Autor fotografie: Mil.ru, CC BY 4.0|Popisek: Grigorij Kulik
Grigorij Kulik byl sovětský vojenský velitel, maršál Sovětského svazu, který se dostal do křížku se Stalinem, ale nejen s ním. Kulik je hodnocen vojenskými historiky jako neschopný velitel, postava díky němuž se zadrhl proces modernizace sovětských ozbrojených sil. Navíc ho jeho podřízení upřímně nesnášeli kvůli jeho negativním osobním vlastnostem.
V sovětské vojenské hierarchii najdeme mnoho schopných vojenských velitelů, kteří se významným způsobem přičinili o vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce. Grigorij Kulik však mezi ně nepatřil. Tento fakt měl mnoho důvodů, které vedly Stalina k tomu, aby se Kulika později zbavil. Ale popořádku.
Kulik se narodil v roce 1890 v chudé rolnické rodině. Jeho politické přesvědčení jej dovedlo k bolševikům a posléze se stal velitelem dělostřelectva Rudé armády na carycinské frontě. Měl blízko zejména ke Klimentu Vorošilovovi a také Stalinovi, kterého až bezmezně obdivoval. Ten do něho na oplátku vkládal poměrně velkou důvěru, kterou však posléze Kulik zklamal. Kulik Sovětského svazu byl představitelem tvrdé stalinské linie, jakoukoliv odchylku od oficiální politické doktriny tvrdě kritizoval a ,,provinilce" žádal řádně potrestat.
Nicméně Kulik možná hodně mluvil, méně však jednal ve svém ,,oboru", tedy armádě. To se jasně projevilo tím, že Kulik byl velkým odpůrcem moderních trendů ve vojenství, když například prosazoval jezdectvo, odmítal na válčišti používat protitanková děla, samopaly a jiné zbraně. Odmítavě se stavěl také k minám, které byly podle jeho názoru ,,zbraně zbabělců". Kulik měl na rozdíl od maršála Tuchačevského až výslovný odpor k modernizaci a mechanizaci, což ovšem v praktickém ohledu podrývalo schopnosti Rudé armády a možnosti, jak vést válku moderními prostředky.
Kulikova specializace bylo dělostřelectvo, jenže právě druhá světová válka odhalila jeho organizační a velitelské slabiny. Ty už ostatně projevil v Zimní válce s Finskem, kde se s dělostřelectvem vskutku nevyznamenal. Po německé invazi do sovětského svazu byl Kulik povolán ,,do pole", ale jednotka byla poměrně rychle obklíčena. V září 1941 osvědčil ,,své schopnosti" jako velitel 54. armády na leningradské frontě a navíc se dostal do křížku s maršálem Žukovem, mezi nimiž panovala vzájemná řevnivost. Problémy se začaly vršit a Kulikovi nepomohlo rozhodně ani to, že se na bitevním poli zajímal o osobní hromadění kořisti a pravidelné pijatiky. Trest tak musel přijít zákonitě, když byl odvolán z funkce a degradován na generálmajora.
V roce 1943 byl o jeden stupeň povýšen a ještě jednou dostal svěřenu velitelskou funkci – velení 4. gardové armádě zálohy hlavního stanu. Krátce po jejím nasazení na frontu v srpnu během protiofenzívy u Bělgorodu jeho angažmá opět skončilo neslavně odvoláním, i když tentokrát bez skandálních okolností. Poté byl stejně jako mnozí jiní konzervativně uvažující důstojníci (např. Semjon Buďonnyj) odklizen na druhořadá místa a až do konce války působil jako zástupce náčelníka Hlavní správy formování a kompletování Rudé armády.
O Kulikově neschopnosti kolovaly různé zkazky a později i legendy. ,,Kulik byl člověk, který neuměl organizovat, měl o sobě vysoké mínění a považoval všechny své akce za neomlyné. Často bylo těžké porozumět tomu, co vlastně chtěl," prohlásil o veliteli například hlavní maršál dělostřelectva Nikolaj Voronov. Po různých skandálech se už za Kulika nepřimlouval ani Stalin, který starého přítele ,,odkopl" pro trvalou neschopnost. Mimochodem právě o Stalinovi se měl Kulik také nevybíravě vyjadřovat, a to často v podnapilém stavu.
Po válce byl Kulik odeslán jako zástupce velitele do Volyňské vojenské oblasti, kde začal intrikovat vůči svým nadřízeným. Těm už došla s Kulikem trpělivost a v roce 1947 byl spolu s několika dalšími vysokými vojenskými představiteli zatčen. Konal se s ním soud, který jej obvinil z osnování spiknutí proti sovětskému režimu", což se ve stalinském slovníku rovnalo prakticky jistému ortelu smrti. V roce 1950 byl Kulik zastřelen, o osm let později pak rehabilitován. Kulik však přesto zůstává v historii navždy zapsán jako velitel, který neoplýval potřebnými schopnostmi jak ve vojenském, tak lidském ohledu.
Zdroj: Russia Beyond, Wikipedia