Autor fotografie: USMC, public domain|Popisek: Padlí japonští vojáci po bitvě na řece Tenaru, Gaudalcanal, srpen 1942
Japonská císařská armáda byla proslulá svou tvrdou disciplínou vyžadující nasazení každého vojáka až za hranici sebeobětování. K jejím krajním bojovým prostředkům patřil „poslední čestný útok“.
Poslední čestný útok byl bodákovým útokem v situaci, která neumožňovala úspěšné konvenční řešení, a současně hrozila zajetím. V japonské válečné kultuře, která zvláštním způsobem mísila středověké zásady kodexu Bušidó s modernějšími tradicemi, byla kapitulace považovaná za zradu a nejvyšší pohanu. V závěrečné fázi války armáda tyto principy formálně institucionalizovala. Podobně jako vznikaly známější letecké sebevražedné jednotky, byly ustavovány také pozemní.

Se sebevražednými útoky se Američané poprvé setkali na Guadalcanalu
První přímou zkušenost s japonským sebevražedným protiútokem udělali Američané již na Guadalcanalu. Nejen bez důsledné přípravy a bezohledně vedené útoky proti silné linii obrany, které končily masakrem v řadách útočníků během úvodních snah Japonců získat zpět Američany získané strategicky významné letiště. Ale také výpady z obrany, při ústupu, před finální evakuací ostrova japonskými silami. Setkali se s nimi také při dobývání Aleutských ostrovů, které Japonci dobyli během diverzní operace souběžné s bitvou u Midway.
Japonský způsob boje vedl nejen k prakticky 100% ztrátám na vlastní straně, ale vysoké ztráty zaznamenával i obránce. Například na ostrově Attu tak padl až na dvacet osm zajatých Japonců každý z posádky v síle 2400 mužů, a Američané měli na 1700 padlých a zraněných na své straně. Přesto a vlastně právě proto ělo o prostředek z vojenského hlediska neefektivní.
Generálové Nakagawa a Kuribajaši přístup změnili
Do posledního muže s lokálně vedenými protiútoky v bezvýchodné poslední situaci vedli boj japonští vojáci také na atolu Tarawa, později na Saipanu v Marianském souostroví. Jiný přístup zvolil generál Nakagawa na Peleliu. Ani on nehodlal kapitulovat, ale jeho taktika byla vedena ohledem na poměr vlastních a nepřátelských ztrát a co nejdéle vedeným odporem. Na Iwodžimě v roce 1945 pak generál Kuribajaši sebevražedné protiútoky explicitně zakáže. Tváří v tvář převaze nepřítele by mohli mít níže postavení velitelé pocit bezvýchodnosti situace a sáhli by ze zoufalství po posledním útoku, ač ve skutečnosti by dalším vzdorem způsobili nepříteli vyšší ztráty a zdržení.

V Tokiu ale již osnovali úplně jiné plány...
Mezitím ovšem nejvyšší armádní kruhy přistoupily k problematice zcela opačným způsobem. Armáda zřizuje tři druhy pozemních sebevražedných jednotek. Snad se cítí být šelmou zahnanou do kouta. Rozhodnutí, která jsou i z naší západní perspektivy do jisté míry přijatelná – protože i západní válečná kultura dokáže ocenit sebeobětování při boji na zdrženou nebo obecně neochotu kapitulovat v sebenevýhodnější pozici – jsou tím ovšem povýšena na systém, nařízena, institucionalizována, a stávají se válečným zločinem. S cílem nasadit je bez ohledu na okolnosti jako jeden ze standardních prostředků, čímž se již západnímu přístupu dalece vymykají.
Rozhodnutím provést poslední útok se dotyčná jednotka stává Speciální útočnou sebevražednou jednotkou (Rikkusentai Tokkótai), a tento první druh pozemních kamikaze se tak svou formou ničím neliší od dosavadní praxe. Tedy kromě toho, že takto je poslednímu útoku (kterému Američané říkali podle křiku útočících „útok Banzai“ a dokonce název používali jako sloveso: „they are banzaing“ – „banzajují“) dán celoarmádní jednotící rámec.
Opravdu speciální útočné sebevražené jednotky
Jsou ovšem také zakládány prapory armádních sebevražedných střelců (Šaša Rentai Rikugun Tokkótai). Jde o vysoce motivované mladé vojáky, často nižší důstojníky a poddůstojníky, kteří mají nepřítele ničit nikoli bajonetem, ale granáty a speciálními zbraněmi. Budou jej napadat nikoli čelním útokem a s výkřikem Banzai na rtech, ale v tichosti, z úkrytu, s využitím momentu překvapení. Tyto jednotky byly organizovány na mateřských ostrovech s výhledem na blížící se invazi, z japonského hlediska operaci Kecugó, ze spojeneckého operace Downfall, plánovaná na rok 1946. Nasazeny budou v omezeném rozsahu také v Mandžusku proti Rudé armádě, kde jsou doloženy japonské ztráty 200 mužů, kteří způsobili Sovětům ztrátu 150 mužů a vyřadili několik kusů bojové techniky. Mezi speciální zbraně těchto praporů patřily keramické zápalné granáty a úderné výbušné tyče.

Třetím druhem pak byly výsadkové sebevražedné prapory (Teišin Tokubecu Hikosentai). Jejich úkolem bylo provádět útočné výsadkové operace s cílem vyřadit před vlastní smrtí co nejvyšší počet nepřátel. Případně se také výsadkář, obalený granáty či jinými výbušninami, pokusil přistát a odpálit přímo v cíli v roli lidské padákové pumy.
Pozemní kamikaze mělo i námořnictvo
Podobně k této problematice přistupovaly i pozemní jednotky námořnictva. Jejich příslušníci prožívali své poslední chvíle specifickým způsobem. Zatímco letci nebo třeba obsluhy sebevražedných řízených torpéd Kaiten se před útokem obřadně rozloučili s pozemním personálem, kolegy či posádkou mateřské lodi, jednotka pozemního vojska neměla zpravidla čas se loučit, a neměla se s kým loučit. Zbýval-li čas, dodržoval se zvyk pití vody: velitel se rozdělil o svou vodu s vojáky a byla provolána sláva Japonsku a císaři.
Ze zcela obecného úhlu pohledu lze za „pozemní kamikaze“ považovat například i celou posádku ostrova Iwodžima a dokonce Okinawa. Japonské velení nepočítalo s přežitím zde umístěných vojáků. Kapitulace byla nepřípustná, ústup nemožný. Přesto je velký rozdíl v přístupu, který v této situaci a s dostupnými prostředky zaujal generál Kuribajaši, velitel Iwodžimy, a organizací sebevražedných jednotek v samotném Japonsku. Z pohledu spojenců byl Kuribajašiho přístup nebezpečnější a také jim způsobil nejvyšší ztráty, ale současně byl paradoxně přijatelnější a zřejmě nejen západními měřítky vojenštější. Hranice zločinu nicméně není ostrá ani v jiných případech, a významnou roli v nich hraje autentická dobrovolnost a ochota sebeobětování. Zločinnost nejvyššího velení, které manipulativní propagandou pro takovou ochotu cíleně vytvářelo podmínky, ač si mělo být a namnoze zřejmě bylo vědomo nesmyslnosti dalšího odporu, je ovšem nezpochybnitelná.
Zdroj: J. Novotný, Causa Kamikaze; www.lonesentry.com