Autor fotografie: wikipedia, public domain|Popisek: křižník Kitakami v roce 1945
Dva z japonských lehkých křižníků třídy Kuma z let 1917-1921 prošly v polovině roku 1941, tedy krátce před zahájením války v Pacifiku, zajímavou přestavbou, při níž namísto tří věží s hlavními 140mm děly dostaly deset čtyřhlavňových torpédometů ráže 610 mm, schopných vypálit vskutku smrtící vějíř až 20 později proslulých a spojenci obávaných torpéd „dlouhé kopí“, jež rozhodla mj. bitvu u ostrova Savo v létě roku 1942. Upravené křižníky se měly stát jádrem zamýšleného „nočního bitevního svazu“. Noční hladinový boj opřený o kvalitní optiku a skvělá torpéda byl japonskou specialitou.
video: YouTube
K jeho vytvoření ani nasazení ovšem nedošlo. Počet torpédometů byl záhy snížen na šest, a obě lodě během guadalcanalského tažení převážely pozemní jednotky. V zamýšlené roli torpédových křižníků nikdy nedostaly příležitost změřit s nepřítelem síly. Vějíř až dvaceti "dlouhých kopí" by rozhodně byl nebezpečný - ovšem 40 torpéd v nepříliš chráněných torpédometech také obě lodě činil zranitelnými.
Lehké křižníky třídy Kuma navazovaly na úspěšnou konstrukci rychlých křižníků třídy Tenrjú. To byly malé lodě nesoucí čtyři jednohlavňové věže se 140mm kanónem a dva tříhlavňové torpédomety ráže 533 mm. Nové lodě měly dosahovat výtlaku přes 5000 tun, měly mít velký dosah, vysokou rychlost, aby mohly plnit průzkumné úkoly, a také působit jako velitelské lodě pro eskadry torpédoborců, nebo ponorek. Přibyly tři dělové věže, a křižníky nesly čtyři dvouhlavňové torpédomety.
video: YouTube
140mm děla japonských lehkých křižníků (a také sekundární pro bitevní lodě třídy Ise a Nagato) jsou označována jako 14 cm/50 typ roku 3 s dostřelem 17500 m, schopné vystřelovat běžné granáty, a také protiponorkové a protiletadlové sankaidan (nicméně věže křižníků třídy Kuma nedovolovaly větší náměr než 25°).
Kitakami, pojmenovaný podle řeky v prefektuře Iwate, a Ói, pojmenovaný podle řeky v prefektuře Šizuoka, vstupují do služby v roce 1921. Byly nasazeny v japonsko-čínské válce, a 25. srpna 1941 se vrátily do Saseba a Maizuru, kde prodělaly konverzi na torpédové křižníky.
Torpédům Typ 93, tzv. Dlouhým kopím, což je ovšem výraz anglosaský a poválečným, Japonci říkali Sanso gjórai (kyslíkové torpédo). Dokázaly nést bezmála půltunovou nálož rychlostí 48 uzlů až na 22 km, případně rychlostí 36 uzlů na vzdálenost 40 km. V účinnosti a spolehlivosti se jim žádné spojenecké torpédo nemohlo rovnat (americké Mark 15 mělo při 45 uzlech dosah 5,5 km, a při 26 uzlech doplulo na vzdálenost 13,7 km, přičemž velmi často selhalo).
Obě lodě byly nadále součástí 9. (křižníkové) divize, účastnily se operace k obsazení Aleut v červnu 1942, ale ve své zamýšlené roli nebyly nikdy nasazeny. Průběh bitvy u ostrova Savo sice naznačuje, že mohly být především v nočním střetnutí s hladinovými silami nepřítele efektivní, ale japonské formace měly i bez nich na torpédoborcích a křižnících torpédometů dostatek – nedostávalo se rychlých transportních lodí. Počet torpédometů byl redukován na šest, a uvolněné místo bylo využíváno k přepravě pozemních jednotek. Ói bude potopen ponorkou USS Flasher 19. července 1944 v Jihočínském moři.
Kitakami měl více štěstí. V srpnu 1944 prošel další významnou úpravou: tentokrát se stal nosičem sebevražedných torpéd Kaiten. Jeho výzbroj byla kompletně změněna – nadále nesl dva 127mm protiletadlové kanóny typ 89 a 43 25mm protiletadlových automatických kanónů. Přežil mocné americké nálety palubních letadel na japonské námořní základny, a po kapitulaci byl nasazen k podpoře lodí, které repatriovaly japonské vojáky z Američany izolovaných základen v Tichomoří. Bude rozebrán na šrot v letech 1946-1947.
Zdroj: history.net