíše se kromě dalších pod projekty křižníků tříd Furutaka, Aoba a Mjókó, a torpédoborců třídy Fubuki. Snaha dosahovat srovnatelných výkonů relativně menšími loděmi měla své hranice. Ty japonské námořnictvo poznalo při katastrofě torpédovky Tomozuru, která se během zkoušek na moři převrátila a potopila. Hiraga čelil obvinění, které prokázalo, že malou loď ve snaze učinit ji srovnatelně silnou s většími torpédoborci přetížil. Přes pošramocenou pověst byl ovšem jmenován do konstrukčního týmu při práci na projektu lodí třídy Jamato.

Zdroje: combinedfleet.com; Bawal, Titans of the Rising Sun

Tagy