Útočící Rusy zpomaluje, zastavuje a deptá bahno. Napoleonovy plány ale nekřížilo

14. 03. 202216:00

Útočící Rusy zpomaluje, zastavuje a deptá bahno. Napoleonovy plány ale nekřížilo

foto: Albrech Adam (1786-1862), Wikimedia Commons, volné dílo/Napoleon sleduje požár Mosvky

Situaci útočící ruské armády na Ukrajině komplikuje kromě mnoha dalších faktorů také počasí a jarní (a podzimní) jev zvaný rasputica: rozbahněný terén i cesty zpomalují a mnohdy znemožňují pohyb vozidel, pásová vozidla nevyjímaje. Nad rámec zjevné nepřipravenosti, nevybavenosti, nekompetentnosti arogantního útočníka tím více vázne zásobování a morálka jednotek se dál propadá. Jen houšť. Nejde o jev a situaci ani nečekané ani nové, a armády se s nimi musely na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku vyrovnávat i v minulosti. Zásadním způsobem podzimní bahnivé počasí zasáhlo do Hitlerových plánů a přispělo k záchraně Moskvy v roce 1941. My se ovšem nyní budeme věnovat tématu z obecného hlediska poněkud méně zásadnímu, leč zajímavému. Novinové titulky daly v uplynulém týdnu do spojitosti bahno, rasputici a ruské tažení Napoleonovo v roce 1812.

"Na rasputicu doplatila i Napoleonova armáda při ústupu z Ruska v roce 1812. Bahno tehdy natolik zpomalilo jejich postup, že je v nehostinném kraji zastihla krutá zima," napsal například iDnes. Česká Wikipedie pod heslem Rasputica píše: "Během invaze Napoleona do Ruska v roce 1812 znamenala rasputica pro francouzskou armádu překážku v jejím rychlejším pohybu a značné zpoždění v dosažení Moskvy, což se ukázalo mít fatální následky především při návratu (resp. ústupu) Francouzů zpět." Stejně jako anglická verze přitom odkazuje jednak na článek Roberta Burnhama na napoleon-series.org a na pasáž z Historie francouzského konzulátu a císařství za Napoleona od Adolpha Thiersa. Anglická verze se ovšem omezuje na sdělení, že "Během francouzské invaze do Ruska v roce 1812 bylo pro Napoleona bahno velkou překážkou," a je prostá kreativní formulace o "fatálních následcích", ani netvrdí, že by vedlo k "značnému zpoždění v dosažení Moskvy."

Předně tedy dosažení Moskvy. Není vzácné setkat se v obecných vyjádřeních s dojmem, že Napoleonovo tažení bylo neúspěšné kvůli zimě, a samozřejmě podobně jako Hitlerovo, protože "Napoleon byl Hitler 19. století." Ve skutečnosti Napoleon sice zahajoval své tažení v červnu prakticky ve stejném čase jako Hitler (Barbarossa zahájena 22. června, Napoleonova armáda překročila Němen 24. června), ale z řady důvodů Napoleon vstoupil do Moskvy již 14. září, tedy dlouho před tím, než začala zima; zatímco Hitlerově armádě se to nikdy nepodařilo a napřed podzimní bahno a následně tuhá zima ji zastihly před městem. Mezi těmi důvody je na prvním místě definovaný a jediný cíl, který Napoleon sledoval, aniž by tříštil své hlavní síly a nechal se zdržovat sekundárními směry svého tažení. Tím cílem přitom nebyla Moskva, ale v duchu tzv. strategie generální bitvy hlavní ruská armáda.

Napoleon nepřišel do Ruska dobývat území a neměl v plánu pochodovat hluboko na jeho teritorium. Přišel zničit jeho hlavní armádu a diktovat podmínky míru. Silou obnovit stav platný od roku 1807 a ruské porážky u Friedlandu (a také Slavkova) a přinutit Rusko dodržovat kontinentální blokádu Velké Británie. Ruská armáda ovšem, zprvu pod velením Barcalye de Tolly, a po bitvě u Smolenska pod generálem Kutuzovem před silnějším a pro pravidelné střetnutí lépe disponovaným protivníkem ustupovala a generální bitvě se racionálně vyhýbala. Velkou a ve svém výsledku tragickou výjimkou je bitva u Borodina či u Moskvy, v níž se z důvodů jakési symbolické nezbytnosti a spíše proti své vůli Kutuzov Napoleonovi postavil. Nebudeme se zde zabývat detaily, a omezíme se na konstatování, že v absolutních číslech ztrát obou stran šlo o nejkrvavější bitvu napoleonských válek vedenou z francouzské strany velmi přímočarým způsobem, který beztak již významně oslabené Napoleonovy síly dále omezil. V bitvě francouzský císař zvítězil, nic však nezískal, Rusové bojiště vyklidili a zůstali bojeschopní.

A teprve s obsazením Moskvy začíná Napoleonova tragédie. Dál za Kutuzovem postupovat nehodlá. Již v Moskvě má po odečtení ztrát od Borodina přibližně jen 100 tisíc mužů a s minimem jezdectva (které vlivem podmínek pochodu k Moskvě přišlo o většinu koní). Další protažení své komunikační linie si nemůže dovolit. A z obtížně vysvětlitelných důvodů a navzdory varováním ze svého okolí, především od svého pobočníka, nejvyššího podkoního a bývalého vyslance v Petrohradu hraběte Caulaincourta, mění v tuto chvíli cíl svého tažení. Na ruskou armádu nedosáhne, věří, nebo předstírá, že věří, že obsazením Moskvy dosáhl významného úspěchu, a že z Petrohradu přijde od zdrceného cara Alexandra nabídka příměří a jednání o mírové smlouvě. Namísto toho, aby svou komunikační linii co nejrychleji zkrátil a ustoupil ke Smolensku, zůstává déle než měsíc v Moskvě v marné naději, že si car všimne, že prohrál válku.

A právě tento ztracený čas, nikoli rasputica, bahno a bažiny jdou důvodem, proč pak zbytky Grande Armée ustupují a postupně zanikají v ruské zimě. Přičemž ani zima samotná nebyla jediným nebo rozhodujícím faktorem, ale spíše okolností, která umocnila důsledky velmi špatné situace, do níž Kutuzov Napoleonovu armádu vtáhl.

Francouzi začali odcházet z Moskvy 19. října. A nechtějí pochodovat vyjedenou a vypleněnou cestou, po které přišli. Míří jihovýchodně, ale u Malojaroslavce je Kutuzov 24. října při srovnatelných ztrátách odrazí zpět na původní smolenskou silnici. Problémem Napoleonovy armády není bahno a pomalost pochodu, ale zoufalý nedostatek proviantu. Ostatně zima naplno udeří již 7. listopadu. Jakkoli jsou ruské cesty a silnice v nesrovnatelně horším stavu, než na co je francouzská armáda zvyklá z Evropy, pochodové etapy jsou dlouhé, armáda je schopna pohybovat se rychle, a to tak rychle, že je třeba její rychlost omezovat! Proč?

Předně si řekněme pár slov k počasí na přelomu října a listopadu 1812. Hrabě Caulaincourt 31. října ve Vjazmě, tedy vzdušnou čarou 220 km od Moskvy a 140 km od Malojaroslavce, píše: "Bylo krásně. (Napoleon) stále opakoval: 'ruské podzimy jsou jako ty ve Fontainebleau' (...) 'bylo počasí jako na Sv. Huberta ve Fontainebleau a pohádky o ruské zimě měly děsit jen malé děti'..." Tedy krásný podzim. Žádná nepřekonatelná slota, která by znamenala, že se armáda po kolena brodí bahnem a postupuje jen s největšími potížemi.

A 3. listopadu: "...nedostatek proviantu a absence rozkazu si jej opatřit vedly k dezorganizaci útvarů, nevyhnutelnému důsledku rychlosti pochodu. Bylo třeba omezit denní etapy na 3-4 míle (tj. 12-16 km; jde o lieue kilométrique, v níž mj. fr. armáda měřila své pochody, 4 km jedna), abychom mohli ujít stejnou vzdálenost při hledání potravy podél cesty..." Tedy 3. listopadu píše Napoleonův pobočník o tom, že bylo třeba omezit rychlost pochodů armády a implicitně říká, že voják ušel denně 24-36 km. Nepřekonatelným bahnem asi ne.

A 7. listopadu pak přichází ona zima, která zásadním způsobem přispěje k faktickému konci tažení a předznamená Napoleonův pád. Tedy čtyři dny poté, kdy Caulaincourt píše o omezení denních etap v důsledku nedostatku dostupnosti proviantu a týden poté, kdy se Napoleon rozplývá nad krásným ruským podzimem. Kde zde kdo vidí prostor pro "zpomalení postupu" bahnem, v jehož důsledku by Francouze měla zima zastihnout, je záhadou.

Na Wikipedii odkazovaný článek z napoleon-series.org i pasáž z Thierse jsou v tomto ohledu dezinterpretovány. Thiers explicitně uvádí: "Počasí, ačkoli bylo stále velmi chladné, se náhle stalo méně krutým než dříve, ale tato změna nijak utrpení armády nezmírnila, protože vlhkost, která vystřídala sníh a led, způsobila, že zima byla ještě pronikavější, a bylo téměř nemožné táhnout děla napůl zmrzlým blátem." Je však potřeba se podívat, kdy k tomu mělo dojít: 20. listopadu. Dva týdny poté, kdy teplota stabilně klesla pod nulu a týden před přechodem Bereziny. A kde: Napoleon se tou dobou pohyboval mezi Oršou a Bobrem, daleko za Smolenskem. Jde o několikadenní epizodu, kterou při nejlepší vůli nelze vysvětlovat, proč jeho armáda ustupovala z Ruska pozdě a proč ji zasáhla krutá zima. O epizodu, která dále zhoršila podmínky ústupu. Ovšem ústupu, o jehož výsledku bylo rozhodnuto dávno předtím.

Napoleon pro své ruské tažení shromáždil do té doby nevídanou sílu a prostředky. Sám se právem těšil pověsti zcela mimořádného vojevůdcovského talentu. A kombinace těchto dvou výchozích předpokladů vedla paradoxně ke zcela mimořádné vojenské katastrofě, kdy byla v řádu několika měsíců síla Grande Armée zlomena, resp. "se zlomila", a v důsledku dalšího vývoje pak Napoleon přišel o svou moc a vládu i ve Francii. Nedokázal včas správně vyhodnotit situaci (myšleno v úvodu tažení a nejpozději u Smolenska v polovině srpna), nedbal četných varování o specifických podmínkách a možnostech vedení války v Rusku, nedosáhl stanoveného cíle a namísto něj podlehl falešnému dojmu úspěchu v Moskvě. Přitom měl zkušenost, že ani Rakušané nekapitulovali po obsazení Vídně, nebo Prusové po obsazení Berlína. Proč by měli Rusové kapitulovat po ztrátě Moskvy, o níž dobře věděli, že je jen dočasná. Svou armádu nepřipravil, a objektivně ani nemohl připravit na velmi obtížné podmínky a délku tažení, které nebylo v plánu. V tom snad nějaké náznaky paralely k dnešní situaci ruských útočníků na Ukrajině hledat lze. Určitě však ne kvůli bahnu a rasputici.

Zdroj: Coppens, L’Aveuglement de Napoléon; Thiers, Burnham; Wikipedia; iDnes