foto: archiv Petra Blahuše/Dvě významné osobnosti českoslovenké historie a dvě oběti komunistické zvůle: generál Píka (vlevo) a plukovník Lukas vpravo
Před několika dny, za totálního nezájmu společnosti, uplynulo 69 let od ubití hrdiny I a II. odboje plukovníka Karla Lukase v cele komunistické Státní bezpečnosti. Při popisu jeho mučení a tragického konce se ani nechce věřit, že by se takhle mohl chovat Čech k Čechovi.
Karel Lukas se narodil 19. 2. 1897 v Brníčko u Šumperka. Po složení maturity musel v roce 1915 narukovat do rakousko-uherské armády a s ní odešel do pole na východní frontu. Hned při první příležitosti v červnu 1916 ale přešel k Rusům a o rok později vstoupil do československých legií. V rámci prvního transportu ruských legionářů se dostal do Francie a stal se příslušníkem 21. pěšího pluku, se kterým se zúčastnil nejdříve bojů v Alsasku a pak legendární obrany Terronu. Jeho prapor byl v lednu 1919 okamžitě nasazen do Sedmidenní války s Polskem o Těšínsko, během které zažil nejtěžší boje u Orlové.
Po skončení bojů v armádě zůstal a už v červnu 1926 byl zařazen k Zemskému vojenskému velitelství v Košicích, kde se stal osobním pobočníkem legendárního generála Josefa Šnejdárka, svého velitele u Orlové. Po vystudování Válečné školy v Praze se stal přednostou 3. (operačního) oddělení ZVV Košice, odkud si ho vzal nový náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí do Prahy jako svého pobočníka. 15. 3. 1936, přesně tři roky před německou okupací ČSR byl jako expert převelen na MNO Hlavní štáb – Ředitelství opevňovacích prací. Osud mu jako jednomu z mála našich vojáků dopřál v březnu 1939 možnost bránit svou vlast, když se jako parlamentář 12. čs. pěší divize a zmocněnec MNO i autonomní vlády zúčastnil týdenní obranné války s Maďarskem o Podkarpatskou Rus. Přežil ve zdraví jak sičovské povstání, tak několik cest přes frontovou linii při vyjednávání příměří. Se zadním vojem 45. pěšího pluku ustoupil s východní skupinou 12. divize přes most v Ťjačevu do Rumunska a přes Jugoslávii a Vídeň se vrátil do Němci mezitím okupované vlasti. Ihned se zapojil do budování podzemní armády Obrana národa, ale už v červenci 1939 musel před Gestapem zmizet do Polska, odkud pokračoval do Francie. Zde objížděl internační tábory španělských interbrigadistů, ze kterých se snažil získat Čechoslováky pro formující se čs. zahraniční armádu.
psali jsme: Komunisté se generála Píky báli. Nechali jej proto popravit
Po pádu Francie odplul do Velké Británie, kde se stal náčelníkem štábu 1. čs. brigády. V roce 1942 byl v hodnosti podplukovníka odvelen k 8. britské armádě v severní Africe, ve které působil jako vojenský atašé a pozorovatel i 10. obrněné divize, a díky tomu se účastnil hlavních bojů, včetně bitvy u El-Alameinu, při níž byl dělostřeleckým granátem raněn do nohy. Po vyléčení se opět připojil k jednotkám 4. lehké obrněné brigády, které v té době už dobývaly Itálii. V roce 1944 byl převelen ke štábu vrchního spojeneckého velitele gen. Eisenhowera a pak do Spojených států a Kanady. Zde působil ve funkci leteckého atašé až do roku 1947, a teprve pak se vrátil do vlasti.
Po únoru 1948 byl ale jako „zápaďák“ propuštěn z armády, ale tím to neskončilo. Už o rok později byl 29. 3. zatčen StB a obviněn z velezrady a toho, že ve svém americkém voze značky Packard umožnil uprchnout do III. odboje válečnému veliteli 1. obrněné brigády od Dunkerque generálu Liškovi. Ve skutečnosti se komunističtí policisté jen chtěli zmocnit jeho auta a množství zahraničního zboží, které měl doma; důvody pro jeho zatčení tedy vůbec nebyly politické, ale vězelo za ním čistě kriminální jednání rudé policie.
Lukasovy výslechy začaly 4. května 1949 a pro zachování autentičnosti a zásad dokumentaristiky budeme citovat dobová svědectví. Nejprve výpověď samotného Karla Lukase, kterou zaznamenal jeho spoluvězeň po výslechu: „Výslech byl zahájen 4. května v 8 hodin a konal se v budově státní policie v Bartolomějské ulici č. 6, v kanceláři přednosty oddělení Dorka-Běleckého za přítomnosti jeho sekretářky. Výslechu asistovali členové StB Kotlík, Honner a Vlček. Jediným předmětem výslechu, před nímž mi byly zavázány oči, byla otázka, jakým způsobem jsem byl ve spojení s generálem Liškou. Poté co jsem neodpověděl, byl jsem postupně týrán následujícím způsobem: „Hra na medvěda“. Se zavázanýma očima jsem byl nucen chodit v kruhu, přičemž kolem mne stálo asi šest neznámých členů StB, kteří mě střídavě bili obušky po celém těle. Poté jsem byl nucen poskakovat po špičkách, čímž se napjaly svaly na lýtkách, přes které jsem pak byl tlučen. Po pětiminutové přestávce, která mi byla dána na rozmyšlenou, zda chci vypovídat, jsem si musel kleknout na židli a opřít se rukama o opěradlo. Nohy mi byly poté pevně přivázány k židli. Na to jsem byl bit obušky do chodidel a to střídavě podél a napříč. Rány obušky do konce prstů mi strhávaly nehty. V průběhu tohoto týrání jsem několikrát omdlel a byl jsem poléván studenou vodou. Proto si už dále nepamatuji na postup dalšího mučení. Vím pouze, že jsem dostával rány na různá místa těla, zejména do hlavy a do žaludku. Celé týrání trvalo asi čtyři hodiny. Nakonec mi bylo pohrozeno, že po uzdravení budu vyslýchán pomocí elektřiny…“
psali jsme: I po více než 60 letech je památka Milady Horákové špiněna. A opět komunisty
Stav válečného hrdiny plk. Lukase po skončení výslechu popisuje jeho spoluvězeň z cely, kam Lukase jeho mučitelé doslova dovlekli, protože nebyl schopen chodit. „…Bez nosítek, prostým držením pod pažemi a za nohy jej přinesli tři příslušníci SNB za vedení vrchního strážmistra Františka Vinického a známé navoněné bestie Peška. Vinický ještě mezi dveřmi prohlásil: „Starej se o něj, Poldíku, aby ti tady nezhebnul.“ Prvním nejhorším dojmem působily po svlečení ponožek nohy. Obě bez formy, silně nateklé, sloupovité, stejného objemu jak v kotníku, tak i v kolenu. Od chodidel až po kolena byly pokryty podlitinami a staré zranění z války bylo otevřené. Nejhůře byla postižena chodidla, nesoucí stopy systematického pokládání úderů. Většina prstů měla strhané nehty a na jejich místě bylo vidět živé maso. Stejné stopy po bití obuškem nesl i celý povrch těla až po krk. V krajině žaludku byly jasně patrné kruhové podlitiny způsobené pravděpodobně bodáním obušky a na dvou nebo třech místech byla pokožka dokonce protržena. Tyto otevřené rány silně krvácely. V obličeji byly od úderů pěstí rozbity rty a okolí očí. Příčný pruh od obušku probíhal též přes pravý spánek a ve vlasech na temeni zela otevřená rána způsobená pravděpodobně nějakým tupým předmětem...“
V noci se Lukasův stav prudce zhoršil, ale když jeho spoluvězeň bušením na dveře žádal lékaře, hodil strážmistr Vinický do cely pohrdlivě jen balíček aspirinů a řekl cynicky: „To mu určitě pomůže“. Druhý den byl Lukas převezen na jinou celu a výslechy pokračovaly, ale stav se dále horšil a válečný hrdina za několik dnů na následky bití a mučení zemřel, když ho policejní lékař odmítl ošetřit. Bachaři mu totiž způsobili rozsáhlá zranění v oblasti hlavy, žaludku, ledvin i hlavy, rozdrtili mu patní kost, strhali nehty na nohou a rozbily chodidla, takže se mu stará válečná zranění opět otevřela. Ačkoliv známý soudní lékař profesor František Hájek na nátlak Státní bezpečnosti do pitevní zprávy uvedl jako příčinu smrti edém plic, podařilo se Lukasovu bratru Ottovi, který byl také lékař, dostat k bratrovu tělu ještě před jeho spálením, a uvedl, že „tělo bylo doslova poseto četnými podlitinami a tržnými ránami…“
psali jsme: Vzal si populární Jan Masaryk život, nebo ho někdo násilně ukončil? Pravdu se už asi nedozvíme
Jak k tomu došlo, popsala Dagmar Marešová, zapisovatelka armádní kontrarozvědky (5. oddělení MNO pod komandem neblaze proslulého syna židovského rabína Bedřicha Reicina). „Druhý den přišel Slavík se zprávou, že Bělecký při výslechu zabil Karla Lukase. Turek se ptal, jaké z toho budou mít nepříjemnosti, ale Slavík odpověděl, že Dorek zůstane sedět na svém místě, a že se to nějak udělá, že hlavní starost byla sehnat doktora, který by napsal, že se jedná o srdeční slabost. Vzpomínám si, že v rozhovoru byl přítomen Souček, který se ptal, proč nám ho nedali, když to byl voják. Slavík prohlašoval, že byl ve výslužbě. Souček zas říkal, že to nevadí, že takové věci stejně dělají, na což mu Slavík vysvětlil pravou podstatu věci. Že totiž plk. Lukas měl americké auto značky Packard a byt plný cigaret, lihovin, krásně zařízený a že byl sám, proto že StB ani nenapadne, aby takového člověka dávala vojákům.“
Plukovník Karel Lukas zemřel na následky komunistického mučení 19. května 1949. Za jeho smrt nebyl ani po roce 1989 nikdo potrestán, stejně jako za rozkradení jeho majetku. Bylo mu také in memoriam odňato čestné občanství města Zábřeh. Rehabilitace se od své vlasti, která se mu za jeho oběti v boji za její osvobození od německých okupantů tak „odvděčila“, se dočkal až po roce 1990.
Nepřehlédněte na Security magazínu: Survival - jak se chovat, abyste přežili v pustině nebo džungli? A kam se schovat před teroristickým útokem? S námi víte více
Tagy