Vlašťovka s řadovým motorem japonské piloty zprvu nenadchla. Američané si Ki-61 pletli s Bf 109

Mezi japonskými stíhacími letouny druhé světové války na první pohled zaujme svou nejaponskou koncepcí armádní Kawasaki Ki-61 Hien (Vlašťovka), ve spojeneckém kódu Tony.

Typické japonské letadlo bylo poháněno hvězdicovým motorem. Stíhačka, která se poprvé odlepila od země v březnu 1941, byla poháněná motorem řadovým. Na japonské poměry nezvyklé tvary vedly spojence k přesvědčení, že nepřítel osedlal německé Messerschmitty Bf 109 nebo italské Macchi C.202 Folgore. Letoun byl výsledkem japonského programu vývoje stíhacího letounu evropského standardu. Mnohem lepších parametrů se ovšem drak stroje poněkud paradoxně dočkal až po návratu k domácí koncepci zabudováním výkonného hvězdicového motoru - to ovšem přišlo až koncem války a pozdě.

Projekt letounu byl veden snahou o sloučení výhod japonské konstrukční školy s evropským přístupem, který Japonci pozorně sledovali. Evropský přístup pro účely projektu definovaly úspěšné německé stíhačky Messerschmitt Bf 109E. Nešlo nicméně o prioritní projekt. Armádní letectvo disponovalo vysoce obratnými lehkými letouny Nakadžima Ki-43 a důraz byl kladen na vývoj jeho nástupce, kterým se měl stát silnější a výkonnější typ Ki-44. Počáteční zklamání z jeho výkonů spolu s licenční výrobou německých řadových motorů Daimler-Benz DB 601A, které se do Japonska dostaly na počátku roku 1940, však změnily přístup armády a dosud spíše soukromá iniciativa společnosti Kawasaki dostala zelenou.

Při pohledu na charakteristické tvary letounu Kawasaki Ki-61 se nelze ubránit dojmu, že více než Messerschmitt Bf 109 ovlivnil jeho koncepci neúspěšný německý projekt Heinkel He 100. Tři tyto letouny (verze D-0) Japonsko skutečně zakoupilo a byly dodány v průběhu roku 1940 - zakoupilo je ovšem císařské námořnictvo. Rivalita mezi oběma složkami japonských ozbrojených sil se dlouhodobě projevovala mj. přísným oddělením vývoje zbraní, včetně samozřejmě letounů. Prakticky výhradním zákazníkem společnosti Kawasaki byla armáda. Ke strojům He 100 nicméně patrně měla jednak v Německu, jednak v Japonsku samotném - vznikne dokonce experimentální verze Ki-61 využívající vlastností chladícího systému německého letounu.

Buď jak buď, ani počáteční výkony nové armádní stíhačky nebyly oslnivé. Vznikla těžká kanóny vyzbrojená verze Ki-60, na kterou armáda spoléhala více, a lehká Ki-61 s kulometnou výzbrojí. První let stroje se dvěma kulomety ráže 12,7 mm nad motorem a dvěma 20mm německými kanóny MG 151 v křídlech však neoslnil. Zkušební pilot měl dokonce po přistání prohlásit: "Již jsem létal na mnohem obratnějších bombardérech." Kromě nedostatků konstrukce se na tom nepochybně podepsal dosavadní japonský přístup ke stíhacím letounům, který kladl velký důraz na ovladatelnost a obratnost, což v Evropě nebylo absolutní prioritou.

Letoun byl těžký s až extrémním plošným zatížením, nepříjemný na pilotáž, potřeboval dlouhou rozjezdovou dráhu, a ani v rychlosti nesplnil očekávání: namísto 600 km/h dosáhl jen 548 km/h. Pro březen 1941 a dálnovýchodní prostředí to nebyl špatný výkon – nicméně stroj byl projektován jako náhrada za stávající stíhačky. A ani druhý prototyp si po zvětšení nosných ploch a úpravách konstrukce nevedl o mnoho lépe. Varianta Ki-60 byla opuštěna a další vývoj se soustředil na lehčí Ki-61, který v křídlech místo kanónů nesl kulomety Typ 89 ráže 7,7 mm. A ten již požadavkům vyhověl ve všech ohledech.

Pro japonské piloty nebyl přechod z obratných Ki-43 snadný. Nicméně stíhačka evropského střihu měla své výhody: kromě vyšší rychlosti především odolnost. Konstruktéři si mohli dovolit letoun vybavit pancéřováním kabiny i samosvornými obaly palivových nádrží, což bylo v japonských podmínkách dosud nevídané. A i výzbroj čtyř kulometů, na evropské poměry spíše podměrečná, byla ve srovnání s japonským armádním standardem té doby, který se nelišil od první světové války, mohutná. Ze srovnávacích soubojů s importovaným Messerchmittem Bf 109E-7, kořistním americkým Curtissem P-40E Warhawk a konkurentem Nakadžimou Ki-44 Šoki vyšel nový Ki-61 Hien vítězně. Byl nejrychlejší a současně nejlépe ovladatelný. Nad obratnější Nakadžimou Ki-43 měl jednoznačnou převahu v rychlosti a palebné síle.

Celkem bude během války postaveno více než 3000 letounů Kawasaki Ki-61 v několika verzích. Vůbec prvním ostrým střetnutím bylo náhodné setkání zbrusu nového Ki-61, který prováděl testovací střelby na střelnici letecké školy Mito, s jedním z B-25 během slavného Doolittlova náletu na Japonsko 18. dubna 1942. Poručíku Umekawovi nezbývalo mnoho munice ani paliva a střetnutí vyšlo naprázdno. Velitel bombardéru útočící stíhačku považoval za Bf 109, což také o několik měsíců později při návratu do USA hlásil. První kódové označení pro nový japonský typ znělo Mike. Podle charakteristické přídě je později zaměnili s italskými Macchi C.202 a kódové označení bylo změněno na Tony, které pak již Ki-61 zůstane.

Složitější údržba řadových motorů v polních podmínkách znamenala vyšší nebojové ztráty typu ve srovnání s jinými letouny - přesto Hieny patřily k nebezpečným protivníkům, byť přišly pozdě a efektivitu jejich nasazení snižovala především nízká průměrná úroveň pilotů. Vznikly i kanóny vyzbrojené verze nasazené, nepříliš úspěšně, proti bombardérům B-29 (relativně úspěšnou taktikou útoku bylo tyto nepřátelské stroje taranovat – Ki-61 pro takový účel patřil mezi dobře disponované japonské stíhačky). Zabudováním výkonného hvězdicového motoru vznikne koncem roku typ Ki-100, který se svými výkony mohl směle měřit s nejlepšími stíhačkami soupeře.

Zdroj: Vejřík, Tenno Heika Banzai – Pearl Harbor