foto: Wikimedia Commons, Public domain/StuG III Ausf.F/8 ve Finsku
Je-li řeč o německých obrněných vozidlech druhé světové války, staví se do popředí těžké tanky Tiger, střední tanky Panther, těžké Elefanty, Jagdtigery, případně Panzer IV jako hlavní typ Panzerwaffe. Hlavní roli přitom hrálo nenápadné samohybné dělo.
Jedno německé obrněné vozidlo všechny své populárnější spolubojovníky překonává svou racionální cenou, jednoduchostí konstrukce, efektivitou i rozšířením: útočné dělo na podvozku tanku Panzer III, Sturmgeschütz III, SdKfz 142. K jejich nižší popularitě zřejmě přispívá také to, že byly formálně součástí výzbroje nikoli tankového vojska, ale dělostřelectva. Ač se generální inspektor tankových vojsk Guderian snažil o jejich podřízení tankovému vojsku, protože mu byly po všech stránkách vlastně mnohem bližší.
StuG III: v jednoduchosti je efektivita
StuG III byl nejvyráběnějším z německých obrněných vozidel. A ač šlo původně o boční větev vývoje tanku Panzer III určenou čistě k podpoře pěchoty, stal se patrně nejdůležitějším obrněným vozidlem Wehrmachtu vůbec. A jakmile dostal výkonný protitankový kanón, mohl se směle postavit i nejmodernějším tankům protivníka. Na východě, na západě, i v Africe. U svých osádek byl velmi oblíbený, protože kromě slušné odolnosti čelního pancíře nabízel především nízkou siluetu, která přispívala k bezpečnosti. A jednoduchost údržby zase přispívala k tomu, že mohl být nasazován v dostatečných počtech, podporoval účinně svou značnou palebnou silou akce pěchoty, která v něm získala velmi účinný prostředek pro boj proti obrněným či opevněným cílům.
Vývoj útočného děla začal v roce 1936. Původním zadáním bylo vytvořit vozidlo, které bude schopné účinně a přímo podporovat pěchotu v boji především proti kulometným postavením, a to na relativně krátkou vzdálenost do 4 km. Tím byl také definován požadavek na hlavní výzbroj prvních verzí vozidla: 75mm kanón s krátkou hlavní, jakou byly vyzbrojeny také první verze tanků Panzer IV. Dělo bylo schopné vést i nepřímou palbu na vzdálenost 6 km, a ve své době mělo i dostatečnou průraznost proti většině běžných typů tanků na vzdálenost do 500 m. Původní koncept nepočítal se střechou, ale střešní pláty byly přidány s ohledem na ochranu osádky proti střepinám.
První sériová verze byla postavena na podvozku tanku Panzer III varianty F. Hlavní zbraní byl 7,5 cm Kanone L/24 od společnosti Krupp určený především k vystřelování tříštivé protitankové munice a schopný na kratší vzdálenosti ničit betonové bunkry, a mohl střílet i průrazné, protipěchotní nebo standardní tříštivé granáty. Protože mělo vozidlo operovat v těsném svazku s pěchotou, neneslo původně protipěchotní kulomet k vlastní obraně. Verze vyzbrojené krátkým kanónem, nesly označení A až E, lišily se od sebe minimálně, a první byly nasazeny během bitvy o Francii. Verze E vyráběná do dubna 1942 již dostala na pravé zadní straně lafetovaný kulomet MG 34.
Dokonalost přinesly 75mm kanóny s dlouhou hlavní
Potřeba postavit se odolným a výkonným tankům T-34 na východní frontě vedla k osazení útočných děl výkonným protitankovým kanónem (7.5 cm StuK 40 L/43) s vysokou úsťovou rychlostí projektilu. Verze označená F byla vyráběna od března 1942, a díky své zbrani byla schopna ničit moderní sovětské tanky na vzdálenost 500 m. A zároveň s tím se také posunula role StuG III od prostředku palebné podpory pěchoty více do role stíhače tanků. Následující verze F/8 dostala kromě zesíleného zadního pancíře také ještě výkonnější kanón: 7.5 cm StuK 40 L/48.
Finální a současně nejpočetnější variantou byla verze G vyráběná od prosince 1942 do konce války. Těchto útočných děl vzniklo na 8400, což je počet odpovídající celkovému počtu kusů tanku Panzer IV všech verzí, a dalších 1140 kusů útočných děl označených jako Sturmgeschütz IV vzniklo s využitím stejné nástavby na podvozku těchto tanků, což si vynutily těžké nálety na německá průmyslová centra a výpadky ve výrobě. Protože šlo o nejrozšířenější německé obrněné vozidlo, objevovalo se jako kořistní i ve výzbroji protivníků. Sověti si část vozidel osadili vlastním kanónem ráže 76,2 mm a označili je jako SU-76i a nasadili jich přes dvě stovky.
Sturmartillerie Abteilung: 18 vozidel
Oddíl útočných děl (Sturmartillerie Abteilung) se skládal ze štábu a tří baterií po šesti vozidlech (tři čety po dvou), a byl k dispozici vyššímu velení k nasazení podle potřeby. Vozidlo nemělo být nasazováno ve městech nebo k nočnímu boji; jejich výhoda nízké siluety současně znamenala výrazně menší situační povědomí, přičemž musela spoléhat na vlastní pěchotu. Nejlepších výsledků StuG III dosahovaly při překvapivých palebných přepadech z předem zvolených a maskovaných pozic, přičemž bylo důležité mít připravené ústupové cesty. V útoku bylo úkolem útočných děl vypořádat se především s předem neznámými opevněnými pozicemi nepřítele, s pozicemi protitankového dělostřelectva a bunkry. Byly drženy v záloze, útok začínala pěchota, přičemž jakkoli administrativně podléhaly StuGy dělostřelectvu, velitelé čet a baterií měly přímo spolupracovat s veliteli postupující pěchoty, a velitelé divizního dělostřelectva do jejich nasazení neměli zasahovat.
Osádky útočných děl si v absolutních číslech nárokovaly více zničených vozidel nepřítele než Panthery nebo Tigery. Např. oddíl 185 si mezi únorem a březnem 1942 nárokoval zničení 29 těžkých KV-1, 27 T-34 a dokonce 2 KV-2, a to s vozidly s krátkou hlavní, za cenu osmi vlastních zničených vozidel. Pozdější nasazení děl s delší hlavní poměr ztrát s zničených tanků a další techniky nepřítele ještě vylepšilo. V září 1942 ve Stalingradu Oberwachtmeister Pfreundtner z oddílu 244 zničil se svým Sturmgeschützem III F devět sovětských tanků ve dvaceti minutách. A es na útočných dělech bylo mnoho. Walter Kniep od divize SS Das Reich si nárokoval od července do prosince 1943 129 zničených sovětských tanků. StuGy III se dočkaly služby také v československé armádě po válce, označované jako ShPTK vz. 40N, později SD 75/40 N byly ve výzbroji až do roku 1960, a 40 jich bylo prodáno do Sýrie.
Tagy