foto: Uknown Author / Public Domain / Wikimedia Commons, volné dílo/Rodolfo Graziani
Pokud bychom měli jmenovat jednoho italského válečného zločince, který se vymykal, byl by to zcela jistě Rodolfo Graziani. Při italské invazi do Etiopie zde zavedl teror a po přežití vlastního atentátu začal vykonávat masové popravy. Sám Graziani, ale poválečné spravedlnosti nakonec unikl.
Rodolfo Graziani se narodil v malém městečku ve střední Itálii. Životní kroky pozdějšího maršála Grazianiho směřovaly již od útlého mládí do armády. Stal se absolventem Vojenské akademie v Modeně a posléze vstoupil do italské armády, kde byl v roce 1908 odvelen do italské kolonie Eritrea. Graziani se rovněž zúčastnil italsko-turecké války v letech 1911-1912, kde si vysloužil hodnost kapitána. Během první světové války byl převelen v hodnosti majora do Itálie a na jejím sklonku se stal nejmladším plukovníkem italské královské armády.
Po skončení první světové války vedly další kroky Grazianiho do protektorátu Fezzán, kde se naplno projevily jeho nesmlouvavé metody, při kterých hlavní roli hrál teror a utrpení. Graziani nařídil brutálně potlačit odpor Tuaregů a stejný scénář se opakoval v Tripolsku. Graziani byl také úspěšný v boji proti guerillovým jednotkám Omara Muktara, kterého nakonec zajal a nechal oběsit. Benito Mussolini si služeb Grazianiho velice vážil a v roce 1934 mu udělil titul pacificatore della Libia („Pacifikátor Libye"). Jeho kruté praktiky mu vynesly také přezdívku macellaio del Fezzan („fezzánský řezník"). Graziani se kromě toho začal angažovat i politicky, když v roce 1924 vstoupil do fašistické strany, v níž zůstal až do dubna 1945.
V očích duceho pak vystoupal ještě výše v době, kdy Itálie napadla v roce 1935 Etiopii (tehdejší Habeš). Po vítězství italských vojsk pod vedením Grazianiho byla 20. ledna 1936 dobyta Negele. Za tento úspěch byl králem prohlášen za markýze z Negele a jen o pár měsíců později byl Mussolinim povýšen na maršála Itálie, tentokrát za získání města Hararu. Poté, co byla vyhlášena Italská Východní Afrika, stal se jejím guvernérem, aby zakrátko od maršála Badoglia převzal funkci vicekrále této nově zřízené kolonie. Graziani se ujal "nové role" se stejným zápalem, jak to již mnohokrát předvedl. Následovalo krvavé a represivní období, kde byl neomezeným vládcem.
Psali jsme
Porazit Velkou Británii podobně jako Francii by bylo pro nacistické Německo velmi obtížné a pravděpodobně by vyžadovalo celou řadu změn ve strategii...
Panoval zde nefalšovaný teror, za což si vysloužil další přiléhavou přezdívku ,,etiopský řezník". Represivní režim se pod Grazianiho vedením stupňoval a vrcholu dosáhl v roce 1937, kdy byl na něho spáchán nezdařený atentát. Na oplátku Graziani fašistické tlupy otevřeně terorizovaly obyvatelstvo Addis Abeby a povraždily za tři dny přes 30 000 osob. Graziani s chutí nechával nebohé Etiopany věšet. Jako hlava místní junty vydržel až do druhé světové války, která otevřela novou kapitolu Grazianiho armádní kariéry a vystřelila ho na vrchol vojenských sil v Africe.
Neblahý konec italských sil v Africe
Italská výprava do Afriky je známa svými eskapádami. Po jedné z nich si nad Tobrúkem sami Italové omylem sestřelili svého maršála letectva a vrchního velitele italských vojsk v Libyi, Italo Balba. Do jeho "prokleté" funkce byl jmenován právě Graziani. Ani jemu se nezdála plánovaná výprava italských pozemních vojsk do Západní pouště, ale pod nátlakem Mussoliniho se vydal do Egypta. Po překročení egyptských hranic zastavili již po 100 kilometrech, především kvůli vyčerpání zásob pohonných hmot. I když byla armáda pod jeho velením početná a dobře vyzbrojená, nedokázala zatlačit britskou 8. armádu a naopak utrpěla ,,hanebnou" porážku, která rozzuřila samotného Mussoliniho. Ten obvinil Grazianiho z vojenského debaklu.
Graziani se vrací do rodné Itálie
Zpět na kontinentální Evropě, po známém osvobození duceho německými výsadkovými specialisty pod vedením Otto Skorzenyho, založil Mussolini na severu Itálie s pomocí nacistů v září 1943 loutkovou Italskou sociální republiku (Republika Salò). V ní se stal Graziani ministrem války. Maršál, jehož dny největší slávy byly již definitivně pryč, dokázal ještě překvapit na sklonku roku 1944 vítězstvím německo-italských jednotek v bitvě u Garfagnanu. Nicméně to už bylo jasné, že Německo válku nevyhraje a i nad Mussolinim se začala stahovat mračna.
V dubnu 1945 byl Graziani zajat během všeobecného povstání v severní Itálii partyzány v Janově. O tři roky později jej italský vojenský tribunál odsoudil k 19 letům vězení za kolaboraci s nacisty. Strávil však pouhé čtyři měsíce ve vězení a poté byl propuštěn. Jeho právníci uspěli s teorií, že Graziani pouze přijímal rozkazy. Po válce se znovu politicky angažoval v neofašistickém hnutí. Zemřel v roce 1955 ve věku 72 let a stal se vysoce postaveným představitelem italského fašistického režimu, jehož kariéra nebyla nikdy adekvátně potrestána.
Zdroj: Treccani.it, Comunne di Affile.it, Britannica.com
Tagy