Vladislav I. a Judita Durynská. Spojili břehy i země

Vladislav I. a Judita Durynská. Spojili břehy i země
Autor: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Vladislav_II_and_wife.jpg|Popisek: Vladislav I. a Judita Durynská
14 / 05 / 2018, 17:30

Security magazín přináší ukázku z připravovaného románu autorky Jaroslavy Černé Vladislav II., Nečekaný vzestup zavrženého dědice, který vyjde v září letošního roku. Ukázka je z roku 1157, kdy Prahu ohrozila povodeň. Následující rok proběhla korunovace a kníže Vladislav II. se stal králem Vladislavem I.

„Správa země zůstane teď ve tvých rukou, paní,“ loučil se bez prodlení Děpold, když vyslechl Juditiny obavy. Spěchal se okamžitě připravit na cestu.

O dvě hodiny později vyrazila z pražského hradu skupina ozbrojenců, v čele s Vladislavovým bratrem Děpoldem. Odhodlaný kníže nepřemýšlel o zbytečnostech. Jeho jedinou starostí bylo dohonit oba sourozence na cestě do polských zemí a ochránit vládnoucího vévodu Vladislava před nenávistí a hrozbou vraždy bratrancem Oldřichem.

Bouři, která hrozila každou chvíli udeřit, nechali za sebou. Kdyby se Děpold ohlédl, zjistil by, že on nemá v patách hromy a blesky, že jeho žene pouhá zloba a touha dorazit včas a zabránit nejhoršímu. Zato nad Prahou se rozpoutala bouře s plnou silou a proudy deště omývaly kamenné stěny hradu celou následující noc.

Po třech dnech

Judita byla jako na trní. Neustále musela myslet na manžela a obávala se o jeho život.

„Zblázním se strachy,“ svěřila se hned ráno sestře. „A taky mě napadlo, co by se stalo, kdyby Oldřich opravdu Vladislava zavraždil.“

„Usiloval by o vládu v Čechách, co jiného,“ odpověděla pohoršeně Cecilie a podívala se na sestru. V té chvíli jí zatrnulo. „Judito, ať tě ani nenapadne, že já toužím vládnout,“ vyjelo z ní rozzlobeně. „A ještě něco ti povím. Nikdy, nikdy o mé věrnosti tobě a Vladislavovi nepochybuj! Dnes už vím, koho jsem si vzala a hořce toho lituji. Nezůstanu s Oldřichem, i kdyby se posadil na císařský trůn, to mi věř. Zaprodal vlastní krev, zradil a ponížil mě, vlastní manželku. Vím, že v Praze zůstat nemohu, nikde s ním už zůstat nemohu…“ Cecilie se tiše rozplakala.

„Vždyť nevíme, kdo a kdy se vrátí, ale budeme se modlit za návrat Vladislava,“ pronesla tiše Judita. „Protože kdyby se on nevrátil, pak bych nemohla zůstat v Praze ani já. S vrahem a zrádcem pod jednou střechou…“

„Můžeme se jen modlit,“ přikývla Cecilie a vzápětí zvedla hlavu. „Slyšíš? Zdá se, že ten prudký déšť konečně ustává, snad konečně vysvitne slunce, všechno bude vypadat jinak a snad brzy dostaneme od Děpolda list s dobrými zprávami.“

„Konečně změna po tak zamračených dnech a přívalech deště,“ vydechla i Judita s úlevou a ztichla. Z chodby k nim dolehl šramot a těžké kroky.

„Paní! Je zle!“ Sklonil se před kněžnou správce hradu. „Jsou zde Pražané a prosí o slyšení.“

„Mluv za ně,“ rozhodla Judita, i když místnost zaplnili vyplašení poddaní.

„Paní, ve městě je povodeň! A voda v řece neustále stoupá, rozlévá se z břehů, odnáší chatrné domy a dokonce už několik lidí zaplatilo životem.“

Judita ztuhla. Na to nepomyslela. Utápěla se ve starostech o manžela, a že by v podhradí mohla voda brát příbytky i lidské životy, to ji vůbec nenapadlo.

„Potřebuji vidět, co se děje,“ pronesla trpce a společně se zoufalými a vystrašenými lidmi se vydala k Vltavě. Daleko nedošla.

„Raději stůj, paní, nevíme kde všude a jak moc řádila bouře a kolik vody ještě proteče korytem. A dívej se, voda neustále stoupá,“ varoval kněžnu kancléř Vincenc, přítel a poradce, který jako jeden z mála mužů zůstal v Praze.

Měl pravdu. Judita s hrůzou hleděla na dřevěnou lávku přes Vltavu, jak se chvěje pod náporem divoké vody, která už ji z části zakrývá a hraje si s ní jako s třískou na rozbouřené hladině.

„Ach ne! Proboha ne!“ Vykřikla kněžna do hukotu vody a hlasitých vzdechů přihlížejících. Přes dřevěný most se převalila tak mocná vlna, že nápor nevydržel. Zakymácel se, naklonil a pak se vodě poddal. Borcení dřeva přehlušil hukot proudu, který si zřícený most v okamžiku odnesl. Trosky se ještě sem tam vynořily, ale na hladině plavalo tolik stromů a klád, že za chvíli nebylo možné rozpoznat, co bylo kdysi jedinou možnou cestou přes Vltavu.

A zase ty zrádné slzy! Judita cítila, jak ji pálí v očích, jak je bezradná. Vždyť právě přišli o možnost přecházet městem z jednoho břehu na druhý! A najednou ucítila, jak jí stoupající divoká hladina omývá kotníky. „Ještě není konec! Voda stále stoupá!“ Obrátila se na kancléře. „Teď dohlédněte, ať jsou všichni v bezpečí, rychle pryč od řeky! Copak víme, kolik vody ještě proteče? Nejprve musíme zachránit lidi, když si povodeň vzala most a hrozí další zkázou.“ Judita rychle poodstoupila pár kroků a promluvila k davu, který se kolem ní shromáždil. „Zachraňte hlavně vlastní životy, nebojte se, hned jak voda opadne, spojíme síly a postavíme nové domy.“ Pak se nadechla. „A také most! Postavíme nový most, spojíme břehy…“ najednou se usmála, v očích jí svitlo. „A vybudujeme nový, pevný kamenný most, takový už žádná povodeň neodnese. A já sama se o to zasadím, protože už jsem takový krásný kamenný most viděla. Jde to a my ho společně v Praze postavíme!“

Toho dne, kdy většinu lidí přepadlo zoufalství a samotná Judita se utápěla v obavách o manželův život a ve starostech, které přijdou po povodni, toho dne také poprvé uslyšela zajásání a provolávání slávy. Pouze jí, české kněžně tehdy dali poddaní najevo vděk za to, že jim dala naději, projevila soucit a dokázala povzbudit v těžkých dnech.

„Splním, co jsem lidu slíbila,“ přesvědčovala polohlasem Judita také samu sebe, když už se s Cecilií mohly převléct do suchých šatů.

„Já bych takhle promluvit k zoufalým poddaným nedokázala, nikdy bych nebyla pro český lid tak uctívanou kněžnou, jako jsi ty. Také nevím, jak bych zajistila postavení nového mostu,“ přiznala Cecilie.“

„Jak? To já zatím také nevím,“ usmála se Judita. „Ale určitě to jde. Poradím se s architekty a staviteli. Spojím ty dva břehy, je to můj cíl.“

 

Nepřehlédněte na Security magazínu:  Defence  - tanky, lodě,  letadla, obrněné vozy. Jaké jsou nejnovější trendy ve zbrojním a obranném průmyslu? S námi víte více

 

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace