Válka je hrozná věc, ve které mizerní politici způsobují, že obyčejní muži musí proti sobě bojovat, říká válečný veterán Tomáš Lom

Válka je hrozná věc, ve které mizerní politici způsobují, že obyčejní muži musí proti sobě bojovat, říká válečný veterán Tomáš Lom
Popisek: Tomáš Lom
13 / 07 / 2019, 16:30

Security magazínu poskytl exkluzivní rozhovor válečný veterán RAF Tomáš Lom (rozený Löwenstein), který sloužil u legendární 311. perutě RAF. Jednoho z posledních žijících veteránů, který se tento rok dožívá 95 let, jsme se zeptali na jeho těžké začátky ve Velké Británii a RAF, mise, které plnil či nucený pobyt na Bahamách. A řeč nebude jen o válce a létání, ale také třeba o Macbethovi.

Jak jste se vlastně dostal do RAF?

Těsně předtím, než Němci obsadili Československo, mě můj otec prozíravě odeslal do Anglie. Měl informace od příbuzných z Rakouska a od utečenců z nacifikovaného Německa o tom, jak jsou tam židé pronásledováni, a tak rozhodl, že budu v Anglii ve větším bezpečí. Bylo mi tehdy třináct let a cestoval jsem sám vlakem do Francie, pak do Holandska a odtud lodí do Anglie. Můj starší bratr Waltr již v Anglii studoval na inženýra chemie. Otec nás zanedlouho následoval. Maminku jsem neměl od svého prvního roku. Zemřela na otravu krve po banální operaci zubní. Tatínek, oční specialista prof. Arnold Löwenstein, směl ovšem v Británii pracovat jen v laboratoři. Britské odbory nedovolily, aby měl soukromou praxi.

V Anglii jsem nastoupil do internátní školy odpovídající našemu gymnáziu. Neuměl jsem zpočátku ani slovo anglicky, ale v 16 letech jsem odmaturoval. Pak jsem začal studovat matematiku a fyziku na universitě v Glasgow. Získal jsem tam bakalářský diplom Bsc. Hned jak mi bylo osmnáct let, přihlásil jsem se v Londýně na naší ambasádě do armády. Byl jsem tehdy přesvědčen, že beze mne tu válku nevyhrajeme. Nejprve mě přidělili k pozemní armádě, ale já jsem toužil jít k letectvu. To se mi podařilo až v roce 1943. Pak mě nějakou dobu cvičili na radiooperátora, palubního radiomechanika a palubního střelce, takže jsem se dostal k bojové jednotce až v prosinci v roce 1944. Byla to 311. československá peruť pobřežního letectva Coastal Command. Ani zde jsem se ale bohužel dlouho neohřál. Byl jsem převelen na Bahamy. Z toho jsem byl úplně nešťastný. Prosil jsem velitele: ”Nechte mě u třistajedenáctky, já chci bojovat,“ ale velitel mi řekl: “rozkaz je rozkaz! Sbal se a mazej na Bahamy.” A tak jsem zase cestoval přes půl světa na Bahamy…

Jaké jste plnil v RAF mise?

Byl jsem vycvičen jako radiotelegrafista, radiomechanik a palubní střelec. Na Bahamách v Nassau u naší jednotky OTU 111 jsem byl určen sloužit jako zkušený radiotelegrafista v posádce nováčků.

Při kolika akcích vám šlo skutečně o život?

Když jsem se dostal k 311. peruti, nebyla už bombardovací, nýbrž hlídkovací. Pro zničující ztráty byla od Bomber Command převelena ke Coastal Comand. To znamená, že jednotka již nelétala bombardovat území nepřítele, ale hlídkovala nad vodami Atlantiku a hledala německé ponorky a jiná plavidla. To byla činnost mnohem bezpečnější než noční nálety na obsazenou Evropu.

Při jaké misi jste se nejvíce bál?

Nebáli jsme se. Na to nebyl čas. Ale musím také říct, že jsem měl ohromné štěstí. Hned na počátku mého působení u třistajedenáctky za mnou přišel nějaký kluk, abych si s ním vyměnil místo. Že byl určen do posádky k Hořejšímu, ale má kamarády u Simeta, kam jsem byl určen já. Řekl jsem mu: “Dobře, když to zařídíš, vyměníme se. Já tu ještě neznám nikoho.” On to tedy zařídil a zakrátko posádka kapitána Simeta ošklivě havarovala. Mohl jsem tedy mít krásný pomníček padlého hrdiny ve Skotsku.

Jindy zase jeden “nešika” z naší posádky omylem vložil osvětlovací fleru do vyhazovacího otvoru opačně, padákem napřed. Proud vzduchu, který vytrhl padák zároveň zapálil magneziovou nálož a ta začala hořet v letadle. Tak jsme měli požár na palubě. Já jsem hasil hořící magnezium pomocí ručního hasicího přístroje, ale požár se nedal tak snadno uhasit. Museli jsme nouzově přistát na letišti Wick na severním konci Skotska. V Liberatoru byla prohořelá díra v boku a kormidla od směrovky jen tak plandala ve větru, protože měla přehořelá ovládací lanka. Kdyby přehořela lanka od výškovek míst od směrovek, byly bychom se zřítili do moře jak zralá hruška.

Na jakých strojích jste létal?

Hlavně na B-24 Liberátorech, ale při výcviku na celé řadě dalších strojů, například B-25 Mitchell. Ale moje nejmilejší mašinka byl cvičný dvojplošník s otevřenou kabinou Tiger Moth, na kterém jsem si díky Andymu Cepkovi a Richardu Santusovi po sedmdesáti pěti letech zopakoval looping letos na Pardubické aviatické pouti.

Myslíte si, že si v ČR dostatečně vážíme válečných hrdinů, nejen z RAF?

To, jak se komunisté po válce zachovali k našim západním vojákům, je hanebnost. V současné době je situace samozřejmě mnohem lepší, ale pokud je mi známo, ve školách v hodinách dějepisu se tomu učivo dostatečně nevěnuje. Hlavně mladá generace by se měla dozvědět, jaké jsme měli hrdiny. Že náš národ nebyl stále jen porobený, ale že zde bylo např. milion mladých mužů přes noc sbaleno a připraveno bojovat za svou vlast při mobillizaci r. 1938.

V RAF sloužilo za války 2500 československých letců a víc než 500 jich zahynulo v boji.

V 311. sloužil i Václav Korda, který se svou posádkou v červenci 1941 zasáhl bombou německý křižník Prinz Eugen. Znali jste se a jak se tato událost v 311. slavila?

S ohledem na to, že v červenci 1941 mi bylo teprve 16 let a u třistajedenáctky jsem nastoupil až o tři roky později, jsem se s V. Kordou bohužel nesetkal a žádné oslavy tohoto úspěchu jsem tudíž nezažil. Ale třistajedenáctka měla i jiné strategicky významné úspěchy. Např. odhalení a napadení lodě blocade runner Alsterufer. Posádka Oldřicha Doležala našla v Atlantickém oceánu tuto loď, napadla ji bombardováním, přivolala jednotky anglického námořnictva, které ji potopily, a tak se se zasloužila o zničení mnoha tun vojenského materiálu, který tato loď vezla pro nacistické Německo. To byl velký úspěch naší peruti.

Potkal jste se na Bahamách s dalšími Čechy?

Ano, naše posádka byla ryze česká. Šéf pilotního výcviku byl zkušený český pilot Jan Roman Irving. Když jsme měli poškozený podvozek letadla B-25 Mitchell, vyletěl Irving v jednomotorovém target towing stroji a ukazoval našemu pilotovi Jiřímu Engelovi, jakými akrobatickými kousky by mohl vyklepat zaseknutý levý podvozek. To se ovšem nepodařilo, ale Engel i tak provedl zručné přistání, ve kterém držel letadlo co nejdéle na pravém a na předním podvozkovém kole. Když ztratil rychlost a levé křídlo se dotklo země, několikrát jsme se zatočili, ale nakonec vše dobře dopadlo.

tomáš lom

Co bylo na Vašem pobytu ve Velké Británii kromě služby v letectvu nejtěžší?

Nic, co bych nepřekonal. Ale musel jsem se naučit anglický jazyk tak, abych obstál při maturitní a bakalářské zkoušce na universitě v Glasgow. Například jsem se musel naučit recitovat zpaměti rozsáhlé partie z Shakespearova Macbetha.

Potkal jste se někdy s Vašimi protivníky z Luftwaffe osobně?

Nepotkal. Ale kdybych ho potkal, podal bych mu ruku a šel s ním na pivo. Válka je hrozná věc, ve které mizerní politici způsobují, že obyčejní muži musí proti sobě bojovat.

Říkáte o sobě, že jste byl levicově zaměřený kvůli svému pobytu v Anglii – co se Vám na ostrovech nelíbilo?

Nemohl jsem souhlasit s obrovským rozdílem v životní pohodě bohatých a chudých. Díky svému mládí jsem měl idealistickou představu, že vylepším svět. Mám ovšem tu snahu ještě dneska. Ale již vím, že to nejde tak jednoduše.

Uvažoval jste po roce 1948 někdy o emigraci?

Za svou vojenskou službu Británii jsme oba s mým bratrem měli možnost vybrat si po válce britskou, nebo českou státní příslušnost. Bratr si vybral britskou a spolu s naším otcem se usídlili v Anglii. Předtím jsme se s bratrem vrátili nakrátko do Československa. Bratr se však po komunistickém puči v roce 1948 dostal do politických potíží. Byl i vězněn, ale podařilo se mu utéct zpět do Anglie. Já jsem měl určité potíže také, byl jsem volán na výslechy StB, ale podařilo se mi vypovídat tak, aby o mě ztratili zájem. Říkal jsem jim to, co již věděli, a když chtěli, abych vypovídal na své spolupracovníky, říkal jsem o nich jen samou chválu.

Měl jsem v Československu vážnou známost, a tak jsem zde zůstal.

Jak se vám žije dnes v době míru?

Mám výbornou rodinu, syna, dceru, vnoučata a malá pravnoučata. Před pěti lety, když mi bylo devadesát let, mi ale zemřela manželka a už jsem neviděl žádnou perspektivu pro sebe. Shodou okolností jsem ale našel nové uplatnění. Seznámil jsem se s fantastickou ženou Hankou Klímovou, která mě vozí na letecké události a mezi lidi.

Sepsala knihu o letadle Wellington a o mojí třistajedenácté peruti. Nastudovala rozsáhlou historickou, technickou i estetickou stránku a zpracovala to do knížky “Dobrodružství pana Wellingtona” O klucích, letadlech a letcích RAF. Kniha mě nadchla, a tak jsem nabídl Hance, že jí pomůžu s propagací. Jezdíme spolu na čtenářské besedy do škol, ve kterých ona čte kapitolu ze své knihy a děti se mě pak ptají na podrobnosti o životě v RAF. V příběhu o panu Wellingtonovi se věnuje i tématu komunisticého teroru na našich bývalých letcích RAF. Je to velmi užitečná kniha, kterou by děti měly znát. Jak jsme zjistili, má ale i množství nadšených dospělých čtenářů.

Hanka se při výzkumu reálií seznámila s velkou řadou odborníků, kteří nás nyní zvou na různé besedy či letecké události. Získal jsem tak mnoho nových přátel a mnoho úchvatných zážitků. Seznámil jsem se například s piloty Petrem Kopfsteinem a Martinem Šonkou, kteří létají Red Bull letecké závody. A na European Helicopter Show v Hradci Králové jsem se díky Milanu Rajnochovi prolétl poprvé ve vrtulníku.

Děti ve školách mi dělají radost svým živým zájmem o naší historii. Jsem šťastný, že mám zase nějakou práci a můžu být ještě užitečný.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace