Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Rodolfo Graziani
Pokud bychom měli jmenovat jednoho italského válečného zločince, který se vymykal, byl by to zcela jistě Rodolfo Graziani. Při italské invazi do Etiopie zde zavedl teror a po nezdařeném atentátu na něho schválil masové popravy. Sám Graziani ale poválečné spravedlnosti nakonec unikl.
Životní kroky pozdějšího maršála Grazianiho směřovaly již od útlého mládí do armády. Stal se absolventem Vojenské akademie v Modeně, posléze vstoupil do italské armády a v roce 1908 jej odveleli do kolonie Eritrea. Graziani se rovněž zúčastnil italsko-turecké války v letech 1911-1912, kde si vysloužil hodnost kapitána. V čase první světové války byl převelen v hodnosti majora do Itálie a na jejím sklonku se stal nejmladším plukovníkem italské královské armády.
Po skončení první světové války jeho další kroky vedly do protektorátu Fezzán, kde se naplno projevil jeho nesmlouvavé metody, kde hlavní roli hrál teror. Brutálně potlačil odpor Tuaregů a také v Tripolsku. Graziani byl také úspěšný v boji proti gerile Omara Muktara, kterého nakonec zajal a nechal oběsit. Benito Mussolini si služeb Grazianiho vážil a v roce 1934 mu udělil titul Pacificatore della Libia („Pacifikátor Libye"), jeho brutální metody mu vynesly také přezdívku macellaio del Fezzan („fezzánský řezník"). Graziani se kromě toho začal angažovat i politicky, když v roce 1924 vstoupil do fašistické strany, v níž se angažoval až do dubna 1945.
V očích duceho pak vystoupal ještě výš, když Itálie napadla v roce 1935 Etiopii (tehdejší Habeš). Poté, co jeho vojska 20. ledna 1936 dobyla Negele, byl králem prohlášen za Markýze z Negele a když se 8. května téhož roku zmocnil Hararu, byl Mussolinim povýšen na Maršála Itálie. Poté, co byla vyhlášena italská Východní Afrika, stal se jejím guvernérem, aby zakrátko od maršála Badoglia převzal funkci vicekrále této nově zřízené kolonie. A Graziani se ujal ,,nové role" se stejným zápalem, jak to již mnohokrát předvedl.
Panoval zde nefalšovaný teror, za což si vysloužil další přiléhavou přezdívku - ,,etiopský řezník". Represivní režim se pod Grazianiho vedením stupňoval a vrcholu dosáhl v roce 1937, kdy byl na něho spáchán nezdařený atentát. Na oplátku Graziano fašistické tlupy otevřeně terorizovaly obyvatelstvo Addis Abeby a povraždily jich za tři dny přes 30 000. Graziani s chutí nechával nebohé Etiopany věšet.
Druhá světová válka otevřela novou kapitolu Grazianiho vojenské kariéry. Byl jmenován náčelníkem štábu italských pozemních sil. Graziani podnikl v roce 1940 výpravu do Egypta, a i když byla armáda pod jeho velením početná a i dobře vyzbrojená, nedokázala zatlačit britskou 8. armádu a naopak utrpěla ,,hanebnou" porážku, která rozzuřila samotného Mussoliniho. Ten obvinil Grazianiho z vojenského debaklu.
Po známém osvobození duceho německými výsadkovými specialisty pod vedením Otto Skorzenyho Mussolini založil na severu Itálie s pomocí nacistů v září 1943 loutkovou Italskou sociální republiku (Republika Salò). V ní se stal Graziani ministrem války. Maršál, jehož dny největší slávy byly již definitivně pryč, dokázal ještě překvapit na sklonku roku 1944 vítězstvím německo-italských jednotek v bitvě u Garfagnanu. Nicméně to už bylo jasné, že Německo válku nevyhraje a i nad Mussolinim se začala stahovat mračna.
V dubnu 1945 byl Graziani zajat během všeobecného povstání v severní Itálii partyzány v Janově. O tři roky později jej italský vojenský tribunál odsoudil k 19 letům vězení za kolaboraci s nacisty. Strávil však pouhé čtyři měsíce ve vězení a poté byl propuštěn, jeho právníci uspěli s teorií, že Graziani pouze přijímal rozkazy. Po válce se se znovu politicky angažoval v neofašistickém hnutí. Zemřel v roce 1955 ve věku 72 let a stal se vysoce postaveným představitelem italského fašistického režimu, jehož kariéra nebyla nikdy adekvátně potrestána.
Zdroj: Warfarehistorynetwork.com, Wikipedia