Jedním ze stíhacích es britského Královského letectva druhé světové války byl James Harry Lacey přezdívaný Ginger s celkem 28 sestřely jistými, 5 pravděpodobnými a 9 poškozenými letouny protivníka. Stal se s 18 sestřely třetím nejúspěšnějším stíhačem mezi stíhacími piloty bitvy o Británii (následoval četař František od 303. perutě se 17 sestřely). Během jednoho z mlžných zářijových dní roku 1940 startoval proti formaci německých bombardérů směřujících nad Londýn. Bomby dopadly na sídlo krále, Buckinghamský palác.
Lacey nastoupil k RAF, přesněji k jeho záložnímu dobrovolnickému sboru, v lednu 1937 a prošel intenzívním výcvikem. Než vypukla válka, měl nalétáno na tisíc hodin. Po německém útoku na Polsko vstupuje do 501. stíhací perutě (City of Bristol), jedné z 21 perutí Royal Auxiliary Air Force (trochu jako naše dnešní Aktivní zálohy). Peruť byla do roku 1938 bombardovací, ale koncem roku byla přezbrojena z bombardovacích Hawker Hart na stíhací Hind, a podřízena velitelství stíhacího letectva (Fighter Command). V březnu 1939, zatímco německá branná moc (a polská armáda) obsazovala Čechy, Moravu a Slezsko, dostala 501. peruť moderní Hawker Hurricany.
10. května 1940 se stala součástí Předsunutého útočného leteckého sboru (Advanced Air Striking Force) a byla vyslána do Francie. A již zde "Ginger" Lacey sestřelil během jediného dne tři německé stroje: napřed střední bombardovací Heinkel He 111 a jednoho z Messerschmittů Bf 109 ze stíhacího doprovodu, a během dalšího letu oblíbenou kořist pilotů na obratných jednomotorových strojích, těžký stíhací Messerschmitt Bf 110. Během bitvy o Francii přidal další dva sestřely (opět He 111) a do Británie se vracel ve všeobecné nenáladě z katastrofální porážky a napětí z budoucího vývoje, ale jako oficiální stíhací eso, nadto vyznamenané francouzským Válečným křížem (Croix de guerre).
Pro nadcházející očekávanou bitvu s Luftwaffe o vzdušnou nadvládu, nezbytnou (nikoli jedinou) podmínku pro očekávanou invazi na ostrovy, byla peruť umístěna na letišti Gravesend v hrabství Kent, v ústí řeky Temže, na vstupní bráně do Londýna. Ten zprvu nebyl cílem náletů Luftwaffe, ale to se mělo záhy změnit.
První Laceyho obětí bitvy o Británii byl stíhací Bf 109 od JG 27, následovaly Štuky, stodevítky, stodesítky, Junkersy 88 a Dorniery 17. Pak byl poprvé sestřelen sám - 13. srpna vyskakuje z hořícího Hurricanu zasaženého střelcem Heinkelu 111. O deset dnů později dostává Záslužnou leteckou medaili (DSM). Pokračuje v boji, sestřely přibývají. A pak přichází 13. září a jeden z těžkých náletů na Londýn.
Nad ústím Temže byla toho dne mlha a počasí bylo tak nevlídné, že od 501. perutě vzlétali stíhači jen dobrovolně. Lacey samozřejmě mezi nimi. Sestřelil německý bombardér z formace, která napadla Buckinghamský palác. Souboj popisuje E.H. Sims v knize Stíhači: "Jakmile se dostal za He 111, první dávkou vyřadil horního střelce. Právě když chtěl se soupeřem skoncovat, objevil se k jeho překvapení v horním střelišti náhradník a zahájil palbu. Zásahy kolem něho jen pršely. Lacey útok ale nepřerušil a He 111 zapálil. Pak teprve uhnul stranou." Sám musel z hořící stíhačky vyskočit také, a domobranu na zemi pak o tom, že není Němec, přesvědčil několika peprnými vulgaritami. Průkaz pak už strážný ani vidět nechtěl.
Král i královna 13. září v Buckinghamském paláci byli. Palác byl během války terčem šestnácti náletů, při nichž se Němcům podařilo devět přímých zásahů. Mezi nimi právě 13. září. E.H. Sims okolnosti poněkud zromantizoval, když píše, že Lacey startoval proti osamělému bombardéru, který na Buckinghamský palác směřoval. Stíhači 501. perutě útočili na bombardéry cestou zpět. Královna Alžběta (matka Alžběty II.) v reakci právě na tento nálet prohlásila: "Jsem ráda, že jsme byli bombardováni. Mám teď pocit, že se můžu lidem z East End podívat do tváře." East End je londýnskou čtvrtí, která velmi během německého "Blitzu" proti Londýnu utrpěla.
Mstitel Lacey se vrátil k peruti a pokračoval v úspěších. Peruť dostala Spitfiry. S koncem bitvy o Británii si nárokoval 18 sestřelů, k nim pět ve Francii. V lednu 1941 byl povýšen na poručíka (pilot officer), od června působil jako velitel letky A a v červnu se stal nadporučíkem (flying officer), přičemž od srpna působil jako letecký instruktor 57. operační výcvikové jednotky (OTU). V březnu 1942 se vrátil k bojové jednotce, nyní 602. peruti, která létala tou dobou na Spitfirech V s nímž poškodil dva Fw 190. Od března 1943 působil v Indii, dílem jako instruktor, dílem jako velitel stíhacích perutí (č. 155 a později 17), přičemž létal na Spitfiru VIII. Jeho poslední obětí byl 19. února 1945 japonský armádní stíhací letoun Nakadžima Ki-43, kterého zničil devíti zásahy 20mm kanónu. Válku zakončil s 28 sestřely jako pátý nejúspěšnější stíhací pilot RAF. Do výslužby odešel v roce 1967 v hodnosti majora (squadron leader). Zemřel 30. května 1989.